AZ Havířov
H A V Í Ř O V - Nejzářivější bod letošní sezony v řadách Havířova? Jednoznačně Jakub Doktor. Po 35 odehraných zápasech útočí čtyřiadvacetiletý křídelník na průměr jednoho bodu na utkání. „Jsem stejně jako další kluci špatný z toho, jak to s Havířovem dopadlo. Každý den teď hrajeme o svůj krk a své živobytí,“ přiznává autor 14 gólů a 20 asistencí.
V rozhovoru pro klubový web se vrací také k náročnému období, kdy málem s hokejem skončil. Rozprášil však pochyby rodiny a známých, Českým Budějovicím dopomohl před pěti lety k prvoligovému titulu, letos získal místenku v extralize a navrch zaznamenal už třetí vyvedený ročník v barvách AZ.
Ahoj Jakube, ty jsi strávil mládežnická léta v týmu Českých Budějovic. Nejsi ale tamní rodák, že?
Narodil jsem se v porodnici v Jindřichově Hradci, ale pocházím z Třeboně, což je asi 22 kilometrů od Českých Budějovic. Zhruba do třetí třídy mě na zimák vozil taťka, bylo to složité. Vraceli jsme se pozdě v noci, navíc táta musel se mnou na trénink po práci. Když mi bylo osm, přestěhovali jsme se na vesnici, ležící poblíž Českých Budějovic. Bylo to asi napůl cesty mezi Budějovicemi a Třeboní, já už jsem jezdil autobusem a rodiče nebyli tolik zatížení.
A jak na dětství vzpomínáš? Jsi ještě poslední generace, která vyrůstala na hokeji „za barákem“?
Jo, protože tím, že mám o tři roky mladšího bráchu, tak jsme lítali pořád venku. Ráno jsme zmizeli a vraceli se v podstatě až večer. Měli jsme velkou zahradu hned u lesa, takže jsme pořád mydlili hokej.
Co tvé začátky v Českých Budějovicích?
Do klubu mě přihlásil taťka, protože se mu vždycky hokej líbil. Já jsem byl hodně hyperaktivní. Asi hledal sport, kde bych se vybouřil. Chytlo mě to hned od začátku, byl jsem do hokeje úplně zažraný.
Ale taky to nebylo vždycky úplně růžové. Prý jsi v jednu chvíli málem s hokejem skončil. Můžeš to nějak rozvést?
Bylo to období okolo osmé třídy, přechod do dorostu. Oproti ostatním klukům, kteří byli v podstatě v pubertě, jsem byl hrozně drobný, takový střízlík. Měl jsem 40 kilo a odnášel jsem to na ledě, kdy jsem párkrát dostal „švestku“. Z těch ran jsem si odnesl zranění páteře, takže jsem se začal bát soubojů. Chvíli jsem chodil i k psycholožce, která mi s tím dost pomohla. V dorostu následoval těžký úraz kolene, kdy jsem rok nehrál. Hodně lidí mě přemlouvalo, ať se na to vyprdnu a radši studuji. Ale já jsem měl hokej fakt rád a když jsem je poslouchal, motivovalo mě to, abych každému dokázal, že se plete. V další sezoně jsem se vrátil, a snad jsem dokonce vyhrál bodování.
To musela být velká radost…
Přesně tak. Rok jsem pouze trénoval jak magor, ale naštěstí se to otočilo. Věděl jsem, že jestli se na hokej nechci vykašlat, potřebuji zesílit. Začal jsem na tom hodně pracovat.
Pojďme ke starostem z profesionální kariéry. Píše se rok 2019 a ty během tří měsíců střídáš tři kluby – Vsetín, Chomutov a Havířov. Je možné, aby se hráč s něčím takovým vůbec srovnal?
Je těžké, když k vám ráno přijdou a řeknou: „Za šest hodin se hlas na druhé straně republiky.“ Musel jsem rychle všechno sbalit, zvykat si na nové prostředí. Během toho roku jsem si to vyzkoušel dvakrát, takže jsem se tomu už trochu smál. Ale hodně mi to dalo, ať už do kariéry nebo do života. Nejprve boj o sestavu ve Vsetíně, pak různé problémy v Chomutově. Ten rok mě opravdu zocelil. A dopadlo to dobře, protože v Havířově jsem se usadil.
