Chci se prostě zvednout a začít rozhodovat zápasy, říká Dominik Sklenář

H A V Í Ř O V - Dominik Sklenář je rodilý Pražák, který přišel do nejmladšího města v republice ukázat, že má na to, aby hrál profesionální hokej. Juniorský talent, který dal přednost české cestě před americkými soutěžemi, si prošel Letňany, Hradcem Králové a Litoměřicemi. Než ho, jak sám říká, osud zavedl do Havířova. Dominik si zahrál na MS do 18 let v Rusku, nakoukl do Extraligy a ochutnal i hokejovou Ligu mistrů.

Po tréninku na ledě, ze kterého můžete vidět fotky ve fotogalerii na webu, jsem se sešel s novou útočnou posilou AZetu. Dominik má na sobě ještě věci z tréninku a nechce, abych na něj čekal. První věcí která, Vás na Dominikovi zarazí, je jeho bezprostřednost a veselá nálada. Člověk si ho snad ani nedokáže představit naštvaného. Rozhodně nepůsobí jako hokejista, který má devatenáct let. Nad každou položenou otázkou se zamyslí až potom odpovídá, je vidět, že to není jeho první interview.

Ahoj Dominiku, jaká byla Tvoje cesta do Havířova?

Do Havířova....? Jo takhle. Jaká může být cesta do Havířova? (Smích na obou stranách a chvilka ticha) Jel jsem přes Hradec.

S čím jsi tady do klubu přišel?

Přišel jsem s tím, abych hrál dobrý hokej. V podstatě abych se zlepšil. Na Havířov jsem měl z reprezentačních srazů od Honzy Bambuly jenom dobré reference. Ze srazů se znám i s Tomášem Dajčarem, který tady přišel v půlce minulé sezóny.

Takže jsi už nějakou představu o tom, jak to tady funguje, měl?

Ano, měl jsem představu do čeho jdu. Pan trenér Režnar dobře pracuje s mladými kluky a má se mnou zájem pracovat. Líbila se mi jeho vize, jak se mnou bude pracovat. Já to řeknu bez příkras, chci se prostě zvednout a začít rozhodovat zápasy. Nechci hrát čtvrtou lajnu a jenom bránit. I když pokud takovou roli v týmu dostanu, tak ji rád přijmu. Prostě jsem se přišel zlepšovat a nabírat zkušenosti v dospělém hokeji.

Neber to z mé strany špatně, ale nenapadlo Tě někdy, zkusit tu americkou hokejovou cestu?

Měl jsem tu možnost v mládeži. Vždycky po Hlinka Cupu spousta mladých kluků odejde hledat štěstí za mořem. Měl jsem tu příležitost, nějaké nabídky na mě byly, ale já jsem nechtěl ven. Nějak mě to tam neoslovilo, ani mě to nijak jak se říká, nevzalo. Nechtěl jsem být sám v cizí zemi, tohle jsem prostě neřešil. Nabídky jsem samozřejmě měl, ale nesedl jsem si z nich na „zadek“.

V Americe jsi sice nepůsobil, ale za to v Extralize Tě fanoušci mohli vidět?

Dostal jsem šanci naskočit k pár zápasům za Hradec Králové. První utkání jsem měl doma s Litvínovem a užil jsem si to hodně. Byl jsem trošku překvapený, když mě v Litoměřicích oslovili s tím, že budu večer pravděpodobně hrát. Přijel jsem tam, byl jsem první trénink malinko nervózní, ale pak to bylo dobrý. Kluci v kabině mě vzali dobře a podpořili mě.

Jaký to byl pocit, když jsi měl na přilbě napsáno Extraliga?

Jaký to může být pocit?

To nevím a troufnu si říct, že naprostá většina fanoušků, která to bude číst, tak taky ne.

Je to skvělý pocit, bylo to moc fajn. Byl jsem šťastný jak blecha a moc jsem si to užíval. Byl to jeden z nejlepších pocitů, co jsem v hokeji zažil. Je to něco, na co nikdy nezapomenu, pocit štěstí a zároveň velké odpovědnosti. Na helmě máš štítek s názvem ligy, tohle chce zažít každý capart, co v Česku stoupl na brusle.

Když už si tedy nastupoval k tomu zápasu v Extralize, dostavila se u Tebe nějaká úzkost nebo divné pocity?

Kupodivu v zápase ne, tedy na rozbruslení jsem takové pocity měl, ale jak přišlo úvodní vhazování, tak to ze mě spadlo. Prostě jsem tam skočil a balvan se ze mě odkutálel. Užíval jsem si to. Bylo to i tím, že jsem debutoval v domácím prostředí, měl jsem tam podporu, na zápase byla rodina i moje přítelkyně.

