Fanoušci jsou pro mě kořením hokeje, říká Ondřej Procházka

H A V Í Ř O V – 22 letý útočník Ondřej Procházka začínal s hokejem v Roudnici nad Labem, odkud se ale už coby mládežník přesunul do Sparty. V minulosti už nakoukl i do české nejvyšší soutěže. V AZetu působí třetí sezónu. Jeho výkony jsou na jeho věk překvapivě vyrovnané. I když nastupoval většinu minulé sezóny se zraněním, tak si i v méně odehraných zápasech obhájil své statistiky z předcházející sezóny. Na ledě ho zdobí rychlost a chladnokrevnost v zakončení.

Místo rozhovoru je tradiční, jsem pod střechou havířovské GASCONTROL Arény. Ondřej má zrovna po tréninku a při vycházení ostrých schodů do komentátorské kabiny si neodpustil jedno peprné slovíčko. Aby ne. Dvě hodiny se věnoval, pod taktovkou kondičního kouče Pavla Horyla, běhání a pak byl „mučen“ v posilovně.

Skromně působící mladý muž se lehce ukloní, omluví se za peprné slůvko a rozhovor začíná.

Ahoj Ondřeji, ty si prý pořád Sparťan, je to pravda?

To souhlasí. HC Sparta Praha na mě vlastní práva, takže je to pravda. Teoreticky jsem hráčem Sparty.

Jak dlouho jím ještě budeš?

To nevím, to záleží na tom, jestli mě někdo koupí. Můžu být hráčem Sparty do konce kariéry a taky jím být už brzy nemusím.

Začínáš v Havířově svou třetí sezónu, s čím do ní jdeš?

Chtěl bych se v té svojí kariéře, někam posunout. Každým rokem se „posouvám“ výš. Tahle sezóna, alespoň v to doufám, bude pro mě průlomová, abych se pak dostal do Extraligy anebo někam výše.

Vím o tobě, že rád koukáš na televizi a máš rád seriál Lajna…

Koukal jsem na obě dvě série a moc se mi to líbilo. Je to dost vtipné a někdy opravdu hodně reálné.

Tak jaký je vzduch v CHANCE lize, jak se ti v ní dýchá?

(Dlouhá pauza a smích) Tak není to jako v Extralize, že jo.

Ty to můžeš porovnávat, v Extralize si odehrál jedenáct zápasů?

Bylo jich dvanáct. Nakoukl jsem do ní, když mi bylo osmnáct – devatenáct let. Popravdě, bylo to tam na mě tehdy ještě moc rychlé, nebyl jsem ještě moc hokejově vyspělý a silný. Dostal jsem se tam na pár střídání, no a byl jsem jenom taková mladá kulisa.

Za Spartu to bylo v O2 Aréně, jaký to byl pocit hrát v „hokejové kapličce“?

Hrál jsem proti Kometě Brno v největší hale v republice, na hokeji bylo přes 13 000 diváků. Byl to skvělý pocit a nejlepší zážitek za moji dosavadní kariéru. Něco neskutečného. Byla tam i moje rodina. V televizi z tohoto zápasu dávali přímý přenos. Říkal jsem si, tak konečně mě uvidí babička i vzdálenější rodina. Byl to neuvěřitelný pocit a největší zážitek v mojí dosavadní kariéře.

Byl přechod z juniorského hokeje, kde jsi patřil do reprezentace, pro Tebe hodně těžký?

Vždycky je pro nováčka těžké, prosadit se v novém týmu a pro mě to bylo stejné. Naštěstí jsme v době, kdy se týmy vracejí k mladším hráčům a zkoušejí je. Rozhodně jsme teď v lepší době než třeba před deseti roky. Týmy staví na mladších hokejistech. Stojí také méně peněz, něž staří harcovníci. Za mě se na ten hokej i lépe dívá, hraje se aktivně. Bruslí se, hra má díky mladším hokejistům spád a je to i lepší pro oko fanouška.

Kolik vlastně vážíš? Nechceš trochu nabrat?

(Smích) To určitě ne, už teď s tím dost bojuji. Když běháme, tak je na mě znát každé kilo navíc. Za poslední čtyři roky jsem přibral deset kilo svalové hmoty. Momentálně mám pocit, že sebou na tréninky nosím nějakou zátěžovou vestu.

