AZ Havířov

Filip Seman slaví 35. narozeniny a je nejšťastnější v životě

14.11.2020 | Petr Miklas

Havířovský rodák Filip Seman, který v Havířově vyrostl i hokejově, v neděli 15. 11. 2020 oslaví 35. narozeniny. Proto jsem se s tímto výborným útočníkem – a stále velmi skromným člověkem – dohodl na rozhovoru pro naše stránky. S Filipem se známe od dětství, takže jsme při telefonickém rozhovoru zavzpomínali i na toto období jeho života, které mělo vliv na jeho další hokejový růst a život. Na závěr Filip prozradí, jaký dárek by chtěl k narozeninám.

Ahoj Filipe, neděli slavíš 35. narozeniny, jaká bude oslava?

To bych ani nepřipomínal. Oslava? Žádná nebude. Vůbec narozeniny neslavím a hlavně v dnešní době to ani nejde. Jenom takovou malou oslavu budeme mít doma s přítelkyní, teda se snoubenkou, jak mi tady připomíná (směje se).

Takže se budeš ženit. Jak dlouho jsi zasnoubený? Už máte termín svatby?

Dva měsíce. Ideální by to bylo stihnout do roka, ať neurazíme pověrčivost, že (směje se). Ale v dnešní době člověk neví, co bude. Uvidíme, jak se to vyvrbí. Určitě nechceme svatbu v rouškách.

Přestavoval sis někdy jako kluk, jaké to asi bude, až Ti bude 35 nebo až budeš dospělý?

Asi ne. Nikdy jsem se nestresoval něčím takovým.

Dobře. Bude Ti 35, možná je čas trochu bilancovat a zavzpomínat na minulost. Vzpomeneš si na svoje úplné hokejové začátky?

Mám matné vzpomínky, jak jsem se chodil dívat na bráchu a když jsem byl s taťkou na ledě a učil jsem se bruslit. Měl jsem jenom na botách nože, takové ty kačenky. Chodili jsme na stadion a v zimě na přírodní led.

K hokeji mě přivedli rodiče, i mamka byla velká fanynka hokeje, v Jihlavě byli všichni fanoušci Dukly. Potom si to přenesli i sem, když se přestěhovali za prací. Všichni jsme začínali s hokejem tady. Na tréninky mě vodil někdy taťka, někdy mamka. Když nemohli, tak bráchové. Bydleli jsme na Šumbarku, tak mě vozili autobusem, protože bych neunesl bágl a brusle jsem si taky určitě ještě neuměl zavázat. Mám v hlavě vzpomínky, jak mě brácha veze, vždycky jeden z nich.

Takže máš s bráchama dobré vztahy? Nikdy jste se třeba neprali?

Jo. Já jsem je nikdy bít nemohl, jsem od toho prostředního o sedm let mladší (směje se). A oni mě taky nemohli nijak šikanovat, protože by jim to u rodičů neprošlo. Já jsem byl takový mazánek, benjamínek a tak na mě možná spíš žárlili (směje).

A jinak mi taky pomáhali. Drželi jsme při sobě. Když jsem měl problém, tak mi pomohli. Tady na Šumbarku jsem měl klid, každý věděl, že mám dva starší bráchy a nikdo si na mě nic nedovolil (směje se).

Říkáš bráchové. Já znám jen Dana. Jak se jmenuje druhý brácha a který z vás je podle tebe nejlepší hokejista?

Nejstarší je Michal. S oběma se pořád stýkám, máme výborné vztahy. Michal taky hrál hokej, skončil v dorostu, protože se mu nechtělo dojíždět do Orlové. Nejlepší jsem teď já, protože oni už nehrajou (směje se). Ale to nejde porovnat. Michal byl velký talent, byl útočník a trenéři mi o něm říkali, že měl výbornou techniku hole. Jenže byl drobnější postavy, to byl takový jeho handicap.

Tys byl vždycky zažraný do hokeje a mimo své tréninky a zápasy jsi hrál i hokej s tenisákem s námi na Šumbarku…

Jo. To si pamatuješ, bylo to období, kdy ten venkovní hokej fakt jel a hráli ho všichni. Nebyl prakticky barák, který by neměl vlastní tým. Bylo tady hodně děcek, hodně mladých a tak jsme tam hráli všichni okolo. Hráli jsme i proti Novému sídlišti a Zadkům.