Za ten rok sis užil cestování skrze celou republiku…
A taky jsem poznal fakt dost lidí. S Budějovicemi jsme hráli dlouho baráž, končili jsme až někdy na začátku května. V podstatě poprvé jsem pak odcházel z domu. A když jsem se někde rozkoukal, šel jsem zase jinam. Ale už je to snad za mnou a já jsem si z toho chtěl vzít nějaké poučení. Nejsem určitě zahořklý.
V Havířově tvůj kočovný život na nějakou dobu skončil. Spokojenost?
Pro mě to dopadlo v podstatě nejlépe, jak mohlo. Přišel jsem tady, s kluky jsem si sednul. To je určitě dobře.
Letošní rok byl pro tebe speciální i v tom, že jsi v dresu Zlína zažil extraligovou premiéru na ledě Třince. Vzpomněl sis na moment, kdy ti známí radili, abys hokeje nechal?
Určitě, kdyby mi to v tom náročném období někdo řekl, tak bych se mu asi vysmál. Neměl jsem nikdy přehnané sny, že budu hrát támhle za nějakou Floridu. Stanovil jsem si cíl, že bych chtěl udělat extraligu. Je to čest, hrát nejvyšší soutěž v republice. Startem za Zlín jsem si splnil dětský sen.
Mohl bys popsat, jak spolupráce se Zlínem vznikala?
Už týden před utkáním jsme řešili střídavé starty. Bylo mi naznačováno, že bych měl hrát. Pak mi zavolali a sešli jsme se v Třinci, protože s Havířovem jsme ještě ve středu hráli, tak abych nejezdil tam a zpátky, dorazil jsem přímo na zápas.
Tvou extraligovou premiéru jsem shodou okolností viděl přímo na stadionu a musím říct, že tě byl plný led. Odpovídá to tvému stylu?
Můj styl je určitě založený na bruslení a na hladovosti. Snažil jsem se hrát svůj hokej. Moc jsem se sebou spokojený nebyl, ale přece jen šlo o první zápas. Pro Zlín bohužel také nedopadl dobře (porážka 2:6; pozn. redakce).
Když se podíváš do budoucnosti, s čím budeš kariérně spokojený za pět let?
Já bych chtěl hrát stabilně extraligu, řeknu třeba druhou lajnu. Můj sen je, abych vydělával hezké peníze, měl spokojenou rodinu a živil se hokejem. Extraliga se mi líbí, sleduji tu soutěž a přijde mi, že se dost zvedá a má dobré jméno.
A vysněný klub by byl? Co třeba návrat do Motoru?
(smích) Asi mi na tom nezáleží. Takhle jsem to nikdy neřešil. Samozřejmě měl jsem takovou představu, že budu působit v extralize za Motor, už když jsem tam hrál první ligu. Kdyby se to povedlo, bylo by to super, ale hlavně bych chtěl v té lize hrát.
Havířov bohužel po této sezoně spadne o ligu níže. Přemýšlíš už nad tím, kde budeš příští rok nastupovat?
Samozřejmě, já to v podstatě řeším každý den, protože hrajeme taky o svůj krk a o své živobytí. Jsem hodně špatný z toho, jak to tady dopadlo, stejně tak další kluci. Ale život jde dál, něco se nepovedlo. Ale i když bojuji za znak, co mám na hrudi, tak válčím taky za sebe. Ještě mám před sebou nějakou kariéru a cíle, které si chci splnit.
Pomáhá ti takový tlak?
Hraje se mi daleko lépe. Třeba minulý rok, který ovlivnil covid, nebyli tu diváci, nepadalo se… to daleko radši budu hrát zápas o záchranu. Takže tlak mi nevadí, spíše mě motivuje. Ale samozřejmě škoda toho, jak to letos týmově dopadlo.
Jakube, díky za tvůj čas, ať se ti, nejen ve zbytku sezóny, daří.
V článku byly použity fotografie Karla Švece, Michala Poláka a Víta Káni.
