AZ Havířov

Aukce hraných historických dresů k 90 letům AZetu probíhá ZDE.
Více informací v článku ZDE.

AZ slaví 90 let – Jak to bylo po příchodu do Havířova

05.10.2018 | Tomáš Vlček

Ve druhém článku, mapujícím letos devadesátiletou historii AZetu, se podíváme do období let 1966 – 1980. Tedy do období, kdy se původně lazecký hokejový klub přestěhoval do Havířova a zde si začal připisovat velké úspěchy, ale také pády.

Článek o počátcích a prvních desetiletích AZetu si můžete přečíst ZDE.

1966 – příchod do Havířova

Jak už jsme psali v prvním článku o historii AZetu, byl tento klub celých 38 let (1928 – 1966) spojen s městysem Lazy, které se nacházelo mezi Suchou a Orlovou. Dnes už z něj nezbylo téměř nic, celá oblast byla poškozena důlní činností a jeho obyvatelé si našli nové domovy v okolních obcích. Mnozí v právě budovaném blízkém Havířově. Stejně tak hokejový klub, v té době nesoucí název TJ Důl Zápotocký (dnešní důl Lazy), našel své nové působiště v Havířově a změnil svůj název na AZ Havířov.

Jeho v pořadí čtvrtým domovským stánkem se stalo hřiště u Odborného učiliště Dolu Zápotocký (slavnostní otevření proběhlo 17. ledna 1967). Dnes je tento objekt známý jako Úřad práce a nachází se mezi ulicemi Junácká a 17. listopadu v Havířově-Podlesí. Ještě stále se jednalo o venkovní kluziště na betonové ploše s přírodním ledem, ale zázemí už bylo na vysoké úrovni.

Pamětník Milan Stonavský vzpomíná: „Bylo to tam moc krásné, při dobrém počasí to tam vypadalo jako v Davosu. Starali se tam o to učni, měli jsme dobré zázemí, kabiny byly v budově učiliště a vůbec nám tam vycházeli hodně vstříc.“

Mužstvo AZ Havířov sezoně 1967/68 na hřišti u učiliště.

Po přesunu do Havířova nastaly také personální změny. Od roku 1966 vedl tým mužů trenér Mojmír Tesařík, což byla obrovská hokejová persona, mj. člen reprezentačního B týmu Československa. Poskládal velmi výkonný tým, s reálným cílem postoupit do národní ligy.

I když tak úplně jednoduché to nebylo. Už v první „havířovské“ sezoně 1966/67 tým vyhrál s jedinou porážkou svou skupinu oblastního přeboru a postoupil do kvalifikace o národní hokejovou ligu, ale v ní neuspěl. Vyšlo to až za rok.

Sezona 1967/68 – postup do 1. národní ligy

Tým za celou sezonu ani jednou neprohrál (v přeboru 15 výher + 3 remízy a v kvalifikaci 3 výhry + jedna remíza) a výsledkem byl zasloužený postup do národní ligy, v té době druhé nejvyšší hokejové soutěže v Československu. Jako nováček havířovští sice skončili v následující sezoně poslední, ale vzhledem k tomu, že se soutěž rozšiřovala, uhájili v dodatkové kvalifikaci s Třebíčí ligovou příslušnost.

Podzim 1968 - otevření zimního stadionu

Zatímco výsledkově nebyla sezona 1968/69 úspěšná, v jiném aspektu vkročil klub naprosto přelomově do nové éry. Poprvé byla totiž jeho domovským stánkem krytá hala s umělou ledovou plochou. 13. listopadu 1968 byl totiž otevřen havířovský zimní stadion. A premiérová návštěva na zápas Hodonínem? 3500 diváků!

Z výstavby havířovského zimního stadionu.

1969-73 – čtyři skvělé sezony

Období následujících čtyř sezony bylo z hokejového a fanouškovského hlediska jedním z vrcholů existence klubu.

Jak moc se AZ za těch pár let hokejově posunul, napoví vzpomínka dalšího z pamětníků - útočníka Harryho Valeriána, který v AZetu hrál, s dvouletou přestávkou, v letech 1969-81. Ten vzpomíná, na jaké úrovni byl havířovský klub na konci 60. let takto.

