AZ Havířov
"Ta paní byla moc hodná, povídala si s náma", řekl mi šestiletý Kubík a já začal vyzvídat ještě víc. Nadšeně popisoval, kterak jim vykládala o hokeji, nadšeně mi vysvětloval, jak si zkusil držet hokejku, střílet s míčkem, barvitě mi vyprávěl, jak jim pan trenér ukazoval hokejovou výstroj, do které se jeho kamarád Saša, jindy malinko zlobivé dítko, s vervou navlékal. Povídání malého Kuby mě moc bavilo, tohle téma pro mě bylo tak zajímavé, že nezůstalo jen u povídání s malým klučinou...
Když jsem totiž po pár dnech poněkolikáté zaregistroval, kterak výprava AZetu Havířov navštěvuje havířovské mateřské školy, zpozorněl jsem. A začal to sledovat víc, protože tohle má obrovský smysl, tohle je možná záruka toho, že náš klub bude i v budoucnu vychovávat další a další nadějné hokejisty. Tváří tohoto projektu, o kterém v následujících řádcích bude řeč, je pro mě mladá dáma, se kterou jsem si na tohle téma popovídal. Rozhovor to byl příjemný a já rád nakoukl do klubového zákulisí. Které není ohraničeno mantinely, protože klub není zdaleka jen to, co se 60 minut odehrává na ledové ploše a co člověk u svého klubu vnímá primárně...
Ahoj, kdo je vlastně Vendula Foldyna Holendová?
Po profesní stránce jsem novinářka, reportérka, PRistka. Tak trochu se věnuji také práci s fotkou a videem, grafikou, správě sociálních sítí, organizování různých akcí, občas něco odmoderuji a spoustu dalšího. Ráda se učím nové věci, takže se to pořád nějak nabaluje. V AZetu se teď aktuálně věnuji hlavně PR aktivitám souvisejícím s připravovanou hokejovou akademií, aktivitám směřujícím k dětem a mládeži, nekomerčním partnerům (dětský domov, školy, nemocnice apod.), oficiálním mediálním vystoupením za klub jako celek a spoustě dalších věcí, kde je to potřeba a žádoucí. Lidsky jsem hlavně máma dvou dětí, milovnice psů, běhání a vaření.
Jak moc se Ti změnil život, i když je to asi až moc silný slovní obrat, poté, co jsi část svých aktivit spojila s AZetem Havířov? A jak ses k našemu klubu vlastně dostala?
Začnu od konce. S Petrem (Petr Malíř, prezident klubu - pozn. redakce) spolupracujeme na různých projektech už pár let. Shodou okolností jsem byla i u úplně první schůzky s bývalým vedením klubu v Gascontrol Aréně, tehdy na téma druhé haly v Havířově. Jakmile se pak začal řešit možný vstup nového vedení do klubu, oslovil mě právě Petr, jestli mu s tím pomůžu. Co se týká životní změny, tak... Rok 2022 byl pro mě vlastně téměř celý ve znamení AZetu. Většinu "nehokejových" aktivit jsem odsunula na druhou kolej. Spousta věcí se v klubu nastavovala nově nebo jinak a to si vyžaduje čas a úsilí. Zároveň jsem chtěla zdejší prostředí poznat, dozvědět se, jak to tady funguje. Takže změna to byla určitě obrovská. Všichni jsme v klubu trávili většinu svého času a myslím, že všichni do toho dali maximum.
Jaké je to pro ženu, pro kterou, když s trochou nadsázky použiji rétoriku Danuše Nerudové, může být třeba handicapem, že oplývá jistou dávkou šarmu, když se najednou ocitne v prostředí téměř ryze mužském? Neměla jsi někdy pocit, že je Ti třeba dáváno najevo něco ve stylu "No jo, ženská, ta tomu přece nemůže rozumět..."?