Jak Ti „šmakuje“ letní příprava v Havířově? Máš raději běhy do přírody nebo posilovnu?

Pro každého hokejistu to je nejméně oblíbené období. Raději mám posilovnu, běhy moc nemusím, ale baví mě sprinty. Abych se přiznal, tak ty delší běhy nesnáším. Posilovna je pro mě o dost příjemnější než běhání. Ono, tu letní přípravu nemá nikdo rád.

Nebudu chodit daleko (ukazuji dolů, kde se kapitán AZetu Jan Maruna věnuje svým ratolestem a nadšeně běhá pro míčky, které mu děti přihrávají do nejvzdálenějších koutů haly), ten pán dole mi říkal, že se na letní přípravu těší a v podstatě si ji užívá…

(Smích a lapání po dechu) AZet je jeden ze čtyř týmů, ve kterých jsem působil. Ještě jsem nezažil takového fanatika do běhání a do všeho, co si na nás nachystají. Honzu za to strašně respektuji, že je takový, jaký je. Ve svém věku do toho dává maximum.

Ehm, ehm, chceš říct, že je starý?

To nechci, jenom jsem chtěl říct, že oproti nám (chvilka ticha). Máme tady strašně mladý tým… Tak oproti nám mladým je hodně zkušený. On by si už mohl „jet to svoje“. Jenom se udržovat, ale on furt jede na maximum. Dává nám mladým příklad, že i my, až se jednou dostaneme, tam kde je teď on, tak do toho taky půjdeme naplno.

Když jsem Tě viděl v minulé sezóně po pár zápasech, tak si se sotva vlekl, hrál si zraněním?

Od té sezóny, co jsem byl ve Slovanu mě trápilo tříslo, doteď ho cítím. Od konce zkrácené sezóny se mu věnuji. Chodím i na rehabilitace ke specialistům, ti mi ukázali cviky, které poctivě dělám. Tříslo mě strašně limitovalo, den po zápasech jsem skoro nemohl chodit, ale překousl jsem to. Nechtěl jsem nedělat nic a nehrát, takový nejsem.

Jak se člověku hraje s bolestí?

Horší jsou tréninky, v zápase je nějaký adrenalin a nemyslíš na to. Soustředíš se na zápas a si v zápřahu. To tu bolest tak nějak otupí, samozřejmě ne úplně. Po zápase to samozřejmě bolelo, ale druhý den to bylo neskutečné a omezovalo mě to. Paradoxně mi pomohla zkrácená sezóna a cviky, které jsem začal dělat.

Teď se malinko vrátíme v čase do února. Je ráno před domácím zápasem, přijdeš na zimák, pozdravíš se s kluky, ale co se děje pak. Dostaví se nějaké ouzko, co se Ti honí v hlavě? Jde nějak odstranit obavy, bolest a strach?

Teď už ne, ale ouzko se u mě dostavovalo pravidelně, když jsem hrál první dva roky v mužích. Byly to takové pocity, abych něco nepokazil a kvůli mně by pak tým prohrál zápas. Nechtěl jsem prostě nic zkazit. Nebylo to příjemné, ale už je to za mnou. Na ledě děláme chyby všichni, ale je důležité jít dál. Teď už jdu do zápasu s tím, že se chci nějak ukázat a chci abychom vyhráli jako tým. Jdu tam pro tým urvat nějaké body a chci být s týmem v play off. Na ostatní věci, jako je bolest a strach, nemyslíš. Když jsi na ledě, tak to z tebe všechno spadne.

Co ti na ledě jako křídlu nejde?

Bránění. Celý svůj hokejový život jsem hrál jenom křídlo. Ono to má na ledě jednoduché. Hlídá si svého beka a hraje si svoji hru. Někdy se musím vyměnit s centrem, pak musím hrát mezi obránci a stojím před bránou. No a někdy se stane, že puk je v rohu naší obrany a já se tam pak ztrácím. Tohle se musím naučit a nesmím se ztrácet v soubojích v rozích kluziště.

O čem to v těch rozích je? Čekají tam na Tebe těžší obránci, chybí Ti kila anebo síla?

