AZ Havířov
H A V Í Ř O V - Dvacetiletý gólman je rodákem ze Zlína, a ten je i jeho mateřským klubem. Mimo krátké druholigové výpomoci v Hodoníně, Moravských Budějovicích a Valašském Meziříčí je věrný Beranům. Loni zde v brankovišti v pěti zápasech zažil atmosféru nejvyšší soutěže. Do nejmladšího města přichází jako, prozatím, poslední letní posila.
Na Michalovi je vidět, že ho hokej baví a chce v něm uspět. I když loni hokejové soutěže, přerušila korona, nezahořkl. Naopak makal na sobě a tomu přineslo extraligové zápasy. Přes své mládí je pevně nohama na zemi a ví, že si svou šanci musí zasloužit.
Ahoj Michale, jaký vítr Tě zavál zrovna do Havířova?
Po sezóně jsme si ve Zlíně sedli s trenérem. Řekl mi, že by mně chtěl doma prodloužit smlouvu. S tím, že se mnou počítá jako s trojkou. Společně s agentem by se mi pokusili domluvit tým, kde bych mohl dostat šanci, vybojovat si, co nejlepší pozici. Něco sháněl pan Svoboda ve Zlíně a něco agent. Nakonec to klaplo a agent mi zavolal, že se domluvil s panem Zdráhalem. Jsem moc rád, že budu hrát za AZ.
Jsi rodák a odchovanec Zlína. Čtyři roky zpátky si vybavuji, že jsi, ještě jako žák na Základní škole, dělal v extraligovém zápase dvojku...
Ano, tenkrát jsem chodil do deváté třídy a dostal jsem se na střídačku extraligového zápasu. Dělal jsem dvojku Ondrovi Halodovi.
A jaké to bylo, být poprvé v 15 letech na střídačce extraligového týmu?
Musím říct, že to sice bylo pár let zpátky, ale furt se mi to vrací, jako by to bylo včera. Jako kluk na základce jsem žil jenom hokejem. Trénoval jsem v mladším dorostu a najednou po tréninku mi přišla pozvánka s tím, že mám jít na zápas zlínského áčka. Bylo to něco neuvěřitelného. Něco, na co do konce svého života nezapomenu.
Jsi odchovancem Zlína, kde máš stále smlouvu, ale nechtěl jsi to zkusit i někde jinde?
Ne, celou dobu jsem byl ve Zlíně spokojený. K několika zápasům jsem pokaždé nastoupil ve druhé lize na výpomoc, když se jim zranili gólmani. Chytal jsem takto v Hodoníně. Jeden zápas jsem ještě dostal v reprezentaci. V mladším dorostu jsem chytal proti Rakousku na turnaji v Salcburku, kde nastoupila naše šestnáctka, proti jejich sedmnáctce.
V říjnu udeřila korona a pak nebyla možnost jít chytat do druhé ligy...
Od začátku sezóny jsem chodil na tréninky s áčkem, protože jsem měl platnou smlouvu a čekal jsem na svoji příležitost v Extralize. To čekání bylo hodně dlouhé. Musel jsem tvrdě trénovat, abych si tu šanci nastoupit v ní zasloužil. Nakonec mi k tomu „pomohlo“ i to, že se zranili oba gólmani - Libor Kašík i Dan Huf.
K tomu prvnímu zápasu proti Spartě jsi přišel asi nečekaně?
Do prvního extraligového zápasu mě pustili v desáté minutě první třetiny potom, co se zranil Dan Huf. To byla moje premiéra v nejvyšší soutěži.
Viděl jsem to na internetu. Tehdy jsi se na to, že máš nastoupit na led moc netvářil, že?
(smích) No, bylo to… Na ten zápas nikdy nezapomenu. Bylo to šílené v tom, že první zápas přišel zrovna proti Spartě. Užil jsem si to a pak jsem dostal do konce sezóny ještě nějaké zápasy.