Pokud se nepletu, měl jsi tu možnost za Hradec naskočit i do hokejové Ligy mistrů s finským Kärpätem Oulu?

Naskočil jsem do dvou zápasů s Kärpatäm Öulu a byla to pro mě obrovská zkušenost. Měl jsem možnost nastoupit proti klukům, kteří měli něco odehráno v NHL i KHL. Finský Kärpät je společně se švédskou Frölundou jeden z nejlepších celků v Evropě. Dostal jsem ve dvou zápasech, na svůj věk, velký čas na ledě. Byl jsem rád, že jsem do té ligy mohl nakouknout.

Byl to pro Tebe jako pro Pražáka velký šok, když Ti přišla nabídka z východu republiky?

(smích) Já jsem si to tady vybral, takže jsem rád, že tady můžu být. Pokud to byla nějaká narážka na můj přízvuk (smích). Nebyl to šok, mám přítelkyni z tohoto kraje a věděl jsem do čeho jdu. Není to Praha, není to Hradec, ale já jsem tady kvůli hokeji a ne abych dokola jezdil metrem. Havířov je pěkné město, máte hezkou přírodu, plno zeleně a je tady čisto. V okolí jsou prý dvě přehrady, tam bych se rád podíval. Jsem tady teprve týden, takže se ještě rozkoukávám.

V čem je ten přechod do mužů pro mladé hokejisty tak těžký, jaký je rozdíl mezi juniorkou a muži, krom pár kilogramů navíc?

Já v tom mužském hokeji teprve začínám, myslím si, že největší rozdíl je v rychlosti. Když už máš těch pár kilo k dobru, tak je využiješ a je to tvrdší. Člověk na jednou na tom ledě musí více „koukat“, lépe číst hru. Když prostě v chlapech člověk udělá chybu, tak je z toho pokaždé tutovka, anebo nedej bože gól. V juniorech se tohle moc nestávalo, tam to byl ještě takový naivní hurá hokej.

Jaké je to pro Tebe jako „holuba“, když přijdeš do kabiny, tam je banda třicátníků a ty už na těch jejich obličejích vidíš, je tady další mladý, co nám chce vzít prémie?

Tím, že jsem jako mladý hokejista pořád hrál s těmi staršími kluky, tak to nějak nevnímám. Na tohle je ještě brzy, teď se hrají přípravné zápasy. Starší kluci můžou být rádi, že si mohou do někoho mladšího rýpnout, mají nás tady v Havířově dost.

Kde se vzala myšlenka na ten vánoční oblek, jehož fotka pak obletěla hokejové fanoušky?

On ten záměr byl jednoduchý, byli jsme se sestrou nakupovat nějaké vánoční dárky a řekli jsme si, že koupíme i něco speciálního na štědrý den, až bude čas večeře, tak ať to na fotkách vypadá dobře. Sestra si koupila svetr a já celý oblek. Pak už jsem ho musel někde vynosit.

Je pro hokejistu na ledě důležitější mít spíše zdravé sebevědomí, anebo být tak trochu grázl?

Řekl bych, když se bavíme o hlavě a hokeji, že každý člověk, který jde do zápasu, musí mít nějaké sebevědomí. Když si to tak vezmeš, tak přece jen není sranda stoupnout si doprostřed haly (Dominik ukazuje směrem do středového kruhu na vhazování), v Extralize máš na zápase v průměru těch pět tisíc lidí, v CHANCE lize tak 1500 až 2000 a není sranda, předvést kvalitní výkon. Každý musí mít nějaké sebevědomí, aby si na tom puku věřil, vyšla mu klička a měl na to dát branku. Pak je tady ta druhá skupina lidí, kteří bývají tak trochu grázlíci a ti mají to sebevědomí už nějak zakořeněno v sobě, anebo snad dané, nevím jak bych to řekl lépe. Nejlepší kombinací, co může pro hokejistu být, tak je sebevědomý grázl.

Na sebevědomí tedy můžu zapracovat, ale na tom, když jsem, jak říkáš „grázl“, tak tam je to prostě dáno a nic už s tím neudělám?

Přesně tak, sebevědomí získáš v odehraných zápasech, když dáš góly. Třebas když se ti povede v zápase klička. Není to jednosměrná cesta, u mě to bylo tak, že když jsem šel z juniorky do mužů, tak mi to sebevědomí celkem rychle spadlo. Taky se to stává, když se vracíš po zranění. No a pak jsou tady lidi, kteří bez okolků někoho předběhnou ve frontě, lepší příklad mě zrovna nenapadl. Těm to jde na ledě tak nějak samo, je to takový ten typ toho drzého čela. Takoví nemají nervy a působí na tom ledě jako stroje.

