AZ Havířov
Havířovský odchovanec David Pastrňák v posledních týdnech vlétl jako kometa do NHL a svými výkony si zajistil stálé místo v týmu Boston Bruins. V prvním díle našeho vyprávění o klukovi, který to dotáhl z Havířova do Bostonu, jsme prošli jeho úplné hokejové začátky a žákovská léta. V dnešním druhém dílu se podíváme na doby, kdy Pasta hrál za mládežnické týmy.
David hrál za havířovský mladší dorost už coby sedmák, a proto není divu, že když byl v 8. třídě, začali se o něj zajímat i hokejoví agenti. „První, kdo nás, přes Davidova tátu, kontaktoval, byl pan Sivek. Já jsem z toho byla hodně zaskočená, přeci jen David byl teprve v 8. třídě, a moc jsem nechtěla nějakou spolupráci uzavírat,“ vzpomíná Davidova maminka Marcela.
Když se po čase ozval pan Jiří Hudler starší (tatínek hokejisty Jiřího Hudlera), který spolupracoval s hráčským agentem Alešem Volkem a měl na starost region Moravy a Slezska, už vše dopadlo zcela jinak. „Na setkání s ním jsem poznala, že je to výborný člověk. Hodně jsme si sedli a i s Davidem navázal výborný vztah. Takže jsme se domluvili na spolupráci. A on se o Davida začal opravdu starat. Často si spolu volali. Zajímal se nejen o hokejové věci, ale i o školu, radil mu a povzbuzoval ho. Byl pro něj jako druhý táta. A to pro mě bylo podstatné. Asi po roce jsme podepsali se společností ALVO smlouvu. Mně se tím hodně ulehčilo v těch hokejových věcech.“
Jak už bylo dříve zmíněno, od 13 let hrával David v mladším dorostu, tedy mezi 14-15tiletými hokejisty. Obnášelo to samozřejmě více tréninků, více zápasů a také zápasy ve vzdálenějších městech, takže i více cestování. Jaký to mělo dopad na to ostatní v životě rodiny? „Ani moc ne. Náš život byl stále hlavně o hokeji. Pořád byl na prvním místě a to i pro mě osobně. Takže přechod k mládežnické kategorii mladšího dorostu se projevil hlavně tím, že David vyrostl a samozřejmě začal mnohem více jíst. Také jsem o něj měla, vzhledem k větší tvrdosti soutěže, větší strach. Ale jinak byl David stále obrovsky zapálený a navíc ještě k tomu více samostatný.“
David odehrál v letech 2009 – 2011 za AZ v mládeži dvě kompletní sezony, a přestože byl mnohem mladší než jeho spoluhráči a protihráči, patřil k nejlepším. Za mladší dorost v sezoně 2009/10 zaznamenal ve 30 zápasech 52 bodů (28+24) a v té následující 53 bodů (32+21), dokonce v pouhých 26 zápasech. V sezoně 2010/11 už, coby čtrnáctiletý, nastupoval i za starší dorost, tedy kategorii 16-17ti-letých hokejistů, a v 16 zápasech si připsal 19 bodů (7+12)!
Poté však, možná pro někoho překvapivě, zamířil do týmu třineckých Ocelářů. Maminka Marcela však přináší vysvětlení. „Vím, že to mnozí nechápali a ptali se, proč jde David do jiného klubu, ale přitom bude hrát stejnou soutěž. Ale ona to byla taková domluva mezi panem Hudlerem a mnou, která měla své opodstatnění. V té době se totiž začalo zvažovat, že by David za nějaký čas odešel hrát do Švédska a ten Třinec měl být takovou zkouškou, jak si poradí sám mimo domov. Jestli mu můžeme věřit, jestli se dokáže o sebe postarat a jestli, jak se říká, nezvlčí. Přestoupil tam na jinou ZŠ, bydlel na hotelu STEEL a řídil si život sám a bez dozoru. A on to zvládl!“
Po šesti měsících, tedy zhruba v polovině sezony 2011/12 se však David vrátil do Havířova. Důvodem nebylo, že by ve své zkoušce samostatnosti neobstál, ale vyslyšel volání svého mateřského klubu o pomoc. Starším dorostencům AZetu po nepodařeném startu do soutěže hrozila baráž o sestup z extraligy. A tak se kluby domluvily na návratu Davida Pastrňáka a Michala Jonáše, dvou Havířováků, kteří v Třinci hostovali, zpět do AZetu.
„Směrem k Davidovi to nebyl žádný příkaz. Opravdu se jednalo o žádost o pomoc. A já si jeho rozhodnutí vrátit se, obrovsky cením. Odešel totiž z týmu, který si zajistil suverénně postup do play-off a mířil hodně vysoko. A přišel do týmu, který čekaly obrovsky náročné, ale ne moc atraktivní barážové boje,“ říká trenér Martin Janeček, který starší dorost v průběhu sezony převzal, právě s úkolem jej zachránit v extralize.