Nastoupit proti Spartě, která je v každém ročníku aspirantem na titul při zranění parťáka…
Abych se přiznal, už jsem před zápasem něco malinko tušil. Dan Huf nebyl úplně na sto procent zdravotně v pořádku. Trenér mi říkal, abych se nachystal poctivě, jako bych měl jít do zápasu. Stejně to pokaždé dělám, ale když přijela Sparta… Každý, kdo sleduje hokej, ví, jaký má tým. Jména tam byla neuvěřitelná, prakticky až po zápase jsem si uvědomil, proti komu jsem vlastně hrál. Jejich hráči byli na MS, Filip Chlapík nastupoval v NHL. Za tu zkušenost jsem moc rád. Hlavně jsem byl šťastný, že se mi ten zápas, v rámci možností, povedl. Týmu jsem pomohl a dohráli jsme to slušně.
Beranům se nedařilo i kvůli velké marodce, ambice byly asi větší?
Na rovinu, očekávali jsem od toho více. Bohužel na to se vymlouvat nemůžeme. Byl sice nějaký kovid, ale všechny týmy to měly stejné. Měli jsme rozsáhlou marodku i mladý kádr. Moc jsme ve Zlíně chtěli vyhrávat, ale prostě nám to nešlo. Nelepilo to, postrádali jsme i to štěstí. S tím programem, kdy se hrálo každý druhý den, jsme ani neměli šanci „potrénovat“ a trápili jsme se až do konce.
Přišlo mi, že Zlín inkasoval mnohdy „hloupé góly“ v samotném závěru…
Jasně, takové zápasy byly. Vybavuji si na svůj první, ve kterém jsem nastoupil od začátku. Hráli jsme v Hradci Králové a ve 45. minutě jsme sice dali kontaktní gól na 2:3, ale pak jsme si to hloupými vyloučeními pokazili. To se v sezóně stalo vícekrát, kdy hloupá chyba, anebo vyloučení, rozhodlo vyrovnaný zápas. Tohle nás tak nějak zlomilo a těch porážek bylo strašně moc.
Jaké je to vidět sám sebe v televizi. Přijdeš domů a ve sportovních zprávách koukáš na sebe?
Musím říct, že pro mě je to splněný sen. Protože když jsem byl malý a koukal na studio Bully, tak jsem si říkal: jednou bych se na sebe v Extralize chtěl podívat třeba ze záznamu. Anebo, aby se na mě mohli podívat i rodiče. Tohle se mi párkrát povedlo a jsem za to moc a moc rád. Takovou příležitost nedostane každý.
Řekl jsi to hezky takovou příležitost nedostane každý. Vidíš se jako profík, přece jenom těch týmů není tolik a konkurence je obrovská...
No jasně. Týmů je málo a v každém chytají maximálně dva kluci. Dělám všechno proto, abych se tím profesionálem stal. Jsem mladý a nemám tolik zkušeností, ale chci trénovat a bojovat o své místo v každém týmu, kde budu hrát a odvést pro něj poctivou práci. Chci dál dělat a živit se tím, co mě nejvíce baví, což je hokej.
Kdyby to náhodou nevyšlo, máš v záloze nějaký plán. Co jsi studoval, resp. asi ještě studuješ?
Studoval jsem Obchodní akademii ve Zlíně obor Mezinárodní obchod. Momentálně jsem ještě na nadstavbě. Je to záloha, kdyby mi to náhodou nevyšlo. Přemýšlel jsem nad tím a chtěl bych studovat Tělovýchovu anebo nějakou trenéřinu, kdybych neměl být profesionálem. Sport mě baví od malička, nejen hokej a tak bych u něj chtěl zůstat.
No a kdo Tě k tomu sportu dostal?
Rodiče. Můj táta také celý život sportoval a od mala mě vedl k všestrannosti, abych dělal co nejvíce sportů. Chtěl, abych si pak vybral to, co mě bude nejvíce bavit.
On tě hned přivedl na stadion Luďka Čajky?
To zase ne. Bylo to takové, že jsem s hokejem začínal, na dnešní poměry, strašně pozdě. Až v páté třídě. Dneska už by to bylo pozdě a takoví „se hází do koše“, protože nemají šanci, naučit se hrát hokej. Měl jsem tu možnost díky známé od mamky, která mi domluvila první trénink. Začalo mě to bavit a měl jsem rok na to, abych se dostal do první dvojky, tenkrát nás bylo pět gólmanů.
To je opravdu pozdě….
Tenkrát jsem s tátou objížděl všechny možné kempy, abych mohl v dalším roce pokračovat. Musel jsem se naučit bruslit, protože gólman má být nejlepší bruslař. Bylo to šílené období. Muselo se brzy vstávat a ta dřina. Tátovi musím zpětně poděkovat za to, že to se mnou nevzdal.