„Já jsem tehdy přišel do Havířova v roce 1969 z Bánské Bystrice i se svými spoluhráči z útoku Honzou Nebylou a centrem Ivanem Novákem. Původně jsme měli jít do Třince, ale to nakonec nevyšlo, a ani nám to nemuselo být líto. Podmínky nám AZ nabídl ještě lepší, a především jsme přišli do výborně vybaveného a fungujícího klubu. Také tady byla nová hala, sice ještě bez sedaček, ale s výborným zázemím.“

Sedačky byly do haly namontovány ještě během sezony 69/70 a hlediště se pravidelně plnilo mnohatisícovými návštěvami. A že bylo na co koukat. Tým pod vedením nového trenéra Zdeňka Halámka, zejména na domácím ledě, předváděl výborné výkony a v tabulce se pohyboval v horní polovině.

Mužstvo AZ Havířov sezoně 1969/70.

„Trenér Zdeněk Halámek byl pedagog z Opavy. Neuměl sice moc bruslit, ale byl výborný psycholog. Takže i z našeho mančaftu dokázal udělat takový ten správně fungující teamwork. Motorem našich výkonů byli ale také lidé, kteří na hokej chodili. My jsme měli takový zažitý pocit, podporovaný i trenérem, že prostě doma nemůžeme prohrát. Museli bychom se pak stydět před lidmi a jít domů, jak se říká, "kanálama". A myslím, že i fanoušci to na nás viděli, že to není jen výkon z nutnosti, ale je tam to srdce. To si myslím, že dělalo hodně. Samozřejmě, taky se nám, z tohoto pohledu, vrátil každý nezdar,“ říká Harry Valerián a dodává.

„Navíc tady byla obrovská rivalita mezi týmy z našeho regionu – Havířov, Karviná, Opava, Vítkovice, Kopřivnice, Vsetín… Hned první zápas sezony 69/70 jsme hráli v Karviné, kde se na nekrytém stadionu tísnilo devět tisíc zmoklých diváků a dalších šest tisíc zůstalo ještě venku. Neskutečná atmosféra. Karviná měla oproti nám hvězdný tým a na trenérském postu legendu Gustava Bubníka.“

„Doma jsme byli tak silní a hnaní diváky, že jsme dokázali otočit i zdánlivě ztracené utkání. Také vzpomínám, že jsme doma porazili i Vítkovice, tehdy už i s fenomenálním křídelníkem Františkem Černíkem, kterého naši obránci dokázali ubránit. Tvrdé bitvy jsme sváděli s Duklou Hodonín. Dokonce nás tam jednou přijelo povzbudit 18 autobusů fanoušků. To bylo na tehdejší dobu něco neskutečného.“ Tyto výjezdy organizoval Klub přátel AZ Havířov. Velké počty fanoušků, mnohdy i v tisícových počtech, jezdily za AZetem i do Opavy nebo Karviné.

„Těch prvních pět let to byla skutečně euforie a na té její vlně se doma prohrávalo jen velmi málo. Před plným hledištěm se nedalo ani jinak, než bojovat a dělat maximum pro vítězství. Jinak si myslím, že během těch pěti sezon v národní lize bylo mužstvo vhodně doplňováno. Hráči, kteří nezapadli do koncepce, odcházeli a přicházeli jiní. To ani na takové úrovni už jinak nejde,“ hodnotí pamětník Harry Velerián.

1973 – přeřazení do 2. národní ligy

Určitým zlomem byl rok 1973, kdy se tým umístil v tabulce těsně na 7. místě a o jednu příčku se tak nedostal, při reorganizaci hokejových soutěží, do celostátní 1. národní hokejové ligy, ale byl přeřazen až do té druhé. Přitom k tomu chybělo jen kousek, stačilo dohrát úspěšně rozehraný zápas v Prostějově. Tam ještě krátce před koncem AZ vedl, ale nakonec o dvě branky prohrál.

Práce s mládeží

I když tým mužů v následujících šesti sezonách hrál „jen“ 2. národní hokejovou ligu, klub jako takový fungoval stále na vysoké úrovni. Výborně po celou tuto éru v AZetu pracovaly žákovské a mládežnické týmy, včetně přípravky. „Trenéry tam dělali ti starší hráči po skončení kariéry. Já jsem v té době zažil tu partu dorostenců kolem pozdějších reprezentantů Franty Procházky a Luďka Čajky. Dokonce jsme jim na tréninku dělali pravidelně takový sparing. Nakonec jsem i já nějaký čas trénoval malé kluky v přípravce,“ připomíná úspěšnou výchovu mladých hokejistů Harry Valerián. Klub také organizoval řadu žákovských a dorosteneckých turnajů, včetně turnaje pro žáky havířovských základních škol.

Odměnou za dobrou práci s mládeží byla v roce 1972 volba Havířova za dějiště soustředění mládežnických reprezentačních mužstev ČSSR a následného Turnaje evropského mládí. V témže roce se na havířovském zimáku konal i turnaj v ledním hokeji v rámci Olympiády učňovského dorostu.