Vlastně mě překvapilo, jak mile mě většina lidí v klubu přijala. S velkou mírou respektu a přátelsky. Velmi si cením všech, kteří něco umí a jsou lidmi na svém místě. Každý jsme dobrý v něčem jiném. Jsou věci, kterým já nerozumím a tak dám raději prostor pro názor a radu těm, kteří jsou v tomto směru erudovaní a zkušení. Naopak se snažím nikdy neodmítnout, pokud za mnou přijdou pro radu "z mé oblasti" nebo upozornit, když vidím, že je něco potenciální problém a je třeba to řešit. A ano, našli se i tací, kteří měli strach o to, jak bude (tehdy) jediná žena v mužském kolektivu fungovat. Ale to se zkrátka dá čekat. Stejně jako ta otázka napadla tebe. Každopádně handicapem bych to nenazvala. V některých věcech je být ženou v mužském kolektivu jednodušší, v některých naopak náročnější.
Přiznám se, že jsem možná i trochu čekal zmínku o tom, že být ženou v pracovním prostředí takřka výhradně mužů může přinášet i výhody. Jaká Tě napadá tzv. na první dobrou?
Myslím, že to může být například dodaný jiný pohled na spoustu věcí. Muži, konkrétně hokejisté, sportovci jsou někdy hodně impulzivní, zvyklí dávat góly, útočit na bránu, jít za stanoveným cílem. Já ten drajv takový nemám, ale zase dovedu ten jejich cílevědomý pohled doplnit o nějaké praktické poznámky, pohled zvenčí. Naopak oni mé nápady zase doplní o pohled hokejový. Vždycky je cíl co nejlepší výsledek, takže pohledy různých lidí mohou být jen přínosem.
Vendy, nemohu si nevšimnout, jakou klub nyní věnuje snahu o oslovení těch nejmenších. Návštěva základních škol, mateřských škol, je toho opravdu spoustu a já Tě vnímám jako tvář tohoto projektu. Ještě než přejdu k Tvé roli, zkus nám nastínit, kdo s tímto projektem přišel, ve kterých hlavách se rodil, jak moc byl diskutován, než se přetavil v život, zkus nás svým povídáním přenést do místností, ve kterých fanoušek být nemůže a přesto jej zajímá, co se za dveřmi děje...
Úplně na začátku stál projekt hokejové akademie, který nějakým způsobem s Petrem a Matúšem (Matúš Szilágyi - pozn. redakce) diskutujeme, rozvíjíme a plánujeme již několik let, samozřejmě ve velmi úzké spolupráci s vedením ZŠ 1. máje. Při následném vstupu do klubu jsme věděli, že výchova nových havířovských hráčů bude jednou z priorit, na kterou se chceme zaměřit. Tak, aby časem mohlo v klubu hrát co nejvíce domácích odchovanců. Takže to jde ruku v ruce. Nábor dětí, hokejová akademie a budoucí odchovanci. Ve školkách a školách chceme děti motivovat ke sportu, ukázat jim možnosti, představit hokej, dát jim příležitost si jej vyzkoušet a také jim udělat povědomí o havířovském hokeji a klubu. Díky AZetu se do projektu zapojuje spousta dalších lidí - z řad trenérů, marketingu, vedení a ta mozaika se hezky dotváří.
Zkusíš nám jednu takovou typickou návštěvu třeba mateřské školy popsat? A malinko nás vtáhnout do hry? A klidně své povídání zkus začít už tam, kde se rodí prvotní komunikace klubu s daným subjektem, čili školkou, školou...
