Trenér Jan Daneček obdržel cenu města Havířova

H A V Í Ř O V - V úterý 6. března 2018 proběhlo v KDLJ pravidelné oceňování osobností města Havířova v oblasti kultury, sportu i sociální činnosti. Mezi mnoha jinými skvělými osobnostmi byli tentokrát oceněni i dva AZeťáci – za sportovce nejlepší hokejista ČR v loňské sezoně David Pastrňák a dále také trenér Jan Daneček. A právě s čerstvě oceněným 57 letým koučem přinášíme následující rozhovor.

Pane trenére, přijměte gratulaci k tomuto ocenění. Užíval jste si to na pódiu, nebo byste raději stál na střídačce?

Já myslím, že každého člověka potěší, když ho někdo ocení za jeho dlouhodobou práci. Takže i mě to samozřejmě potěšilo, vážím si toho a jsem rád, že si na nás „hokejisty“ na městě někdo vzpomněl :-). Za poslední roky byl oceněn jen tým mužů po postupu do 1. ligy. Je to asi dáno i těmi změnami, kterými klub, před lety prošel.

Jsem rád i za to, že ocenění v kategorii sportovec dostal náš odchovanec David Pastrňák. Je to vlastně takové ocenění pro náš celý havířovský hokej. Za to že se tady dobře pracuje, máme širokou základnu a plníme pravidelně stadion slušnými návštěvami.

Vy jste začal trénovat už ve velmi mladém věku, ještě coby aktivně hrající hokejista. Co vás k tomu vedlo?

To, že jsem měl ten hokej rád. A taky jsem už myslel na svoji budoucnost. Hokejista se totiž musí s koncem své hráčské kariéry rozhodovat, co dál. Jestli si najde obživu v jiné oblasti, nebo se bude věnovat dále hokeji. A já jsem si nedovedl představit, že po třicítce přestanu chodit na zimák a nebudu se dělit s někým o to, co umím. Takže jsem začal už ve dvaceti na vojně a pokračoval jsem celou hráčskou kariéru.

To možná málokdo ví, ale na rozdíl od svých tehdejších spoluhráčů, jsem po splnění svých hráčských povinností, ještě vedl tréninky a jezdil na zápasy s žákovskými týmy. Takže, když oni odpočívali, já měl další zápřah. Ale dělal jsem to rád, právě kvůli lásce k hokeji.

Zkrátka viděl jsem v tom svou budoucnost. I později jsem nechtěl až tak pracovat u mužů, spíše mě bavila práce s mládeží. Učit děti hrát hokej a sledovat jak se vyvíjí. To mě naplňovalo nejvíc.

V prosinci 2017 byl trenér Jan Daneček uveden do síně slávy havířovského hokeje

Na jaký vtipný nebo naopak emotivní moment ze své bohaté trenérské kariéry vzpomínáte nejraději?

Jako trenéra vás vždy potěší, když to nějaký váš svěřenec dotáhne na nějakou vysokou úroveň a když si na vás vzpomene. A já v té souvislosti mám příhodu, kterou už také moji bývalí svěřenci novinářům připomínali. Při jedné letní přípravě s dorostem jsme byli běhat. Dělali jsme náročné výběhy do kopce a ke konci už se klukům moc nechtělo. Tak jsem si, abych je donutil přidat, utrhl kopřivy a šlehal jsem je po nohách. A i ti hráči to později reprodukovali dál, jako že na to nikdy nezapomenou :-).

Shrnutí trenérské kariéry Jana Danečka najdete v článku "Trénování je pro něj vším" (Autor: Petr Miklas)

Kdybyste měl tu možnost, co byste udělal, aby se nejen vám, ale obecně všem trenérům, lépe pracovalo v té vaší náročné profesi?

Mně se nelíbí jedna věc, která se stala v poslední době poměrně moderní. Trenéři ze všech sportů obecně říkají, že jsou ty děti jiné, že nechodí ven, že neumí to či ono, že jsou jen u počítačů apod. Já si ale myslím, že děti se přeci rodí pořád stejné. V tom problém není, problém je v dospělých. Ti méně sportují a nevedou k tomu ani děti. My ale dneska máme takové možnosti, že můžeme dětem ten venek nahrazovat. Takže bych chtěl všem trenérům vzkázat. Jestli chcete, aby ti vaši svěřenci pro sport zahořeli, sami musíte doutnat. Ukažme jim tu cestu, berme je ven, berme je do tělocvičny, nekončeme naši práci jedním tréninkem na ledě denně. Já chápu, že rodiče na to asi dneska nemají čas. Ale nevymlouvejme se na děti. Ty se rodí pořád stejné. Akorát se jim musíme věnovat.

Děkuji za rozhovor a přeji vám, ať se vám ve vaší práci s dětmi daří.

Já také děkuji, a jestli ještě můžu, tak bych řekl něco na závěr. Když jsem se před asi 20 lety poprvé zúčastnil takového oceňování těch zasloužilých trenérů, tak jsem obdivoval ty lidi kolem šedesátky. A říkal jsem si, že ten koho to potká, tak už asi se blíží konec jeho kariéry. No a teď mě trochu mrzí, že jsem už taky v té kategorii. Že se asi blíží konec mé trenérské kariéry. Protože já mám tu práci moc rád a chtěl bych ji ještě dělat co nejdéle.

Tak ať vám to vyjde.