AZ Havířov
H A V Í Ř O V - Osmnáctiletý bek Azeťacké juniorky, nezažívá, podobně jako celý klub, zrovna povedenou sezónu. Junioři se perou o zachování extraligové příslušnosti, aktuálně jim patří 15. místo. Přesto dnešní zpovídaný bere jako jasnou věc to, že se nejvyšší juniorská soutěž bude v Havířově hrát i příští rok.
Jan Fědor je urostlý bek se smyslem pro humor, což jde vidět i v rozhovoru. Mluví tiše a krátce. Na ledě působí klidně, ale když je to potřeba, dokáže přitvrdit a sjednat si respekt.
Ahoj Honzo, jak psychicky snášíš to, že se AZetu nedaří?
Myslím, že po psychické stránce to zvládám dobře, věřím, že zabojujeme a dostaneme se výše, hráče na to tady v Havířově rozhodně máme.
V posledním zápase s Plzní jste vedli 2:0, ale nakonec body brali hosté. Jak k tomu vlastně došlo?
Hráli jsme celou dobu velice dobře, byl to rychlý hokej, také jsme hráli proti našlapanému týmu, který patří k tomu nejlepšímu v soutěži. Bohužel přišlo pár taktických chyb a hned byl zápas otočený, takhle mi to říkali alespoň kamarádi z Opavy.
Den předtím AZ odehrál zápas s Karlovými Vary, tam se Havířovu zadařilo a vyhrál na samostatné nájezdy.
Osobně se mi ten zápas, aspoň tedy z mé strany, nelíbil. Hrálo se mi špatně, ale byli jsme lepší a díky tomu jsme taky vyhráli. Mrzí mě, že Petr Kubíček neproměnil svůj nájezd, měl tam svou přítelkyni, která si přála, aby dal gól…
Letos padá do nižší soutěže poměrně dost manšaftů, nebojíš se?
Vnímám to, ale nedělám si starosti se spadnutím, my, AZ, zůstaneme v extralize.
Co děláš pro to, abys co nejvíce pomohl svému týmu?
Snažím se hrát a trénovat naplno, pomáhám klukům, hlavně těm mladším, kteří jsou v juniorce krátce. Například Bárta (zrovna prošel) je malý a skromný kluk, který má šikovné ruce. Když se mě na něco zeptá, tak mu rád pomohu.
Když jedete na opačnou stranu republiky, sedíte v autobuse i několik hodin, čím se zabavuješ?
Nemůžeme mít mobily, a když jedeme třeba osm hodin do Karlových Varů, tak není úplně pohodlné se dívat osm hodin z okna. Proto už druhým rokem hraji s kapitánem Filipem Byčkovem pexeso a karty.
Nemáš pak před zápasem ztuhlé nohy?
Ano, myslím si, že máme všichni trochu ztuhlé nohy, ale proto máme rozcvičku s balónem, abychom si čutli a naladily nohy na správnou notu.
S čím vstupuješ do zápasu?
Každý zápas mám rutinu s kolegou útočníkem Adamem Špačkem, kdy se navzájem motivujeme a hecujeme. Vždy se spolu těšíme na zápas a vždy soutěžíme o to, kdo dá víc gólů v zápase. No zatím jsem pokaždé vyhrál.
Býváš na ledě nervózní?
Nikdy jsem nervózní nebyl, nevím, jaké to je.
Přijdeš mi dost sebevědomý, je něco, co ti nejde a chceš zlepšit?
No vždycky je, co zlepšovat. Pan trenér Potěšil mi říká, že jsem pomalý, a že se mi nechce, tak asi tohle bych chtěl zlepšit.
A v čem jsi naopak dobrý?
Myslím, že hraji zodpovědně a dokážu dobře číst hru, jako malý jsem četl hodně knížek, myslím že mi to dost pomáhá…
No a máš nějakou oblíbenou?
Když jsem byl menší, tak jsem miloval Malého prince.
Máš nějaký rituál po zápase?
Po zápase mám rituál, už se zmiňovaným, Adamem Špačkem, vždy sedneme do auta, zapneme Sergeje a rozebereme zápas a to, co nás čeká.
Na konci této sezóny tě čeká odchod z mládežnického hokeje, jak to vidíš do budoucna?
Budu makat a doufat, že dostanu někde příležitost mezi muži, a že se uchytím v týmu.
Máš dobrou hlavu?
Řekl bych že hodně, já osobně mám velice dobrou hlavu, nerozhodí mě nic, psychika se musí trénovat, jinak to nejde.
Co ti hokej dává?
Hokej mi dává všechno dobré i zlé, miluju ho a popravdě si bez něj už svůj život nedokážu ani představit.
Myslíš si, že má na hokej stále dopad Covid? V letní přípravě jste přece jen byli omezeni opatřeními…
Samozřejmě to dopad má, ale nemá cenu to už řešit. Teď se hraje a my chceme za každou cenu uspět.
Vraťme se tedy trošku zpátky, jaké pro tebe bylo se ze začátku letní přípravy připravovat individuálně?
Jo šlo to, vzal jsem to trochu za jiný konec a chodil jsem hodně boxovat a běhat, ale vždycky je lepší byt s týmem a připravovat se společně s kluky.
Dal ti tedy více trénink s týmem?
Jo, určitě víc trénink s týmem, ale individuálně to taky nebylo špatné.
S hokejem jsi začal v Opavě, máš s tím městem spojený i nějaký hokejový zážitek?
Hokej jsem začal hrát v Opavě asi ve čtyřech letech. Přivedla mě k němu mamka. Opava je svým způsobem kouzelná, ale kdo to nezažil, tak asi nepochopí. Zážitků je hodně, ale asi největší byl, když jsem v patnácti letech nastoupil za Opavské áčko.
Jak vnímáš prohru?
Když hrajeme dobrý zápas, ale prohrajeme, tak probíhá mnoho emocí a jsem naštvaný. Když naopak hrajeme špatně a v důsledku naší špatné hry prohrajeme, tak si řeknu, že si za to můžeme sami a nějakým způsobem se s tím vyrovnám.
Od koho máš největší podporu?
Rozhodně od mamky, celý život mi věří, je tu se mnou od hokejového prvopočátku a jsem za ní vděčný.
Honzo, díky za tvůj čas. Ať se tobě, i týmu, daří.