„To rozhodnutí bylo čistě na něm“ , potvrzuje Davidova maminka. „Když se tato věc začala zvažovat, tak jeho první slova byla JASNĚ! V Třinci neměl žádný problém, výborně zapadl do týmu, ale tady v Havířově to byla jeho parta. Vzal to jako srdeční záležitost a pro splnění tohoto úkolu byl schopný vypustit duši. A my všichni kolem jsme samozřejmě byli rádi.“
Aby však mohl David v baráži o extraligu staršího dorostu vůbec nastoupit, musel mít za AZ odehráno asi 25 zápasů. A aby to za zhruba šest týdnů stihl, nastupoval nejen za starší dorost, ale i za mladší dorost, juniorku a dokonce si zahrál i za A tým mužů. Bylo to pro něj nesmírně náročné, ale on ty zápasy nejen odehrál, ale ještě v nich byl, alespoň v těch dorosteneckých kategoriích klíčovým hráčem. Neztratil se ale ani mezi muži, což potvrzuje i tehdejší trenér áčka Jan Daneček: „My jsme ho, tehdy ještě věkem coby mladšího dorostence, vyzkoušeli v pár zápasech i za muže. Obavy nasadit ho jsem vůbec neměl. Znal jsem ho a věřil mu. A myslím, že to zvládl. A ještě se ukázala jedna jeho dobrá vlastnost. Že je to výborný parťák. A všichni ho díky tomu v kabině hned brali, i ti staří hráči.“ A to mu bylo stále teprve patnáct let!
David to nejen zvládl, ale podle slov své maminky se v takovém zápřahu cítil jako ryba ve vodě. „Já jsem z toho byla trochu vylekaná, a on byl sice unavený, ale šťastně unavený.“
První zápasy za muže, byly velkým mezníkem v jeho kariéře. Bylo jich sice jen pár, ale ukázaly Davidův potenciál. Díky své šikovnosti a hokejovému myšlení dokázal být platným hráčem a bylo zřejmé, že se před ním rýsuje minimálně nadprůměrná kariéra. Poprvé si něco takového připustila i Davidova maminka. „Tehdy jsem ty zápasy sledovala ve VIPce. A poprvé mi začalo docházet, že je něco jinak. Když v patnácti hraje za muže a nehrál vůbec špatně. Koukala jsem na to tak trochu jak Alenka v říši divů :-). Ale samozřejmě jsem na něj byla pyšná!“
Pro úplnost je potřeba ještě dodat, že i Davidova „záchranářská mise“ byla splněna na jedničku. Starší dorost, i díky jeho velkému bodovému příspěvku, v celé baráži prohrál jen dva zápasy z osmi, a už dvě kola před koncem si suverénně zajistil první místo a tím i záchranu v extralize. Trenér Janeček k tomu tehdy řekl: „Příchod Davida, a také Michala, z Třince, to byl ten základní stavební kámen a zlom toho, že nakonec celá sezóna skončila v poklidu a úspěšně. Po jejich příchodu se hodně změnilo. David totiž uměl rozhodnout zápas, dát branku za jakéhokoliv stavu a vždy dokázal zachovat chladnou hlavu. S tím samozřejmě přišlo i sebevědomí ostatních hráčů a celé mužstvo najednou začalo šlapat jako celek. A tahle parta okolo Pastrňáka, Kotaly a Jonáše se dokázala semknout a v baráži jsme byli úplně někde jinde než ostatní.“
A přidal i trochu prorockých slov. „David Pastrňák už je dnes na takové úrovni, že je žádaný v celém světě. A já myslím, že je to hráč na světové úrovni a typ, který se ve světě neztratí. Proto by měl jít tam, kam momentálně výkonnostně patří.“
Dokumentují to i statistiky, kterých v sezoně 2011/12 Pasta dosáhl v mladším a starším dorostu:
SDO Třinec: 31 zápasů 47 bodů (33+14)
Sezona 2011/2012 byla totiž v Davidově kariéře nejen pestrá a náročná, ale také poslední, v níž se, alespoň v klubových dresech, pohyboval po českých kluzištích. V létě totiž přestoupil do Švédska, konkrétně do slavného klubu Södertälje. „Vše zařídil pan Volek a také pan Hudler, který nám zároveň vysvětlil, co Davida čeká. Vědělo se totiž, že ve Švédsku mají výborný systém výchovy mládeže a tak jsme David i já souhlasili,“ prozrazuje Davidova maminka a dodává: „Jasně, že úplně přesně do detailu David nevěděl, do čeho jde, ale když mi asi týden po odjezdu poprvé volal, prohlásil: "Mami, mě se tu hrozně líbí, já tady chci zůstat!“
Podle Davida byl oproti Česku rozdíl téměř ve všem. Ve vztazích mezi hráči, v náročnosti tréninku a přístupu k němu, stylu hry – vše bylo o úroveň výše. A protože se tomu dokázal přizpůsobit, přišel u něj zákonitě další hokejový růst.