Mě právě překvapovalo, že jsi tam hrál i Ty, když jsi měl dost hokeje na ledě…

Neměl. To bylo automatické, že jsme ještě sportovali venku. Počítač nebyl a, i když později byl, tak jsme hráli venku, když bylo hezky. Byli jsme hokejová třída, ale setkávali jsme se i mimo školu a hráli jsme fotbal nebo baseball. Scházeli jsme se i na ten venkovní hokej s kámošema mimo hokej. Já jsem nad tím nepřemýšlel. Byli tam s námi fotbalisti, kteří si s námi chtěli zahrát hokej venku.

A Ty jsi hrál i fotbal s fotbalisty?

Chodili jsme. Hráli jsme s klukama, kteří hráli za Slovan i s klukama, co hráli za ČSAD. Hráli jsme na školním hřišti u Generála Svobody. Nebo jsme hrávali nohejbal, když byla nějaká síť. Taky jsme hráli na klepáče, které nám sloužiy jako branky, ale to se moc nelíbilo lidem, kteří bydleli v přízemí. I my jsme bydleli v přízemí, takže mamka nás vyháněla (směje se).

Vzpomeneš si, kdy se z Tebe stal profesionál? Kdy ses začal živit hokejem?

První takové spíš kapesné jsem dostával v dorostu v Třinci. To ale nebylo nic moc velkého, bylo to na autobus, na dojíždění. To byla moje první smlouva. Ale první smlouva, kdy už mě to opravdu živilo, tak to bylo až v áčku v Havířově.

Vzpomeneš si, ve kterém roce to bylo?

Nemám úplně přehled, ale byla to první sezóna, kterou jsem celou odehrál za muže. Zadařilo se mi, hrál jsem v lajně s Pavlem Zdráhalem a Jirkou Žůrkem, to bylo pod trenérem Režnarem. Dostal jsem potom šanci ve Vítkovicích, ale tu jsem nějak extra nevyužil a vrátil jsem se do Havířova. Následovalo několik sezón v Havířově, než to krachlo. Pak Chomutov, Kadaň, Jihlava a zpátky do Havířova.

Extraligu jsi vybojoval s Chomutovem i s Jihlavou, ale hrál jsi ji vlastně jen v Jihlavě.

S Chomutovem jsme postoupili, ale já jsem pak hrál v Kadani. Pár zápasů v Chomutově jsem odehrál, ale nebylo to nic moc. V Jihlavě jsem si extraligu opravdu zahrál. Ve Vítkovicích mám sice dost zápasů, ale moc jsem toho v nich neodehrál. To tak bývávalo, že si člověk musel na tu šanci počkat a využít ji, když ji dostal. Mně se to nepovedlo.

Dalo by říct, že jsi 15 let profesionál. Jak se podle Tebe hokej za tu dobu změnil?

Každý, kdo se podívá na záznamy z té doby, zjistí, že se zrychlil. Více se bruslí, je tam míň fyzických kontaktů. Tolik se nehákuje, což je hodně vidět třeba na zápasech v Naganu. Dneska už to jsou všechno fauly. Je to víc technické a o pohybu. Taky se postupně rozšiřuje do nižších lig taktická a herní zodpovědnost. Víc a líp se brání, než tomu bylo dřív. Mění se taktika, vymýšlí se nové věci, aby se soupeř překvapil. A systém hry je ovlivněný změnami pravidel, které za ty roky proběhly.

Vzpomínal jsi na Chomutov a Jihlavu. Jak na tyto štace vzpomínáš?

Jenom v dobrém. Mám z toho skvělé zážitky a zkušenosti, vždycky mě to posunulo dál. Spoustu věcí jsem se tam naučil a bylo to perfektní. Jsem za to hokeji vděčný, že jsem to všechno mohl prožít a potkat spoustu skvělých lidí.

Co považuješ za svůj největší úspěch?

Ty extraligové postupy. Člověk chce vždycky dosáhnout týmového úspěchu a v těch týmech ty postupové ambice byly. Měl jsem štěstí, že jsem byl v týmech, které chtěly něco dokázat. A měl jsem štěstí, že jsem mohl být při tom, když se to dokázalo. A samozřejmě tady v Havířově ty poslední dvě sezóny byly extrémně povedené a vždycky to byl skvělý zážitek, hlavně v tom play-off.