Tohle není o síle a hmotnosti, ale o čtení hry. Odvodit si kam ten hráč asi pojede, v tu chvíli se nesmíš soustředit na to, kde je puk, ale co asi udělá hráč s pukem. Jinak v té situaci neobstojíš. Chceš tomu hráči vypíchnout puk, anebo ho přirazit na mantinel. Nemám ještě takové načasování, většinou tam vlítnu rovně a on mě tak nějak obtáhne a puk je najednou z toho rohu pryč.

Co Ti naopak jde, v čem si se zlepšil?

Možná to bude znít blbě, ale našel jsem si už takový svůj klid na hokejce a nebojím se s tím pukem „něco udělat“.

Máš nějaký hokejový vzor? Na Spartě bylo z čeho vybírat.

Když jsem byl ve Spartě tak tam bylo opravdu z čeho vybírat. Hrál tam ještě Jarda Hlinka, jedna z největších osobností v historii Extraligy. Abych se přiznal, tak vzor nemám. Rád se koukám na Davida Pastrňáka a fandím Čechům v NHL.

Když jsme u té Ameriky, nelákalo Tě si to tam jít zkusit?

Samozřejmě mě to lákalo. Když jsem byl v reprezentaci U-19, tak jsem dostal nabídku jít si zahrát do OHL (Ontario Hockey League, jedna ze tří nejprestižnějších kanadských juniorských soutěží). Naneštěstí to bylo v tom věku, kdy jsem měl těsně před maturitou a maturitu jsem si chtěl udělat. Nabídka byla jenom na jednu sezónu v Americe. Byl bych tam nejstarší a pak bych se stejně musel vrátit do Evropy.

Sebevědomí je pro hokejistu docela důležité?

Sebevědomí je pro hokejistu strašně důležité.

Říkáš si o sobě, já Ondra Procházka jsem sebevědomým hokejistou?

(ošívá se) Ono, jak se to vezme. Hokejová sezóna je strašně dlouhá a výkyvy se Ti nevyhnou. Přelívá se to. Třeba se Ti měsíc nedaří, tak začneš na sobě po tréninku makat a z nějakého důvodu se začne dařit. Z ničeho dáš gól a pak další. Začneš si věřit a přijde i sebevědomí.

Máš, krom Jiřího Režnara, nějakého oblíbeného trenéra, od koho sis nejvíce vzal?

(deset sekund ticha) To bude asi Karel Holý. (Legenda hokejové Sparty, trenér tamní mládeže a mj. i předseda disciplinární komise hokejové extraligy) Když jsem přišel do Sparty z Roudnice nad Labem, tak mě tam první tři roky trénoval. To byl pro mě kouč, který věděl, o čem mluví. Hlavně v tom věku nám mladým dokázal něco předat. Většinou ti trenéři v mládežnických týmech na ty hráče, alespoň co jsem zažil já, jenom řvali. Karel Holý mi toho dal moc a ukázal mi další hokejovou cestu.

Poznamenal jsem si, že máš 45 startů za mládežnické reprezentace, to máš asi hodně zážitků z akcí?

Zážitků bylo dost, dal jsem tam i se štěstím pár gólů, což byl pro mě naprosto speciální zážitek. Pak bych vypíchl to, že jsme dokázali, jako tým v základní hrací době na mistrovství světa remizovat s výběrem Kanady. Hráli jsem tam proti dnešním hvězdám NHL jako Matthews a spol.

Jak to, že ti hráči tak vynikli?

Nevím, jestli je to jenom tím talentem. Anebo tím, jak se těm klukům za mořem věnují. Nebyl jsem tam. Nevím, jak ti kluci trénují a makají na sobě, takže těžko soudit. Podle mě je to o tom, aby ten mladý hráč hrál v nějaké lize, aby byl vidět a dostal šanci.

Co říkáš na to, že v 1. lize bude letos 19 týmů a měly by v ní nastupovat i „poloprofesionální týmy“?

Určitě to nejsou špatné týmy a nejsou v nich špatní hráči, ale mají nižší kvalitu, než týmy na špičce tabulky. Nová sezóna bude pro všechny zúčastněné týmy neskutečně dlouhá. Přibude více přejezdů, dva nové týmy jsou z Čech a dlouhé přejezdy nemá nikdo z hráčů v lásce.

