AZ Havířov

Vstupenky na utkání AZetu kupujte zde.

AZ slaví 90 let – Jaká byla jeho historie v letech 1980-1992?

10.11.2018 | Tomáš Vlček

H A V Í Ř O V - V předchozích dvou článcích jsme přiblížili historii AZetu od jeho založení v roce 1928 a do konce sedmdesátých let 20. století. Jak to bylo dál, v letech 1980-1992, přináší třetí díl našeho seriálu. I tentokrát se na historii klubu podíváme očima pamětníků – tehdy hráčů a dnes trenérů Jana Danečka a Miro Kusého. Oba pánové jsou nejen pamětníky oněch časů, ale také členy síně slávy AZ Havířov.

Článek o počátcích a prvních desetiletích AZetu si můžete přečíst ZDE.

Článek o tom, jaká byla historie AZetu po příchodu do Havířova si můžete přečíst ZDE.

1979-1983 – čtyři sezony v krajském přeboru

V roce 1979 zažil AZ dokonalé déjà vu. Stejně jako šest let před tím jej administrativní rozhodnutí poslalo o soutěž níž. Při další z několika reorganizací hokejových soutěží totiž byly první čtyři týmy z druholigové soutěže umístěny do nově vytvořené národní hokejové ligy, zatímco dalších šest týmů, včetně AZetu, bylo přeřazeno do krajského přeboru. Ten byl sice v té době třetí nejvyšší soutěží, ale pro klub to mělo jednoznačně negativní dopady. Soutěž to byla téměř amatérská, úroveň soupeřů nijak vysoká, takže pozitivní byly snad jen derby zápasy s týmy z okolí.

Odchovanec AZetu Jan Daneček (roč. 1960) na to vzpomíná takto. "Na konci 70. let probíhaly opakovaně různé reorganizace hokejových soutěží, hledaly se různé vhodné modely a skoro každý rok to bylo nějak jinak. Já si ještě jako kluk pamatuju tu dobu, kdy se hrála 1. liga a hrálo se na dobré úrovni a byla tady řada kvalitních hráčů. Jako kluk jsem nechyběl na žádném hokeji a měl jsem ty hráče - jako Valerián - za vzory. To ale ty reorganizace negativně ovlivnily, protože díky nim AZ hrál nižší soutěže a ti nejkvalitnější hráči z klubu odcházeli. Takže, když jsem, ještě jako dorostenec, nakoukl do A týmu, byl tvořen převážně havířovskými hokejisty."

Hokej v Havířově byl i koncem 70. let stále pod patronací dolu Zápotocký, ale už ne na takové úrovni jako v té slavné první polovině desetiletí. Hráči chodili normálně do práce a trénovali až odpoledne. Zase až v 80. letech měli hráči umožněno vedle práce se věnovat hokeji na prvním místě.

„Ta změna nastala začátkem 80. let. Impuls přišel z vedení šachty. Řekl bych, že za tím hodně stál pan Jiří Mazur a pan Stanislav Nevlud. Zlepšily se podmínky, posílil se kádr a cílem bylo postoupit do vyšší soutěže, což tehdy byla 2. národní liga. Ta měla samozřejmě mnohem vyšší úroveň a díky tomu jsme jako hráči potřebovali ty lepší podmínky. Po trenérské stránce to vzali do rukou Pavel Herman a Miroslav Novák, kteří předtím vedli v klubu mládež. Vybudovalo se nové mužstvo, které mi trochu připomínalo to mužstvo, které se poskládalo v roce 2010 po znovuobnovení AZetu. Tedy z odchovanců a hráčů z našeho regionu. Ke klíčovým hráčům tam patřili zkušení Kubala, Cepek, Kantor a pak mladí Pastrňák a Bariš, a další mladí, kteří jsme přišli z vojny – já, Kubič, Sztefek. Další pak přišel Míra Kusý," uvádí Jan Daneček.

Posílený tým měl postup na dosah už v sezoně 1981/82. Svou skupinu krajského přeboru těsně vyhrál, jenže v následné kvalifikaci skončil těsně o bod druhý za Vyškovem.

„Rozhodující utkání jsme hráli právě proti Vyškovu a potřebovali jsme vyhrát, ale bohužel zápas skončil remízou 1:1. V tom utkání jsme měli velký tlak, ale taky velkou smůlu," vzpomíná Jan Daneček.