Nakousl jsi dvě sezóny po Tvém návratu. Dopadl ten návrat podle Tvých představ nebo je to ještě lepší?

Já jsem raději nic neočekával. Chtěl jsem být hlavně platný týmu a doufal jsem, že něco dokážeme týmově. A myslím si, že nám ty sezóny vyšly. I to play-off jsme neodehráli proti Budějovicím špatně. Loni play-off bohužel nebylo.

Týmový úspěch to bezpochyby byl. Ty jsi měl obě sezóny dobré i bodově, jak bys je ohodnotil?

V té první jsem se na začátku trápil, docela dlouho jsem se do toho dostával. Protože jsem byl psychicky unavený z toho sestupu s Jihlavou a byl jsem z toho špatný. Ale nakonec to play-off bylo bodově i herně docela dobré. Škoda, že jsme ty Budějky nepotrápili ještě o něco víc. Možná tam chybělo o trochu víc zkušeností, abychom to natáhli do sedmého zápasu. Myslím si, že jsme přes ně mohli i projít.

Co se týče té druhé sezóny, všechno šlo dobře, pak jsem si prošel nějakou nemocí, ale tým šlapal dobře a výsledky byly luxusní. Byla tam změna systému, ale my jsme se s tím popasovali dobře a dařilo se nám více v té horní skupině. Před play-off jsme měli dobrou formu a dobrou pozici, ale bohužel ta situace s pandemií nám nedovolila pokračovat. To nás hodně mrzelo, protože jsme cítili, že se nám daří a že na to máme.

Jak to vidíš letos? Myslíš si, že se to dohraje?

Já nevím. Já už si nemyslím nic. Já jsem si myslel tolik věcí a pak to bylo jinak a zbytečně mě to deptalo. Těším se na každý trénink, ten jdu odmakat a nestresuju se tím, co bude. Až někdo řekne, že se bude hrát, tak se tomu budu věnovat a budu na to myslet.

To je asi nejlepší přístup…

Ale musel jsem se k němu dopracovat. Po dvou měsících depresí (směje se).

Když už jsi u těch depresí – vy jste letos odehráli jen pět zápasů, pak přišla karanténa a následovalo přerušení soutěží vládou. Jaký je tvůj pohled na to?

Už v tom srpnu to bylo takové divné. Fakt jsme nevěděli, jaké to bude, i když se hrálo a trénovalo. Furt ve vzduchu viselo to, že to jeden chytne a půjdeme do karantény. My jsme byli jeden z posledních týmů, který to ještě neměl. Všichni kolem už si tím prošli a bylo jenom otázkou času, kdy to přijde k nám. Bylo to takové zvláštní a psychicky náročné.

Ovlivnilo to i ty první zápasy? Byli jste nějak poznamenaní tím, že každý ten zápas mohl být na nějakou dobu poslední?

Nevím, jestli jsme byli poznamenaní, ale věřím, že nás celá ta situace ovlivnila. Nebo některé z nás. Byly tam změny v týmu, potřebovali jsme, aby si ti noví hráči sedli, aby se sehráli. Ale k tomu nebyl moc prostor. Ty přípraváky byly takové divné a těsně před sezónou se nám zranili někteří hráči, takže to nebylo úplně ono.

Ale přípravné zápasy jste odehráli dobře, ne?

Co si pamatuju, tak nějaký tým, třeba i v extralize, který vyhrál většinu přípravných zápasů, nebo se o něm psalo, že měl super přípravu, tak měl začátek sezóny na prd. To bylo takové prokletí. Já osobně ty přáteláky nepřeceňuju, ani nepodceňuju. Co se týče výsledků, tak ty nejsou úplně podstatné. Narážejí na sebe různé týmy, různé styly, trenéři něco zkoušejí.

Tam je důležité, aby se poznali spoluhráči, aby se vyzkoušely taktické věci, dodržování systému a toho, kdo se má kde pohybovat. Nám se v tom zápase v Polsku zranili někteří hráči, byla tam zranění z tréninku, vypadli nám čtyři obránci a nějací útočníci, takže se nám to celé rozsypalo.

Co jsi dělal, když jste byli zavřeni v karanténě?

Na začátku jsme si s klukama hodně volali. Naštěstí, díky těm moderním technologiím, může být člověk v kontaktu s kamarády rodinou a blízkými. Já jsem naštěstí nijak zvlášť nemarodil, takže jsem cvičil doma, v rámci možností. Kromě toho jsem sledoval filmy, seriály a samozřejmě jsem se věnoval rodině. Jen jsme nemohli na výlety.