Havířovský zimní stadion v 70. letech.

Ve druhé národní hokejové lize

Po přeřazení do 2. národní ligy z mužstva odešli někteří hráči, kteří měli ambice a výkonnost na vyšší soutěž. Tým začal více stavět na odchovancích a převážně mladších hráčích, kterým přirozeně chyběly zkušenosti. Navíc tato soutěž už neměla srovnatelnou úroveň, chyběly v ní špičkové týmy a tradiční derby s Vítkovicemi, Karvinou a Opavou. Největšími soupeři AZetu byl Třinec, Vsetín a Kopřivnice.

„Druhá liga, a pak především krajský přebor, se hrály víceméně amatérsky. Trénovalo se sice čtyřikrát týdně, ale až po zaměstnání. Chodilo se do práce a kluci si tak mohli vydělat slušné peníze i mimo hokej. Takže na mnohé nebyla až taková páka. V 1. lize to bylo jiné, to jsme kromě základního platu dostávali i prémie za získané body,“ vzpomíná Harry Valerián na období druhé poloviny 70. let a připomíná tím, že AZ zažil v té době ještě jeden sestup.

Ještě předtím si ale klub, trochu s předstihem už na podzim 1977, připomněl 50 let od svého založení. V rámci oslav přivítal na svém ledě špičkové kanadské amatérské mužstvo Cambridge Hornets. Ve výborné atmosféře a před vyprodaným hledištěm vyhráli Kanaďané 4:2.

Ze zápasu AZ Havířov - Třinec v sezoně 1977-78.

Přeřazení do krajského přeboru

Již zmiňovaný sestup přišel v roce 1979. Při další reorganizaci soutěží byl klub po sezoně přeřazen do krajského přeboru, přestože skončil v desetičlenné skupině na 5. místě! Havířovští fanoušci tak museli na čtyři sezony vzít zavděk až čtvrtou nejvyšší soutěží a moc je nemohl těšit ani fakt, že v ní hrál AZ na špičce. Na skoro stotisícové město to bylo opravdu poněkud málo. Naštěstí se ale klub od tohoto pomyslného „dna“ po pár letech odrazil. Pod taktovkou trenérů Pavla Hermana a Miroslava Nováka začal budovat nový tým, který šel postupně nahoru a v roce 1983 opět vybojoval postup do 2. národní ligy. Tato etapa havířovského hokeje ale už bude předmětem dalšího článku.

Na závěr tohoto dílu vzpomínání na historii AZetu přidejme ale ještě jednu, velmi zajímavou, osobní vzpomínku na tehdejší hokej, který se oproti předchozímu období velmi proměnil. Opět dejme slovo Harrymu Valeriánovi.

„Hokej se během 60. a 70. let 20. století ohromně proměnil a to ve třech parametrech – stylu hry, postavení sportovců a výstroje. Tempo hry bylo mnohem vyšší, začalo se hrát pravidelně na 3 pětky, zlepšila se výstroj, ale také vzrostla tvrdost. Týmy musely mít širší kádry pro případ zranění. My jsme samozřejmě museli být někde oficiálně zaměstnáni, což bylo obvykle na dole Zápotocký. Ale vzhledem k tomu, že jsme dvakrát denně trénovali, nemohli jsme fakticky do této práce chodit. Také jsme se museli věnovat rehabilitaci. K tomu účelu jsme měli v kabině i bazén a staral se o nás i primář rehabilitačního oddělení havířovské nemocnice. Oproti dnešku byl hokej jiný. A to i díky současným pravidlům, která výrazně více trestají zákroky holí a různé formy bránění ve hře. V mé době byl z tohoto pohledu hokej mnohem tvrdší až zákeřný. Bylo více hákování, držení, údery hokejkou pod koleno do rozkroku apod. Já jsem si i díky tomu odnesl z hokeje roztrženou sítnici, vyražené vrchní zuby, zlomenou patelu v koleně a nepočítaně šití. Tak se i trochu divím, že jsem to přežil. :-).“

Tolik slova legendárního křídelníka AZetu z let 1969 – 1981, který hrál hokej až do, tehdy nevídaných, 36 let a s nímž vám přinášíme velmi zajímavé povídání v tomto článku o jeho životě na našem webu.

Pozn.: Historické fotografie v článku jsou součástí výstavy k Výročí 90 let AZ Havířov, která momentálně putuje po havířovských základních školách.

Instagram Youtube
×
Dnes v 17:30 | Muži
VHK Robe Vsetín
AZ Havířov