Radovat se tak hokejisté i fanoušci mohli až na konci zimy 1983. AZ opět vyhrál krajský přebor a postoupil přímo do 2. národní hokejové ligy.

U postupu už byl i útočník Miro Kusý (ročník 1958), který sice začínal s hokejem v Baníku Ostrava a pak prošel Žilinou a Duklou Příbram, nicméně v Havířově zakotvil, dá se říct, natrvalo. Za AZ odehrál 10 sezon jako hráč, další přidal jako trenér dětí a mládeže.

„Já jsem přišel do Havířova po skončení vojenské služby v roce 1982. S klubem jsem ale byl v kontaktu nějakým způsobem už dříve. Tehdy byl v klubu velký zájem postoupit z krajského přeboru do národní ligy. Kvalifikace byla rozehrána velmi dobře už v roce 1982, ale o jeden gól v posledním zápase to tehdy Havířovu nevyšlo. Já jsem to sledoval z tehdejšího svého působiště v Příbrami. Co já si pamatuju, kádr se před sezonou 1982/83 dost posiloval. Přebor jsme vyhráli a myslím, že jsme měli postoupit do 1. národní, ale došlo k reorganizaci a tak to byl postup do druhé národní,“ uvádí Miro Kusý a přibližuje, jaké podmínky tehdy měli hráči.

„Podmínky pro hokej byly tehdy v Havířově, oproti okolním klubům, velice dobré. Na vyšší úrovni byly pouze Vítkovice a Karviná a až později i Třinec. O nás hokejisty bylo dobře postaráno. Byli jsme zaměstnáni na dole Zápotocký, placeni velice slušně a podle potřeby jsme byli uvolňováni. I když to nebylo v takové míře, jak si třeba tehdy lidé mysleli. Třeba fotbalisté a vzpěrači měli podmínky daleko lepší.“

Zpět ve 2. národní hokejové lize

Ve vyšší soutěži se AZ aklimatizoval velmi dobře. V první sezoně jako nováček pátým místem v osmičlenné skupině s přehledem uhájil ligovou příslušnost. V dalších dvou sezonách, to už pod trenérskou taktovkou Karla Metelky, skončil na výborném třetím místě a v sezoně 1986/87 už dokonce svou druholigovou skupinu vyhrál. Ke slovu tak přišly plány na případný postup do 1. národní hokejové ligy, ale v následné kvalifikaci tým neuspěl. S vyššími ambicemi však přicházely nutně i požadavky na posílení kádru mimohavířovskými hráči. 

V roce 1988 slavil AZ 60 let od svého založení



„Kádr procházel, téměř před každou sezonou změnami. Byl tvořen jak odchovanci AZetu, tak hráči z jiných klubů. Ono se to dost měnilo, ale co si já pamatuju, tak odchovanců byla v průběhu 80. let spíše menšina. Třeba z Opavy v Havířově působili Hadamczik, Suchánek, Raděvič a další. Pak tady byli Ostraváci Trojanský, Kalus, Hořínci, Mikulenka a další. Až na počátku 90. let, kdy se vrátili do klubu odchovanci Sztefek a Kubič + přicházeli mladí kluci z juniorky, tak byl kádr převážně z odchovanců,“ připomíná Miro Kusý.

Tým AZetu v roce 1988

Jan Daneček popisuje změny v kádru takto. „Po příchodu trenéra Metelky (1984) z Vítkovic, kde měl velké úspěchy, včetně titulu mistra ČR,  se navázala úzká spolupráce s Vítkovicemi a přišlo i spousta hráčů. To se mi moc nelíbilo, protože my jsme tady byli zvyklí na takový ten klubismus a to bylo na úkor toho. Takže moji kamarádi odcházeli buď do vyšších soutěží, když na to měli, nebo naopak do Orlové hrát za důl Doubrava krajský přebor. Nakonec i já jsem, po sezoně 1985/86, odešel do Orlové, abych více hrál s těmi kamarády, na které jsem byl zvyklý. Po roce jsem se pak vrátil a za Havířov jsem odehrál ještě tři sezony. Na druhou stranu je ale potřeba říct, že tady přicházeli kvalitní hráči, kteří ten tým pozvedli a AZ v sezoně 1986/87 vyhrál svou skupinu druhé ligy a probojoval se do finálové skupiny o postup do 1. ligy.“

