AZ Havířov

Brzy se začne hrát a my tabulkou vystoupáme výše, říká Dominik Cihlář

18.11.2020 | Vít Káňa

H A V Í Ř O V – Dvaadvacetiletý útočník Dominik Cihlář pochází z Karviné. V městě na Olší s hokejem začínal, ale v dorostu přestoupil do Havířova. V nejmladším městě hraje hokej od sezóny 2013/14. Na ledě neuhne z žádného souboje, je silný a pro soupeře nepříjemný. Dnes Vám s tímto důrazným centrem přinášíme rozhovor.

Kdybych měl ve třech slovech charakterizovat rodáka z Karviné, tak by to byla síla, poctivost a nasazení. Není to střelec ani sběrač kanadských bodů, ale hráč na černou práci. Pokud ho sledujete delší dobu, tak jste v jeho hře zaznamenali velký progres. Díky němu se mu zvedá ice – time, nastupuje i na oslabení. Po obránci Alexi Rašnerovi je letos lídrem mužstva v plusových bodech.

Ahoj Dominiku, jsi odchovancem karvinského hokeje, co Tě vlastně dostalo do Havířova?

Řeknu to na rovinu, jak to bylo. Dotáhlo mě sem to, že se klub dobře stará o své hráče. V Karviné šla tehdy úroveň hokeje, když jsem byl v dorostu, dolů. Tak jsem přestoupil do havířovského staršího dorostu. Tehdy ho trénoval pan Janeček, který mě naučil hrát hokej.

Co to znamená naučil hrát hokej?

To jsem možná řekl špatně. Tady jsem se „zapálil“ pro hokej. Ukázal mi, jak má hráč na sobě pracovat. V podstatě mi ukázal, jak se dře. Tohle jsem před tím v Karviné do té doby nezažil.

Ty víš, co to znamená „dřít“, ale můžeš to převést i pro nesportovce, jako jsem já?

V karvinském mladším dorostu jsem chodil v podstatě do kroužku. Šlo se na hodinu na led a pak ještě na chvíli do posilovny. Po příchodu do Havířova jsem dostal chuť do hokeje. Pan Janeček nechtěl v týmu žádné lenochy. Najednou jsem začal hokejem žít.

Když začínala příprava na sezónu, tak bylo vidět, jak moc hokej bolí. Bývá pro Tebe těžké, přepnout do hokejového režimu?

Když začíná příprava na ledě, tak první dva týdny bývají opravdu náročné. Dost se dře a nohy tě bolí z bruslí. Hodně se chodí do posilovny, tréninky bývají dvoufázové. Bývám děsně unavený, naspím i dvanáct hodin denně. Dva týdny mě pak bolí celé tělo. Nakonec se ale kousnu, vím, že to dělám pro sebe.

Je těžší překonat fyzickou bolest, anebo přepnout v hlavě do hokejového módu?

Ty věci, které jsem zmínil v přípravě, jsou samozřejmě nepříjemné. Člověk ví, že s nimi nic neudělá, ale nakonec se do toho dostane. No, pro mě je nejhorší pocit, když už jsme v sezóně a prohrajeme. To opravdu není nic příjemného, je to divný pocit. (náhlá chvilka ticha)

… Je to nějaká úzkost, anebo frustrace?

(dlouhý nádech) Nejspíš bych to přirovnal k úzkosti. Víš, že jsi do toho dal všechno. Nicméně pořád ti to někde v té hlavě šrotuje, jestli jsem do toho zápasu dal všechno. Nejhorší to bývá cestou zpátky v autobusu. Když se prohraje, tak přemýšlím nad tím, jestli jsem někde neudělal nějakou větší chybu. Můžu odehrát dobrý zápas, ale když prohrajeme, tak nad sebou pochybuji.

Hraješ na pozici centra, tak se Tě zeptám, jak je těžké vyhrát bully?

Je to hodně těžké. Když jdou proti tobě velcí hráči, kteří měří přes dva metry a mají obrovskou sílu. Na bully musíš být maximálně soustředěný a je důležité dát do něj, v tu pravou chvíli, maximální možnou energii. Je to hlavně o síle a soustředění.

Co se Ti honilo hlavou, když jste hráli na Kladně a nastoupil jsi na vhazování proti Tomáši Plekancovi?