Co jsi vlastně studoval? A pokud bys nebyl profesionálním hokejistou, dokážeš si představit, že se tím jednou budeš živit?

Ač na to nevypadám, tak jsem studoval na gymnáziu, ale kvůli časovému vytížení v seniorech jsem přestoupil na dálkové studium Sportovního managementu a Ekonomiky. Kdybych nehrál hokej, tak upřímně nevím, co bych dělal. Chtěl bych zůstat ve sportovní oblasti, ale je fajn, že mám tu možnost a dělám tu nejlepší věc, co na světě je a tím je pro mě hokej.

Důvěra kouče je pro hráče důležitá, jaké to bylo, když Tě vedl Tomáš Martinec?

Důvěra kouče je extrémně důležitá, je to, jako jsme se bavili o tom sebevědomí, které je důležité pro každého hráče. Pokud nemáš důvěru kouče, tak na ledě jsi poloviční a Tvůj výkon nebude stát, slušně řečeno, za nic. Pan trenér Martinec byl a pořád je super trenér, který přesně ví, co chce hrát. Dbá i na ty nejmenší maličkosti, které jsou přitom ve hře nesmírně důležité. Chce pořád aby hráči na sobě pracovali a neustále se zlepšovali.

Jaký byl Tvůj nejlepší hokejový zážitek?

Bylo to pro mě Mistrovství světa juniorů, které se v roce 2018 konalo v Rusku. Považuji to za největší úspěch ve své kariéře. Už jenom to, že jsem se dostal do závěrečné nominace a mohl reprezentovat republiku na tak velké akci. Popravdě, co je víc, než reprezentovat se lvíčkem na prsou v Čeljabinsku proti domácímu Rusku, všichni řvou „Rasija“ a to jejich „šaj bu“. Ve čtvrtfinále jsme porazili Kanadu, což považuji za své největší vítězství.

Co pro Tebe vlastně znamená hokej?

Hokej mi dává neskutečně moc, je to radost a energie s partou lidí, euforie. Důležitá je pro mě víra ve výhru. Tu hru mám neskutečně rád. Když jsme teď nebyli pět měsíců na ledě, tak to pro mě bylo hrozné.

V čem konkrétně?

Každý den jsem byl zavřený doma, ráno jsem šel cvičit na workoutové hřiště, to bylo v době karantény, když se lidé vůbec nemohli stýkat. Odpoledne jsme s kluky hráli online na konzoli a volali jsme si u toho. Od pondělí do pátku jsem chodil na to hřiště se sousedem mladým fotbalistou ze Slavie, ještě s námi chodil Milan Antoš mladší. Když si na tu dobu vzpomenu, tak to byla trochu ponorka.

Co ti ledě nejde?

Poslední dobou toho je víc (smích). Nejde mi dávat góly, protože jsem dřevák. Dostávám se do šancí, ale neproměním je. V Litoměřicích jsem hrával oslabení, takže bránění mi jde. Mařka mi po prvním zápase řekl, že fárám dozadu a že se mu to líbí.

Jaké to bylo pro Tebe při zápase v Osvětimi?

Jedním slovem šok. Vůbec jsem nečekal, že budou tak dobří. Musím uznat, že to byl velmi kvalitní soupeř. Hráli tam kluci, co hráli v KHL i reprezentaci. Měli to dobře poskládané. V odvetě jim to budeme chtít doma vrátit.

No a co Ti na ledě jde?

Od malička jsem byl střelec, dával jsem hodně gólů, měl jsem hodně asistencí a bodů, ale s přechodem do mužů, to ze mě malinko vyprchalo. Tohle se budu snažit v sobě najít v Havířově. Otázka ale byla, co mi na ledě jde. Vždycky jsem na ledě viděl a uměl přihrát, to je něco, co mě neopustilo. Teď to bude jenom o tom, abychom se v lajně sehráli a já to mohl naplno prodat.

Co doma říkají na to, že mají profesionálního sportovce?

To popravdě nevím, ale doufám, že jsou rádi a alespoň trochu pyšní. Fandí mi a moc mě podporují, za to jsem hodně rád a také jsem jim za to vděčný. Už se na mě byli dokonce v Havířově i se sestrou podívat. Na ledě to prožívají se mnou. Pokud to jde, tak se vždy někdo kouká na přenos zápasu a když se hraje v Praze, anebo někde poblíž, tak se přijedou podívat na zápas.

Dominiku, díky za Tvůj čas a upřímnost. Přeji Ti do nové sezóny v Havířově vše dobré.

V článku byly použity fotografie z archivu Dominika Sklenáře a autora článku.