Když jsi byl malý, tak měl jsi nějaký vzor? Když jsi ze Zlína tak by se nabízel Kašík….
Tak, když jsem byl opravdu malý, tak ve Zlíně působil Jakub Sedláček, který tam chytal jako jednička. Pak se tam protočila dlouhá řádka kluků, ale já jsem chodil na hokej pořád a hltal jsem ho. Ať už pak nastupovali Tomáš Duba, Luba Hořčička. Po každé jsem se snažil, od někoho z nich si něco sebrat, abych se pak mohl zlepšovat.
Je pro tebe těžké se v bráně nezbláznit? Všichni říkají, že hlava je základ, ale přesto jsi pořád v klidu?
Jasně, měl jsem s tím v mládeži problémy, ale to byla ještě sranda. Teď, když je to zaměstnání, tak se hlavu snažím trénovat, co nejlépe. Výkon na ledě to strašně ovlivní. Hodně dělá ten trénink s hlavou.
No a jak prosím tě trénuješ hlavu? To s ní boucháš o zeď?
(smích) Ne, ono strašně moc dělá, i na tom tréninku, když se mi někdy nedaří a dostanu hloupý gól, tak ho hned hodit za hlavu. Vůbec to neřešit a další střelu chytit. Jsou to takové maličkosti. Ve zkratce by se dalo říci asi takto: Nenechat se ničím a nikým vytočit. Pak mě nerozhodí ani to, když z první střely v zápase dostanu gól a jsem schopen ten zápas odchytat úplně bravurně.
No a zkoušel jsi i mentálního kouče?
Tohle šlo mimo mě. Můj nevětší mentální kouč je trenér zlínských gólmanů pan Hrazdíra. To je opravdu kapacita, jeden z nejlepších z mentálních koučů. A to na to nemá žádné školy a kurzy.
O panu Hrazdírovi jsem něco zaslechl, neříkal vám živé díry?
(smích) Ano, ano on nás dokáže podpořit, ale někdy si z nás udělá srandu, ale to k tomu patří. Tím nás trénuje úplně nejvíce. I když se nám povedl zápas, tak nás, když jsme byli „na hrušce“, srazil k zemi, abychom v tom příštím zápase odvedli stoprocentní práci.
Co tím myslíš, abyste nebyli na hrušce?
Když se vyhraje zápas a gólman zachytá dobře, tak on na něm vždycky pozná, že na tréninku začne bláznit. Pan Hrazdíra ví, co má říci, aby se brankář zase věnoval té práci a vydal se.
To je takové obecné. Co Ti nejde, když se zeptám přímo?
Snažím se pracovat na všem, abych měl všechno dobré. To je otázka na trenéra gólmanů na pana Hrazdíru, anebo na pana Šafránka.
Hokej je drahý sport. Co pro tebe byl v mládí nejlepší dárek?
Když jsem byl mladší, tak jsem měl starší nafasované věci, protože jsem nevěděl, jestli budu pokračovat. Pak se mi začalo dařit a když jsem měl dobrou sezónu, hrál jsem se staršími kluky, tak jsem vždycky dostal od táty za odměnu výstroj. Za to mu moc děkuju, protože to stálo šílené peníze a snad mu to budu moci jednou splatit. V životě nezapomenu, když mi táta nechal udělat v osmé třídě moji první mírovou výstroj. Bylo to pro mě největší překvapení. Byl jsem jediný osmák v republice, který ji asi měl. Tohle jsem pak zažil až loni ve Zlíně.
Letní příprava ti zrovna nešmakuje. Vadí ti běhy?
To je to období, které mi vůbec nechutná. Je to součást hokejového života, ale raději bych byl na ledě. Nejméně mi chutná běhání, nemám to rád. Je to důležité na fyzičku, ale hodně náročné. Nevadí mi kratší sprinty, ale vytrvalost mi moc nevoní.
Kde se vidíš za rok, za dva?
Neřeším budoucnost, teď jsem v Havířově a chci se tady učit a posbírat, co nejvíce zkušeností. Udělat nějaký úspěch a s týmem se dostat do play-off a dojít co nejdál.
Michale, díky za upřímnost a čas. Ať se ti daří.
