AZ Havířov

Vstupenky na utkání AZetu kupujte zde.

Nejvíce mě baví práce s lidmi, říká muž mnoha hokejových řemesel Robin Pavlas - pokračování

22.07.2015 | Petr Miklas

Dnes vám přinášíme druhý díl rozhovoru s Robinem Pavlasem. Sekretářem AZetu, asistentem trenéra staršího dorostu, ale také stále ještě aktivním hokejistou. Tentokrát se více podíváme do jeho soukromí.

První část rozhovoru s Robinem Pavlasem si můžete přečíst ZDE.
Robin Pavlas

Robine, obraťme nyní trochu list od hokeje k tvému osobnímu a původnímu profesnímu životu. Dřív jsi se věnoval oboru, který jsi vystudoval – tedy gastronomii. Je to tak?

Především si myslím, že na osobní život si člověk vždycky musí udělat čas, ať už podniká nebo je zaměstnanec. Ale taky je důležitá nějaká tolerance, protože v pátky a soboty nebudu doma. Je to o tom, jak si to sám zařídím. Ptal ses na mou profesi – po škole jsem začal pracovat na Hotelové škole nahoře u Terasy, kde jsem dělal zástupce ředitele cateringové společnosti pod vedením pana Tesarčíka. Nechal jsem toho, když začal AZ, protože jsem se věnoval hokeji.

Potom jsi měl i vlastní firmu, že?

Měl jsem společně s jednou paní doktorkou firmu na takovou tu krabičkovou dietní stravu. Později jsme přešli na dietní stravu, kterou jsme dodávali do různých sanatorií a zdravotních domů tady v okolí. Když jsem po panu Jurčíkovi začal přebírat funkci sekretáře, postupně jsem předal své povinnosti ve firmě člověku, kterého si paní doktorka vytipovala a dneska firma funguje beze mě. Nejdřív jsem chtěl sedět na dvou židlích, jak se říká, ale nešlo to skloubit, protože jsem rozdělal jednu práci a musel přejít na druhou. Taková práce pak přišla vniveč, takže jsem si musel uvědomit priority a priorita je pro mě hokej. Hokej hraju od čtyř let, na zimáku v Havířově jsem vyrůstal a kromě mezidoby, kdy tady fungovali rádoby Pantheři, tak jsem celý život působil v Havířově. Momentálně si nedokážu představit, že bych dělal něco jiného.

Pojďme se ještě na chvíli podívat do tvých začátků ve funkci sekretáře. To bylo v roce 2012.

Ano, bylo to v té postupové sezoně 2012/2013 za trenéra Potěšila. To jsem do toho vpadl. Ale já jsem rád, že v té první lize jsme. Ve druhé lize jsem se rozkoukal a za rok jsem skočil rovnýma nohama do první ligy. Musel jsem se naučit řády, protože není sranda přijet do Prahy vyřizovat hostování a mít špatně vyplněnou kartičku, protože tam to není kde opravit. Systém je asi špatný, ale bohužel ho musíme akceptovat, tak jako ho akceptuje dalších padesát týmů, které hrají hokej.

Jedna velká rodina. Robin Pavlas s Jirkou a Pavlem Krislovými.

Říkal jsi, že jsi do toho vpadl rovnýma nohama. Jak moc těžké bylo naučit se všechno potřebné k práci sekretáře?

Řekl bych, že administrativa mi vůbec nedělala problémy, ať už to byla kontrola příspěvků nebo psaní dopisů. Největší strach jsem měl z přestupních řádů, protože je tam hodně slovíčkaření. Těžko jsem se tak mohl pouštět s někým do debaty, když jsem věděl, že tomu nerozumím. Vím kam šáhnout. Z přestupů jsem měl největší respekt, bál jsem se, že udělám chybu.

Teď máte takové hektické období, kdy se vyřizují přestupy a hostování. Kdy přijde ta chvíle, že si můžeš říct, že máš splněno a začne klidnější fáze Tvé práce?

To je ve chvíli, kdy začne sezóna, když svůj první zápas odehraje áčko, odehraje ho starší dorost a mladší dorost. Těm trenérům splním jejich přání, ohledně hráčů, které chtějí do týmu. Oni si někoho vyberou a já s Patrikem to musím dotáhnout do konce. Když se ty soutěže rozjedou a v Praze je všechno vyřízeno, tak je to takové klidnější. Pak je to hektické, když se blíží konec přestupního období. Jinak mám takovou tu rutinu, kdy zařizuju autobusy a stravu hráčům.

To by mohlo fanoušky zajímat. Jaký bývá jídelníček hokejistů? Co si tak vybírají?

Před zápasem to bývá pravidelně kuřecí maso, ale večeře už jsou takové volnější. Trenér Daneček i Patrik Rimmel dovolili třeba knedlo, vepřo, zelo, když si to kluci přáli. Nebo se třeba spěchalo, tak jsme do autobusu objednali třicet pizz. Já myslím, že ti kluci mají komfort a nemůžou si na nic stěžovat. V extraligových klubech si hráči obědy platí, to je rozdíl proti nám.

Robin se zástupcem nejmladší generace fanoušků AZetu.

Když se řekne AZ, většina lidí si pod tím představí dvacet chlapů, co si pod tím představíš Ty? Kolik je to týmů a hráčů?