Chvilku před tím vhazováním jsem na to myslel. Říká se o něm, že je specialistou na tuhle disciplínu. Nic velkého to nebylo, je to člověk jako každý jiný. Soustředil jsem se na bully a dvakrát jsem ho nad ním vyhrál.

Čím to, že se AZetu letos zatím tolik nedařilo?

Myslím si, že do utkání s Prostějovem jsme hráli dobře, ale zbytek nám moc nevyšel. Se Sokolovem jsme doma nešťastně prohráli o gól. Dva body jsme brali v Šumperku a přehráli Prostějov. Pak to šlo dolů. Řekl bych, že jsme tady už měli koronu. Nebylo nám dobře. Osobně jsem neměl takovou sílu a nemohl jsem hrát naplno. Špatně se mi bruslilo, už na Kladně jsem byl slabý. Na Vsetíně to byla poslední tečka, tam už se mi i špatně dýchalo. Pak jsem byl pozitivně testován.

Jak u Tebe nemoc probíhala?

Rozhodně to nebyla žádná „rýmička“, jak tvrdí někteří lidé. Nesmí se to vůbec brát na lehkou váhu, i když někteří měli bezpříznakový průběh. Můj táta se vůbec nemohl nadechnout a já také rozhodně nemohu mluvit o bezpříznakovém průběhu. Bolela mě hlava, měl jsem silný kašel a necítil jsem ani alkohol. (smích)

Od kovidu bych se přesunul k ambicím. Jaké má AZet ambice ve zbytku sezóny?

Máme kvalitu, ale naše aktuální postavení v tabulce absolutně nevypovídá o síle našeho týmu. Před sezónou jsme posílili a zůstali tady kvalitní hráči. Máme na play–off. Zbytek je vždycky o štěstí. Brzy se začne hrát a my tabulkou vystoupáme výše, kam patříme.

Bylo těžké, dostat se po do tréninkového rytmu, zlenivěli jste hodně?

Bylo to velmi náročné, pro mě osobně to bylo po nemoci těžší, než na startu přípravy. Ze začátku mě bolela hlava. Také dojíždění do Polska bylo nepříjemné. Pokaždé jsme se tam stěhovali se všemi věcmi, jako kdybychom se chystali na venkovní zápas. Jenom cestováním do Sosnowiece jsme zabrali tři hodiny denně. Samozřejmě většina týmů luxus ledu neměla.

Co Ti na ledě jde?

Nechci se nějak vychvalovat, ale řekl bych že jsem dobrý na bully. Dobře napadám a mám slušnou střelu na bránu, i když ty góly mi tam zatím moc nepadají.

Čím to je, že Ti to tam nepadá. Chybí Ti trocha „štěstíčka“?

Štěstíčka by to chtělo více, ale je to mou soustředěností. Jedu na bránu a pak už se to všechno odehraje strašně rychle. Mířím si to na gólmana, zezadu mě napadá hráč, jsem zavařený, nohy mě děsně bolí. Do toho se člověk musí soustředit, aby v plné rychlosti provedl to, co chce a ten puk zapadl za gólmana.

No a když ti to tam padne?

V tom okamžiku ze mě všechno spadne a jdu se radovat. Je to pocit čisté radosti a euforie. No, a ještě když je to rozhodující gól, tak je to po zápase ještě lepší.

Chodíváš i na oslabení, nepřipadáš si tam někdy jako „hadr na holi“?

(směje se) Ne, to ne, ale je to dřina. V oslabení musíš hodně bruslit a nesmíš tak lehce propadnout ve hře. Hráče soupeře musíš vytahovat od brány. V ideálním případě vystoupím na hráče s kotoučem, ten se dostane na delší mantinel, kde na něj vystartuje bek a my ten kotouč vyhodíme přes všechny čáry.

Co ti na ledě nejde?

(upřímně) Nejde mi tak trochu všechno. Snažím se na všem pracovat, ale nic na mé hře není dokonalé.

Když jste byli v březnu po posledním tréninku, co jste si říkali? Byli jste pátí v CHANCE lize a řekli Vám, že se stalo něco výjimečného, co se už nikdy nebude opakovat...

Byl jsem hodně smutný, vlastně celý tým. Měli jsme hodně dobrou pozici. Do play–off bychom šli proti Chomutovu, který jsme doma v posledním zápase porazili 5:1. Věřili jsme, že postoupíme konečně přes čtvrtfinále. Akorát jsem se rozehrál a měl jsem formu, ale to už je teď minulost. V nejbližší době se soutěž znovu rozehraje a my naplno ukážeme svůj potenciál.