Tým AZetu v roce 1989

Současný kouč havířovské mládeže přidává i jeden zajímavý postřeh, jaký osud jej spojuje s některými bývalými spoluhráči. „Z mého pohledu je zajímavý fakt, že jsme spolu hráli v jedné lajně Suchánek-Daneček-Hadamczik, a všichni tři jsme se pak vydali na trenérskou dráhu.“

Legendární obrat

V té tobě, tedy v polovině 80. let, sehrál AZ jeden ze svých nejneuvěřitelnějších zápasů. Jednalo se o domácí utkání proti VTJ Vyškov v sezoně 1987/88. Padesát minut v něm tahal za kratší konec, prohrával už o čtyři branky, ale nakonec se radoval z vítězství. A naši oba pamětníci byli nejen u toho, ale měli na tomto zázračném obratu i výrazný podíl.

„Z té spousty zápasů si samozřejmě na pár výjimečných vzpomínám. Nejvíce na sérii play-off 1993 s Třincem, což je ale jiný příběh. A pak samozřejmě na ten s Vyškovem. Ještě 10 minut před koncem jsme prohrávali 0:4. Lidi na tribunách na nás řvali a pískali, někteří odcházeli domů. Pokřikem „AZ, AZ lopatou házet“, nás posílali do práce. Nám se ale povedlo to utkání ještě otočit a vyhrát. Já jsem měl to štěstí, že se mi podařilo vstřelit čtyři branky a na jednu nahrát. Šestý gól pak šel do prázdné branky. Výhra to byla o to cennější, že tehdy mezi námi byla velká rivalita. Na vojnu tam chodili i hráči Havířova a jednou nám Vyškov zabránil v postupu,“ usmívá se Miro Kusý. 

A Jan Daneček dodává. „Utkání proti Vyškovu si taky samozřejmě pamatuji. Já jsem byl zrovna po nějakém zranění a v tom utkání jsem od začátku nehrál, ale byl jsem připraven na střídačce. Do zápasu jsem nastoupil až na třetí třetinu, podařilo se mi přihrát na ty první dva góly a tím to celé i vybláznit. Jinak to byl zápas, který zažijete jednou za život. Rád ale taky vzpomínám na zápas proti kanadskému týmu Altona Maroons v roce 1981. Byla to sice jen přátelák v přípravě, ale hrát proti Kanaďanům je samozřejmě snem všech hokejistů a mně se to tímto podařilo.“

Úsilí o 1. ligu a postup v roce 1992

Ve druhé polovině 80. let AZ trochu ustoupil z pozic na čele své skupiny 2. národní hokejové ligy, když skončil jednou čtvrtý a dvakrát pátý. Ale na počátku 90. let nabral nový vítr do plachet. Pod trenérským vedením Karla Uhra se začal budovat tým, opět po letech, složený převážně z odchovanců a klubové vedení vyhlásilo útok na postup. V sezoně 1990/91 skončil Havířov druhý za Vsetínem, ale v sezoně následující už vyhrál suverénně jak svou základní skupinu, tak i následnou nádstavbu. Byl z toho fantastický úspěch v podobě postupu do 1. ligy, do níž se Havířov vrátil po dlouhých 19 letech! Jako třešničku na pomyslném dortu pak přidali AZeťáci titul přeborníka II. NHL ČR, který získali po finálovém dvojutkání vítězů nadstavbových skupin s Jindřichovým Hradcem. Velmi potěšitelné bylo, že z 22členného kádru jen 4 hráči nebyli odchovanci Havířova. Tým měl optimální věkovou skladbu. Osu tvořili hráči střední generace jako Kotala, Potěšil či Pěkník, zkušenost z 1. ligy přinášeli borci jako Sztefek, Kubič, Kusý a zapracováni byli i mladíci z dorostu Gřegoř nebo Golab.

Tým AZetu v roce 1992

„To úsilí o postup je vždy spojeno s finančními možnostmi. Pokud klub peníze má, může angažovat lepší hráče, nebo třeba na ty rozhodující zápasy v baráži si zajistí hráče z vyšší soutěže. A to byl tento případ. Daly se do toho peníze, sehnali se hráči a to se projevilo pak tím postupem,“ říká Miro Kusý. „Já jsem sezonu předtím, ne z vlastní vůle, z AZetu odešel do Karviné, ale Karel Uher mě oslovil s nabídkou zpět, a já jsem neváhal. Ta postupová sezona byla vyvrcholením dlouhodobě dobré práce v klubu.“