Já se nejdřív zastavím u těch dvaceti chlapů. Lidi si nedovedou představit, kolik je kolem toho mravenčí práce. Já bych chtěl vyzdvihnout práci vedoucího týmu Tomáše Matějka nebo maséra Luboše Paly a fyzioterapeuta Martina Potyše. Oni dělají všechno pro to, aby hráči měli maximální komfort. To znamená, že vystoupí z autobusu, vezmou si bágl a o nic víc se nemusí starat. Naši kustodi přesně ví, co si ti hráči přejí. Někdy si říkám, že ten Matějda (vedoucí mužstva Tomáš Matějek) je víc unavený, než hráči.

To bylo k mužům, co děti a mládež?

Já si myslím, že děti mají hráče áčka za vzor, tak jako jsme je kdysi měli my. Nevěřím tomu, že je to tak ve všech klubech. Nemůžeme se srovnávat s Libercem, se Spartou nebo s Třincem, to je jiný svět, ale máme dva manšafty přípravek, splňujeme třetí i čtvrtou třídu. Nemáme mladší a starší žáky, ale pátou, šestou, sedmou a osmou třídu. Ostatní kluby mají mladší žáky, což je pátá s šestou dohromady a starší žáky, což je sedmá třída s osmou. Já vím, že je nefér, když naši sedmáci přijedou k zápasu s týmem, ve kterém hrají sedmáci s osmáky dohromady a prohrajou tam 9:1, protože jim dva šikovní osmáci dají po čtyřech gólech. Ti kluci musí vydržet, i když je takové prohry odrazují, každý nerad prohrává. Já si myslím, že děti by ten hokej měli dělat pro sebe, ne pro rodiče.

Ještě jedna momentka z rozlučkového zápasu se sezonou 2014/15.

A kolik týmů a kolik hráčů tedy hraje pod značkou AZ Havířov?

Jsou to dva týmy přípravek, třetí, čtvrtá, pátá, šestá, sedmá a osmá třída, mladší dorost, starší dorost, junioři a muži. Tedy celkem dvanáct týmů, což je v podstatě nejvíc, co můžeme mít, ještě bychom mohli mít B-týmy sedmé a osmé třídy a B-tým mužů, takže maximálně bychom se mohli dostat až na patnáct týmů. Víc už pravidla nedovolují. Co se týče hráčů, tak tam se dostaneme na čtyři sta, ale to jen, když budeme brát všechny, kdo Havířovu patří. Mezi ně se počítají i ti, kteří už třeba dávno nehrají. Musím pochválit trenéry přípravek, kterým se daří tu základnu rozšiřovat a neustále za mnou chodí pro přihlašovací lístky – a to je jenom dobře.

To je právě důležité, aby si lidé uvědomili, že AZ není jen A-tým, ale dalších zhruba 200 malých a mladých hráčů. Chod hokejového klubu se tedy zdaleka netočí jen kolem áčka, můžeš to potvrdit?

Ano je to tak. Hlavně je to piplačka pro trenéry. Protože každý z nich je zodpovědný za svou kategorii a snaží se mít co nejlepší výsledky. Nejhorší je to asi u přípravky, protože v dnešní době se děti neučí motoriku v tělocviku, ale až tady. Proto se musí začínat od píky, děti se nejprve musí naučit udělat kotoul. A ti trenéři musí mít nervy ze železa, protože mají na tréninku třeba osmdesát dětí, což je na čtyři trenéry pořád hodně. Trenér musí u těch svých patnácti až dvaceti dětí udržet koncentraci alespoň tu hodinu, kterou trénink trvá. To jsou dva tréninky týdně a k tomu tréninky na ledě, kde všechny děti lítají za pukem, ale v tom jsme nebyli jiní. V čem jsme byli jiní, bylo to, že jsme po škole hodili aktovku do kouta a šli hrát fotbal, basketbal, baseball, byli jsme všestranní. Dneska je to úplně jiné.

Trochu od hokeje odbočíme. O Tobě se ví, že Tvou velkou vášní jsou pejsci, které máš. Mohl bys k tomu říct něco zajímavého? Co je to za rasu, kolik jich máš a podobně?

Já jsem celý život vyrůstal tam, kde jsme pejsky měli. Před devíti lety jsme se s přítelkyní bavili, že bychom si mohli pořídit pejska, ale nebyli jsme schopni dohodnout se na rase. Nakonec si vybrala francouzského buldočka. Já jsem byl zprvu proti tomu, říkal jsem, že je to takový chrochták, ale zamiloval jsem si ho. Musím říct, že Roboš byl zlatý pes. To bylo doopravdy jako naše dítě, byla s ním piplačka, než jsme ho vychovali a taky jsme ho obrečeli. Když měl čtyři roky, tak jsem přinesl nového pejska, protože jsem chtěl udělat přítelkyni radost a chtěl jsem, aby měl Roboš bráchu.

A na závěr rozhovoru jedna osobní otázka. Je na obzoru ve tvém osobním vztahu nějaká zásadní změna?

Svatba se zatím nechystá.

Robine, díky za rozhovor a přeji ti hodně zdaru ve tvé další hráčské, trenérské i funkcionářské kariéře.

Youtube