Proč se Vám loni s AZetem dařilo více venku než doma, v čem byl zakopaný pes?

To nevíme ani my hráči. Je to takový zvláštní paradox. My jsme tady v hale bojovali, říkali jsme si teď to musíme urvat, ale to štěstí bylo doma vždycky trochu proti nám. Možná jsme to všichni v těch hlavách měli více zažrané, že hrajeme doma a pak to dopadlo, jak to dopadlo.

Příjmení Procházka je v českém hokejové prostředí celkem známé, je nějaká rodinná přízeň s Martinem Procházkou?

Pokud máš namysli slavného Martina Procházku, tak tě bohužel zklamu nejsme ani vzdálení příbuzní.

Ve Stadionu máš ale aktivně hrajícího příbuzného?

V Litoměřicích mám bratra a je to strašně zvláštní pocit, když proti sobě nastoupíme. Ten zápas má jiný náboj. Vždycky se spolu pošťuchujeme, kdo z nás bude ve vítězném týmu. Občas se spolu vsadíme, že kdo prohraje, tak platí večeři. Naposledy jsme se vsadili o večeři v Ambiente. Je v tom vzrušení, je to nepopsatelný zápas a má to grády. Vzájemně se povzbuzujeme. I když bych to asi neměl říkat, tak mu vždycky pochválím gól.

Co říkají doma na to, že mají dva prvoligové hokejisty?

Naši jsou na nás s bráchou hrdí a pyšní. Z naší rodiny se nikdy nikdo hokeji profesionálně nevěnoval a nemáme za sebou nějakou bývalou oporu jako třeba Holíka a jiné známé tatínky. Náš táta je učitel, který hokej hrál pro zábavu a mamka je podnikatelka. Oba jsme s bráchou něco dokázali, i když teď hrajeme první ligu, tak jsme si zahráli i v extralize.

Zmínili jsme to, že jsi dělal maturitu. V jakém to bylo oboru a kde se vidíš za deset let?

Udělal jsem si maturitu na Střední odborné škole, obor byl Silniční doprava. Já jsem byl na samostudium líný člověk a výška mě nikdy nelákala. Rád bych se viděl jako profesionální hokejista a hrál někde výše. Nikdy ale nevíte, co se stane. Můžu jenom doufat, že mi to klapne.

Když jsi zmínil to, že si líný člověk, tak jak se Ti pět týdnů doma připravovalo podle individuálních plánů?

Těžce, no těžce. Vždycky jsem si to ale zpříjemnil jízdou na kole. Bydlím v rodinném domě, to mi moc pomohlo. Často jsem byl na zahradě a tam jsem cvičil podle plánu.

Loni se sestava i vinou zranění dost měnila. S kým se ti nejlépe hrálo?

Letos jsem si dobře vyhověl s Erikem Němcem a Ketym (Jakubem Kotalou). Loni jsem hrál ve formaci se Semišem a Braňo Rehušem, tam se mi hrálo samo, skoro jsme se ani nesehrávali.

Jak vnímáš kritiku?

Špatně, dost špatně, ještě když je to před celým týmem a někdo mě tam sundá, tak se cítím hodně špatně. Když pak mám jít do třetiny, tak si ani moc nevěřím. Když ale udělám něco dobrého a oni mě pochválí, tak hned to ze mě spadne, no a mně se už hraje dobře.

Když se něco kritického objeví na Internetu, věnuješ tomu pozornost?

Že bych si ty kritiky pročítal to zrovna ne, ale co mám zprávy od známých, tak o mě se tam moc nepíše. To jiní spoluhráči tam jsou propírání hodně často a většinou to je ne zrovna fér.

Jak by se ti hrálo bez fanoušků?

To bychom se vrátili někam do žákovských let, kdy jsme hráli na prázdném stadiónu. Tam byli aspoň rodiče a občas zařvali naše jména. Bylo by to hodně zvláštní. V dospělém hokeji jsem to nezažil a doufám, že nikdy nezažiji, protože fanoušci jsou pro mě kořením hokeje.

Ondřeji, díky za rozhovor a přeji Ti v nové sezóně vše dobré a ať se Ti vyhýbají zranění.