Máš v CHANCE lize nějakého neoblíbeného soupeře?

Pro mě to jsou tři týmy a sice Sokolov, Kadaň a Kladno. Je to dlouhou cestou do Čech a tihle soupeři bývají dost urputní a silní. Po náročné cestě se mi tam hraje špatně, člověk má ztuhlé nohy a musí chytat jejich útoky.

Oni ale musí absolvovat něco podobného při cestě na druhý konec republiky. Paradoxně se Vám loni spíše dařilo venku, v čem byl zakopaný pes?

Soupeři jsou pořád urputní. Za stavu 0:0 jsme doma nebyli kolikrát schopni dát dlouho první gól, tak nám to asi vlezlo do hlavy. Když dal soupeř gól z ničeho, tak jsme pak byli u všeho o krok později. Popravdě jsme na to nepřišli a štvalo nás to celou sezónu.

V CHANCE lize hrají prim mladí hráči, což je pro Tebe jako dvaadvacetiletého hráče určitě výhodou?

Mladí hráči dostávají na ledě hodně prostoru, což je skvělé. Mohou se ukázat a když zazáří, tak si je týmy vytáhnout do Extraligy. Pro některé manšafty v CHANCE lize je dokonce nutnost hrát na mladé. Nestojíme totiž „tolik peněz“.

Přechod do mužů je pro mladé hokejisty tvrdým sítem. Jaké pro Tebe bylo, když jsi podepsal svou první profesionální smlouvu v Havířově?

V duchu jsem si řekl, že jsem to dokázal. Podepsal jsem to i s opcí, teď už můžu hrát hokej za muže. Byl jsem hodně šťastný. Každý, kdo jednou vstoupil na led, tak měl někde vzadu hlavě myšlenku, že by to chtěl zkusit jako profík.

Když přišel na první trénink Martin Adamský, neměl jsi tendenci mu vykat?

(smích) Ne, to ne. Upřímně měl jsem velkou radost, když jsem měl možnost se s ním bavit na živo. Je to skvělý kluk. Když tady prvně přišel, tak jsem si říkal, teď přijde hvězda. Martin je ale absolutně v pohodě.

Jaký to byl pro Tebe pocit, když jsi na autogramiádě držel svoji vlastní hokejovou kartičku?

(chvilka ticha a pak smích) je to skvělý pocit, když můžeš podepisovat svoje kartičky. V tu chvíli jsem si vzpomněl na sebe, když jsem byl malý kluk a sbíral je i s podpisy. Ti kluci mohou taky jednou hrát profesionální hokej. Musí jenom na sobě dřít a mít trochu toho štěstíčka.

Chtěl bys někdy hrát někde jinde než v Havířově, máš svůj hokejový sen?

V první lize bych nechtěl hrát nikde jinde než v Havířově. Kdybych dostal nějakou nabídku, tak bych to šel zkusit do Extraligy, ale (smích) to je podle mě hudba vzdálené budoucnosti.

Sleduješ NHL? Máš tam oblíbený tým a hráče?

Mám, fandím Chicago Blackhawks, líbí se mi Jonathan Toews. On je silový a umí dávat góly. Takhle bych chtěl jednou někdy hrát. (na tváři se mu objevil lehký úsměv)

Když jsem fotil letní přípravu, tak jste si nakládali s Mařkou velké váhy…

Vážím 88 kilo a jsem na svou váhu dost silný. Na letní přípravě jsem s Mařkou dával na Benchpressu 115 kilo se třemi opakováními, což je fajn váha, ale já se chci pořád zlepšovat.

Jaké to je, když nastupuješ vedle Honzy Maruny?

Když jsem byl v dorostu, tak jsem se tady na té tribuně (ukazuje do dáli) chodil dívat na první ligu. Můj vzor byl Mařka. Když jsem tady přišel do šatny, tak chvíli měl strach mluvit, ale to mě brzy přešlo. Jenda je skvělý hráč a dobrý kamarád, který dává hokeji všechno.

Dominiku, díky za Tvůj čas a upřímnost. Snad se Ti restart soutěže vydaří.

V článku byly použity fotografie z archivu autora.

Instagram Youtube
×
Dnes v 16:00 | Muži
AZ Havířov
HC Stadion Litoměřice