Jan Daneček už u postupu do 1. ligy nebyl. Hráčskou kariéru ukončil v roce 1989 a naplno se věnoval trénování. „Já jsem byl v o dost jiné pozici, než mí spoluhráči. Už od roku 1984 jsem trénoval žáky, takže jsem měl méně času na regeneraci. Na konci 80. let jsem už měl těsně před třicítkou a čekala mě volba, co dál. Větší perspektivu jsem už viděl v trénování, takže jsem se stal trenérem. Trénoval jsem mládežnické týmy a mužský hokej jsem trochu ztratil z očí. Když se tady hrály ty památné bitvy o postup do 1. ligy, téměř vždy jsem byl někde s týmem na venkovním utkání a tak jsem u toho nebyl. Ale ty, které jsem viděl, tak to pochopitelně byla velká euforie v hledišti. Zase zafungovala ta vazba, kterou známe i z toho roku 2010. Každý havířovský hokejista, a že jich byla v tom kádru většina, měl na sebe navázáno spoustu fanoušků z rodiny, známých atd.“

Úspěchy mládeže

Ruku v ruce s úspěchy týmu mužů se v 80. letech zvýšila také úroveň mládežnických a žákovských týmů. Jako první na sebe výrazně upozornili starší dorostenci. Tým kolem pozdějšího reprezentanta Luďka Čajky hrál 1. ligu ČSR, tedy nejvyšší mládežnickou soutěž, v letech 1980-84 a i když pak sestoupil do krajského přeboru, za dvě sezony se vrátil zpět. Další úspěchy na sebe nedaly dlouho čekat.

Tým staršího dorostu 80. letech

1986 - návrat staršího dorostu do 1. ligy ČSR

1987 – postup mladšího dorostu do 1. ligy ČSR

1987 – otevření sportovních tříd se zaměřením na hokej na ZŠ V. Nezvala

Znamenalo to, že od roku 1987 hrály všechny žákovské a mládežnické týmy nejvyšší možné soutěže ve svých kategoriích!

Tým staršího dorostu v roce 1988

Tým mladšího dorostu v roce 1988

Tragická vzpomínka na Luďka Čajku

Ve výčtu úspěchů tohoto období nelze bohužel ale nevzpomenout i jednu velmi smutnou událost. 5. 1. 1990, při utkání Košice-Zlín si Luděk Čajka po nárazu do mantinelu způsobil velmi vážná zranění – zlomeninu dvou krčních obratlů a přerušení míchy, kterým po čtyřiceti dnech podlehl. Havířovský odchovanec, dvojnásobný mistr Československa s Duklou Jihlava, reprezentant a stříbrný medailista z MS zahynul ve věku 26 let.

Havířovští veteráni následně uspořádali ve prospěch rodiny Luďka Čajky utkání proti bývalým prvoligovým hokejistům Vítkovic. Výtěžek z tohoto utkání byl věnován pozůstalým.

Na počest tragicky zahynuvšího sportovce se začal od roku 1991 v Havířově konat turnaj mladších dorostenců.

Jak se tehdy trénovalo

Zajímavé postřehy z oblasti tehdejšího tréninku přináší Miro Kusý. „Tréninkové metody byly velice rozdílné od současnosti. Prosazovala se tzv. „sovětská cesta“, kdy byly velice náročné tréninkové požadavky na hráče, a vše se stavělo na jejich morálně volních vlastnostech. Až tak, že platilo „sedřený hráč = dobře trénovaný hráč“. Dneska se už ví, že je to špatně, ale tehdy byla taková doba a názory. Pamatuji si dodnes, že když jsme byli jednou jako hráči za trenérem s takovým požadavkem, že ten začátek letní přípravy byl příliš ostrý a jestli by se mohla trochu upravit, tak nám řekl. „V CSKA Moskva letos během přípravy zemřeli tři hokejisté. V AZetu ani jeden, takže trénujeme málo!“ Navíc jsme neměli ani takové vybavení a oblečení jako je k dispozici dnes. Běhali jsme dlouhé trasy v obyčejných teniskách a oblečení bylo z hrubých a neelastických materiálů. Změny v této oblasti přišly, stejně jako v celé společnosti, až po roce 1989. Dostaly se k nám informace z Kanady i odjinud nejen z východu a tím se změnil úhel pohledu na přípravu sportovců. Zkrátka ta tréninková příprava nebyla optimální. Dneska jsou k dispozici různé vědecké poznatky, lékařská diagnostika, hráči mají k dispozici kondiční trenéry specialisty a fyzioterapeuty. U nás ta vynaložená dřina nebyla využita efektivně pro lední hokej.“