Obvykle začíná taková návštěva za stolem s telefonem v ruce. Kdy já nebo někdo z trenérů osloví konkrétní mateřskou školu, nabídne termín programu. Tady musím říct, že jsem nadšená, že nás zatím všude přijali moc hezky a vstřícně. Do mateřských škol chodíme většinou ve složení trenér, markeťák, já a pokud je to jen trochu možné někdo z našich hokejistů. Za dětmi neseme tašku plnou výstroje, hokejky, míčky, dresy a spoustu drobností, aby je program bavil. Začínáme obvykle představením v kroužku na koberci. Řekneme, kdo jsme, odkud jsme přišli, představíme klub, klubové barvy, logo, naše dresy, hokej jako takový. Jedno z dětí, které má zájem, si pak vyzkouší kompletní výstroj. Zbytek dětí skládá puzzle s logem AZetu a následně si s trenérem řeknou, co má jejich kamarád všechno na sobě, k čemu to slouží, jak se to obléká. Pak si děti mohou vyzkoušet dres, za pomoci trenéra se naučí správně držet hokejku, zastřílí si na hráče v improvizované bráně a velmi často také svým kamarádům fandí. Na závěr děti odměníme drobnostmi a zveme je k nám na zimní stadion, dostanou od nás náborové letáčky a paní učitelky informace o tom, jak je možné s hokejem začít také pro rodiče dětí.
Každý filmový režisér řekne, že nejtěžší je natáčet se zvířaty nebo s dětmi. U dětí, které v projektu, o kterém se bavíme, hrají hlavní roli, zůstaňme. Musíš se na taková setkání, právě s dětmi, které jsou mnohdy své a do značné míry nevypočitatelné, doma nějak připravovat? Nebo je to s prominutím brnkačka, kterou zvládneš díky tomu, čemu se v životě do značné míry pracovně věnuješ a také díky tomu, že sama jsi mámou?
Důkladnější příprava byla samozřejmě nutná před vytvořením celého toho programu. První návštěvy byly trochu oťukávací. Pak už jsme si s trenéry zaběhli program setkání. Každá skupina dětí je úplně jiná, reaguje na jiné věci a podle toho občas musíme i ten průběh trochu upravit. A jestli je to brnkačka? Musím říct, že je to moc hezká práce. Jako máma a také jako dcera učitelky v mateřské škole mám po všech těch dětských dnech, karnevalech a mikulášských nadílkách tak trochu průpravu :) . Dva roky jsem pak učila mediální výchovu trochu odrostlejší děti na střední škole, takže je to pro mě asi i trochu jednodušší a velmi mě to naplňuje. Musím ale opravdu obrovsky vyzdvihnout práci kluků. Ať už trenérů, markeťáka Ondry (který nám všechna setkání fotí a pomáhá s přípravou různých materiálů, letáků, plakátů, dárečků) i hráčů, kteří se k dětem chovají moc hezky. Bez nich by se rozhodně nepodařilo realizovat ty návštěvy tak obsáhle, zábavně a hokejově erudovaně.
Když zmiňuješ hráče, kteří s vámi ty návštěvy dětí někdy absolvují, nemohu se nezeptat právě na ně. Ty máš pro setkání tohoto typu nějaké vlohy, ale co ti hráči? Jak ti, často mladí kluci, kteří ještě třeba děti nemají, jsou na tohle připraveni? Jak moc na nich vidíš například nervozitu? Musela jsi jim někdy třeba i dodávat kuráž a odvahu? :-)
Musím říct, že mě všichni hráči, kteří se našeho programu zúčastnili, moc mile překvapili. Nikdo z nich nepotřeboval nějak zásadně dodávat odvahu, všichni byli přirození a k dětem opravdu vstřícní. Komunikovali, drobotině se hezky a nenuceně věnovali. Myslím, že zaslouží pochvalu. Děti je navíc vnímaly jako ty opravdové velké dospělé hokejisty, hrdiny, vzory. Myslím, že jejich přítomnost na těchto akcích je pro děti důležitá a motivující.
Jak snadno se Vendula Foldyna Holendová umí dojmout? Ptám se v návaznosti právě na ta setkání s dětmi, protože jen člověk bez srdce se často nedojme právě třeba dětskou bezprostředností...