„Já jsem samozřejmě na dálku sledovala výsledky týmu a průběh sezony, ale neviděla jsem Davida hrát. Mimochodem poprvé po třinácti letech! Ale když jsem v únoru do Švédska přijela a uviděla Davču v zápase, tak mi spadla čelist! To byl úplně jiný hráč. Bruslil, vracel se, bojoval u mantinelu. Ohromně jsem byla překvapená, kam se za půl roku posunul. Je jasné, že to muselo už být nějak v něm, a stavěli na práci našich trenérů tady, ale i tak mě překvapilo, že tak rychle jde udělat takový posun.“
Stejně to viděl i trenér Martin Janeček, který má velký přehled o celém mládežnickém hokeji a švédský model výchovy hráčů zná. „Angažmá ve Švédsku Davida samozřejmě hodně posunulo. Tamní mládežnický hokej je na vysoké úrovni a u Davida se tam rozvinula ještě více ta ofenzívní šikovnost a kreativita. Paradoxně s tím měl občas problémy, když se vrátil do Česka a nastupoval v mládežnických reprezentacích, kde na to nebyli připraveni. Ale když mu trenéři, jako např. Jakub Petr u osmnáctky, dali ten prostor a nechali ho tvořit, tak jim to vracel tou svou výjimečností, až genialitou, na kterou je radost se dívat.“
Pobyt na severu Evropy Davida posunul i v jiné než hokejové rovině, což při své návštěvě poznala i jeho maminka. „Zpočátku se mi samozřejmě hodně stýskalo a musím přiznat, že jsem i brečela. Říkala jsem všem, že jim něco takového neporučuju. Ale když jsem za Davidem přijela, byla jsem překvapená, jak se umí o sebe postarat. Bydlel totiž sám s jedním spoluhráčem v třípokojovém bytě. Čekala jsem pohromu, ale dalo se to. Kromě praní, které kluci fakt nemají rádi, to zvládl. Naučil se trochu vařit, nakupovat, a také, protože neměl nijak vysoký příjem, hospodařit s penězi.“
Kromě hokeje chodil David v Södertälje na místní gymnázium, kde se věnoval angličtině a švédštině. Po ranním tréninku jej i se spoluhráči vozil do školy autobus. Ve škole býval obvykle 4 hodiny a pak následoval odpolední trénink nebo zápas. Ačkoliv šel původně hrát za dorostenecký tým, prakticky od počátku hrál za juniorku a ke konci sezony už i za tým mužů, který hrál Allsvenskan, tedy 2. švédskou ligu.
Českým fanouškům tedy David trochu sešel z očí a upozornil na sebe až účastí na MS do 18 let v Soči. Tehdy tým pod vedením trenéra Luďka Bukače moc nezazářil a bylo z toho 7. místo, ale David i přes své mládí rozhodně nezklamal. To v létě roku 2013, na Memoriálu Ivana Hlinky, už to bylo zcela jiné. Na tomto prestižním turnaji osmnáctek, konaném v Břeclavi a Piešťanech, naše reprezentace, už pod vedením trenéra Jakuba Petra, hrála krásný hokej a v nejtěžší možné konkurenci vybojovala skvělé třetí místo. A David byl jednoznačně jednou z hvězd týmu. Ocenění jeho umu přišlo hned vzápětí.
„Na tomto turnaji mi pan Volek otevřeně poprvé řekl, ať se do budoucna připravím na to nejlepší. Že je jasné, že to David dotáhne hodně vysoko. A já se v té souvislosti poprvé dozvěděla, že existuje něco jako draft apod. Takže jsem si začala zjišťovat, co to obnáší a začalo mi docházet, co nás čeká,“ vzpomíná maminka.
Ještě předtím však musel David přijmout a vyrovnat se se dvěmi smutnými zprávami. Během krátké doby totiž zemřeli dva lidé z nejbližších - v lednu 2013 pan Hudler a v květnu táta. David však na ně nezapomněl a své pozdější úspěchy, jak sám říká, posílá i jim oběma. „Navíc rok předtím zemřel jeho bývalý třinecký trenér pan Cienciala, kterého měl rád, a což jej také zasáhlo. Ale na druhou stranu to Davida zocelilo,“ říká jeho maminka.
David se pak vrátil do Švédska, kde měl ještě na rok smlouvu, a kde, jak sám říkal, byl moc spokojený. Druhou sezonu v Södertälje už byl stabilně hráčem týmu mužů a nastupoval tedy v již zmiňované Allsvenskan. Ta jej, díky rychlosti a tvrdosti, která tam panovala, ještě více zocelila. V sezoně 2013/14 se už zúčastnil dvou mládežnických MS. Nejprve na přelomu roku toho do 20 let ve Švédsku, kde Češi sahali po postupu do semifinále, ale nakonec padli s pozdějšími mistry světa z Finska. Ale to hlavní si naši mladíci v čele s Davidem nechali na jaro. Na MS do 18 let ve Finsku totiž dokráčeli až do finále a konečný zisk stříbrných medailí je historicky největším úspěchem českého hokeje v této kategorii.
Tento týmový úspěch, ale i skvělé výkony samotného Davida už za krátkou dobu našly ozvěnu v podobě NHL draftu. Ale o tom až v dalším pokračování příběhu Davida Pastrňáka – kluka, který to dotáhl z Havířova až do Bostonu.