Jaký byl tehdy hokej

Nejen trénink hráčů, ale i hokej jako takový, byl jiný než dnes. Opět dejme slovo Miro Kusému. „V době, kdy jsem hrál, se přešlo k hraní na čtyři lajny. Takovým průkopníkem byl jihlavský trenér Jarda Holík, který tímto způsobem dával příležitost mladým hráčům. Dneska už to nikoho nepřekvapuje, ale tehdy to byla novinka. Ale mně to třeba nevyhovovalo. My jsme měli natrénováno, byli jsme tak „naběhaní“, že jsme se v tomto systému nedokázali dostat do toho správného tempa. To platilo zejména pro ty hráče střední a starší generace v týmu. I hokej byl tehdy jiný. Nebyl tak agresivní a rychlý. Více se držel kotouč a hra byla plynulejší, možná i líbivější a ne tak „rozbitá“. Dneska je díky nasazení a rychlosti na vše mnohem méně času a místa. Často dochází ke změnám v držení kotouče. Trochu se vytratila plynulost a kombinační hra, na úkor bojovnosti a nasazení. To je pro diváka, podle mě, ke sledování náročnější.“

Trenéři

V letech 1980-92 se vystřídalo na trenérských postech několik dvojic – Novák-Herman, Metelka-Stankovič, Cepek-Kubala, Šimek-Novák, Uher-Bochenský. Jak na ně vzpomínají naši pamětníci a případně na koho nejraději?

"Mně nejvíce vyhovovalo hrát pod trenéry Zdeňkem Cepkem a Milanem Kubalou. Povahově byli velice rozdílní, Zdena byl takový klidnější, Milan razantnější, ale dobře se doplňovali, a oba věděli jak na mě," říká Miro Kusý.

Jan Daneček nejraději vzpomíná na jinou trenérskou osobnost. Nejvíce mě oslovil, trenérsky i hokejově, Míra Novák. Měl mě už v žácích a mně se na něm líbila ta férovost a poctivá práce. To mě hodně ovlivnilo i v mém hraní a pak i v trenérské práci. Snažil jsem se být podobně spravedlivý jako on.“

Diváci

Poslední vzpomínka našich dvou vyzpovídaných pamětníků patří havířovským divákům.

Jako první má slovo Jan Daneček: „Havířov je specifický v tom, že má své kmenové fanoušky, kteří chodí vždy. V krajském přeboru bylo hodně derby, takže taky tomu odpovídaly zvýšené návštěvy. Třeba na zápasy s Orlovou chodilo i přes 2000 diváků. A po postupu zase lákala diváky ta vyšší kvalita soutěže. Takže s návštěvností nebyl problém nikdy.“

A svůj postřeh přidává i Miro Kusý: „Diváci? Vždy na hokej chodili. Už po mém příchodu mě překvapilo, jaké návštěvy v Havířově chodí. Na první zápas sezony v krajském přeboru proti Kopřivnici přišlo snad 2000 diváků. Havířovský stadion je pro hráče úžasný těmi strmými tribunami, ta atmosféra a hukot se tím znásobuje.

Vzhledem k tomu, že většina obyvatel byla nějak spojena s hornictvím, tak i v hledišti převažovali chlapi zvyklí na tvrdou dřinu a ti neodpouští. Takže když měli pocit, že nehrajeme tak, jak se má, nebo nebojujeme, tak nám to dali najevo. Nebylo to vždycky idylické, že by nás podporovali za každou cenu. Výše návštěv samozřejmě kolísala, ale myslím, že v těch 80. letech jsme měli podporu diváků velmi dobrou. A já obzvlášť si nemohu stěžovat. Sám jsem měl velkou podporu diváků, za což je každý sportovec rád. Vždy jsem se snažil hrát pro lidi, tak snad proto.“

Článek mapující historii AZetu v letech 1980-92 je u konce, ale Vy už se můžete na našem webu těšit na další texty o obdobích následujících.

Poznámky závěrem:

- Historické fotografie v článku jsou součástí výstavy k Výročí 90 let AZ Havířov, která momentálně putuje po havířovských základních školách.

- V článku jsou použity citace a fotografie z historických poublikací a o AZ Havířov od autorů Jaroslava Janiše (1988) a Juraje Chomiče (2008).

Youtube