Pro mnoho lidí možná až překvapivě snadno :). Děti jsou bezprostřední, nadšené, zajímají se, velmi jednoduše si najdou k člověku cestu. Takže, když mě asi ve třech školkách po skončení programu přišel někdo z dětí obejmout, přestože mě před hodinou neznal, množství pozitivních emocí bylo opravdu velké a je to neskutečný zdroj energie pro další práci. Protože člověk ví, že to celé má smysl. Že i když přijde třeba ráno unavený z dospělých starostí, vydá dětem energii, odchází "nabitý". A pak samozřejmě jsou tady úsměvné chvíle jako - tak děti, zopakujeme si, jak se jmenuje náš hokejový klub? A holčička s nadšením a jistotou odpovídá AZ KVÍZ. Nebo to, že si děti zákonitě zapamatují Davida Pastrňáka jako Pastu a vždy doplní - to je jako pasta na zuby :-).
Vždycky je fajn, když lidé za určitou svou práci a nasazení dostávají zpětnou vazbu. A nyní nemyslím finanční ohodnocení. Jaká zpětná vazba by u tohoto projektu byla odměnou pro Tebe?
Určitě největší radostí by pro mě bylo, kdyby byly děti v akademii spokojené a naplněné. Aby na základě kvalitního a profesionálního zázemí v projektu mohli malí hokejisté pracovat na svém sportovním snu a jednou mohli reprezentovat hrdě AZ a Havířov v ČR nebo třeba i ve světě jako místo, kde získali základy do života sportovního i osobního. A třeba i to, že by projekt například i inspiroval další a pomohl ke zvyšování úrovně hokejové výchovy mládeže v ČR.
Když bych to měl nyní odlehčit a oklikou se vrátit na začátek, kde mezi své koníčky udáváš mimo jiné vaření, nemohu se nezeptat... Co bys, pakliže bys dostala volné ruce, uvařila 20 hladovým krkům, čili hráčům AZetu do kabiny po nějakém těžkém, však vítězném utkání?
Neorientuji se v doporučené stravě pro profesionální sportovce. Takže budu volit naprosto pocitově. Připravila bych hovězí na červeném víně s kořenovou zeleninou a glazovanými šalotkami. Protože právě tohle jídlo je za mě symbolem skvělé symbiózy velmi silných chutí, vydatnosti jídla, slavnostnosti a pokrmu, který se zkrátka nedá ošidit nějakou pseudo přípravou, vše má svůj postup a čas. A jako sladkou tečku bych volila asi nějakou profiterolku.
Safraporte, když o tom dokážeš psát, a zřejmě i povídat, tak barvitě, neříkej, že kolegové, kteří o Tvé zálibě ví, si třeba do VIPky, kde se to během zápasů AZetu dobrotami jenom hemží, ještě nic nevyprosili...
Obecně zásobuji rodinu, kamarády a kolegy, hlavně dezerty dost často. Takže ani lidé z AZetu nebyli ochuzeni (úsměv - pozn. redakce). Čas od času něco přinesu, zatím to byly nějaké tartaletky, tiramisu, malinové koláčky, cupcakes, vánoční cukroví nebo teď naposledy právě profiterolky (malé větrníčky), které byly ve VIP fuč už někdy během druhé třetiny, tak myslím, že snad chutnaly.
Vendy, závěr sice nebude jako na předávání Slavíků, kdy oceňovaní všem děkují, přesto si myslím, že něco takového by mělo zaznít i zde. Protože vnímám, že o to stojíš...
Pokud bych mohla přidat něco, co bych chtěla, aby zaznělo a je pro mě důležité - protože je nakonec rozhovor i dost o mně jako osobě, tak... Jsem hrozně moc vděčná všem lidem, kteří ten poslední rok se mnou zvládli. Rodině, přátelům. Jsem narozená v čínském znamení kohouta, který když se pouští do jakékoliv projektu, nezná noc a den, nosí si jej sebou všude a pořád, jde za cílem a věci neumí nevypouštět. Navíc mám pracovní oblast, které se věnuji, velmi ráda. Takže to se mnou není mnohdy jednoduché, i když už mě lidé kolem znají a nezažili to se mnou poprvé, nevím, jestli si na to dá zvyknout :-). Moc si vážím i kolegů v dalších projektech, kde působím, kteří měli obrovské pochopení a trpělivost.
Vendulo, moc Ti děkuji za příjemně strávené chvíle, kterými jsi nás, fanoušky AZetu, ale třeba i mnohé rodiče a koneckonců i jejich ratolesti, více vtáhla do hry. Ať se vám v bohulibém projektu jen a jen daří.
Pocity autora? Často se v životě setkávám s tím, že je mi vlastně skoro až líto, pokud někdo odvádí práci, která je veřejností málo doceněna. U hokejového klubu to platí dvojnásob. Lidé, kteří na hokej chodí, mnohdy obdivují a oslavují střelce branek, brankáře po vydařeném zákroku, hrdinu, který sundá rukavice a rozdá nějaký ten políček, prakticky každý ví, kdo stojí na naší střídačce, kdo je prezidentem našeho klubu. Přiznám se, že i proto, s nadsázkou řečeno - trochu na truc těmto věcem - mě lákalo vyzpovídat někoho, kdo stojí malinko v ústraní, však jehož práce, snaha, zápal a aktivita není o nic menší. Jsem proto rád, že paní Foldyna Holendová mi na rozhovor kývla, jsem rád, že třeba už nebudu sám, kdo její aktivitu pro AZet bude vnímat a cenit si ji, jsem rád, pokud ji třeba někdo pozná a řekne si "Hele, to je ta paní, která pomáhá hledat nové Pastrňáky". Měl jsem chuť se jí zeptat na další a další věci z havířovské hokejové kuchyně, vlastně i z její kuchyně, protože zajímavých témat, na kterých se podílí a kolem kterých se točí, je jistě mnohem víc. Tak třeba zase někdy příště. Tentokrát to bylo prima. Snad i pro vás.
--------------------
CO JE TO "PROJEKT MÁJOVKA"?
"Projekt Májovka", pokud jej takto můžeme nazvat, byl v prvopočátcích vlastně "projektem Máneska". Měl fungovat v lokalitě bývalé ZŠ Mánesova, kde měla být vystavěna nová hokejová hala. Tento projekt se nám zrodil v hlavách už v době, kdy jsme o nové hale začali přemýšlet. Je to jednoduché, vzpomněl jsem si, kterak mě, v kombinaci hokeje a školy, "vychovala" ZŠ V. Nezvala, kterou před lety havířovští hokejisté navštěvovali a byla tzv. hokejovou školou. Spojení sportu a školy, kdy je vše zastřešeno v jeden celek, vždy dávalo smysl a my tuto tradici chtěli obnovit.
Hledali jsme školu, která projekt zastřeší. Výborná jednání s paní ředitelkou Drozdovou nám dala jistotu, že právě ZŠ 1. máje bude tou nejlepší volbou. Chceme propojit školu a sport dohromady, aby se děti nejen dobře učily, aby i díky tomu měly ve škole vytvořené podmínky pro sport, ale aby bylo vše provázáno s hokejem, aby to dávalo po všech stránkách smysl.
První myšlenka padla v době, kdy jsme vůbec netušili, že převezmeme havířovský hokejový klub. S projektem jsme seznámili minulé vedení, tomu se nápad velmi zamlouval. Však poté, co se věci vyvrbily tak, že jsme převzali celý klub, bylo pro nás logické, že v projektu budeme pokračovat. I proto nyní probíhají masivní kampaně, aby co nejvíce dětí začalo hrát hokej. Je to prosté - hokejové třídy můžeme otevřít jen tehdy, pokud v nich budeme mít dostatek dětí. Minimem je 18, proto děláme, co je v našich silách, abychom dostatek dětí nalákali hrát za největší sportovní klub ve městě. Pokud se nám nábory podaří, měli by první malí hokejisté chodit na ZŠ 1. máje, a tím vlastně celý projekt oficiálně spustit, již od tohoto září. Pokud bychom však kapacity nenaplnili, budeme muset vše minimálně o jeden rok odložit", říká zcela závěrem prezident klubu Petr Malíř, kterého jsme požádali, aby nám projekt představil a více přiblížil...