Teď už můžete normálně trénovat, takže je to jakoby návrat do práce, ne?

Teď už jo. Naštěstí trénujeme na ledě doma v Havířově. Jsem rád aspoň za to. Není to to, proč ten hokej děláme, zápasy hodně chybí. Zatím ani nevíme, kdy se začne. Vedení nám řeklo, ať jsme připravení na to, že se začne hrát. A to samozřejmě jsme.

Teď trochu jiné téma. Mluvil jsi o změnách v týmu. Máte spoustu mladých hráčů, ale letos i velké posily jako Martin Adamský, Antonín Bořuta nebo Roman Szturc. S tím jsou spojeny velké ambice a také očekávání fanoušků. Mluví se o postavení v tabulce na špici a o tom, že se budete rvát o extraligu. Jak se s tím vypořádáváš?

Tak za prvé to moc nečtu. A to tak bývá, že různí lidé mají různá očekávání. Není to nic, co by člověka mělo nějak trápit. My víme jaké to je, že to není tak jednoduché. To, že přijdou nějací noví hráči, kteří mají něco za sebou a jsou výborní, hned neznamená, že to ten tým posune do nějakých výšin a že ostatní budou za šašky. Když to tak přeženu (směje se).

Kvalita v týmu na první čtyřku rozhodně je. Záleží na tom, jak si to sedne a jak se sezóna vyvine. Musí se povést spousta maličkostí, aby to dopadlo. Důležité je dostat se do play-off a to se pak musí povést, aby se mohlo hrát o extraligu. První čtyřka je pěkná, ale boj o ni jsme deklarovali už dva roky zpátky my sami hráči. Ambice máme nejvyšší, nebáli bychom se být ani první. Ale to samozřejmě není tak jednoduché.

Fanoušci ať si očekávání mají, to je v pořádku. Aspoň se na něco těší, ale zas je potřeba mít trpělivost a nějaký reálný pohled. Nejde každého přehrávat rozdílem třídy, často je to o štěstí. Já vím, že ten začátek byl takový, jaký byl. Za normálních sezón to bývalo tak, že se některé týmy rozjížděly pomalu, jiné zas měly silné září, ale pak vyhořely a z prvních míst padaly až na pozice mimo play-off. Ta sezóna bývávala dlouhá, letos to bude trochu jiné.

Letos by taky mohla být dlouhá. Je tam varianta, že se bude hrát do května…

To jo, ale už se nebude hrát tolik zápasů, kolik se mělo hrát. To se nedá stihnout. Možná by se to dalo, když by se hrálo jako v NHL ob den, ale to bych nechtěl vidět (směje se). Na druhou stranu, ty kádry nejsou tak široké, aby ty týmy měly při nějaké větší marodce kam sahat. A hrát tři zápasy v týdnu na dvě lajny by asi nebylo ideální. Uvidíme, jak to dopadne, nad tím už ani nepřemýšlím.

Jsi druhý nejstarší hráč v týmu, jaký je to pocit?

Loni jsem byl nejstarší a vyhovovalo mi to. Připadal jsem si důležitý (směje se). Teď už tam jsou starší, už se smějou někomu jinému, že je dědek. Těch hráčů nad třicet je tam víc, loni se nebylo komu smát. Teď už se můžu smát i já (směje se).

Ptám se i proto, že jsi zkušený hráč a čeká se od Tebe, že budeš své zkušenosti předávat mladým. Dá se i v tomto věku a této fázi kariéry v něčem zlepšovat?

Jo, to se od těch starších čeká, že budou těm mladým pomáhat. Určitě je prostor se stále zlepšovat. Čím je člověk starší, tím víc musí makat. Aby neztrácel fyzičku, aby stačil těm mladším. Některé věci už samozřejmě budou jenom horší, ale pořád se dá zlepšovat.

Dá se zlepšovat ve střelbě nebo vhazování?

Obojí se dá částečně zlepšit. Samozřejmě, že čím dřív se začne, tím líp. Ale každý trénink pomáhá k tomu, abys v zápase cítil jistotu na hokejce. Je to potřeba dělat pravidelně, aby to fungovalo. Po sezóně je dlouhá pauza a je třeba to neustále trénovat. Vlastně, ikdyby nebyla. Není to o tom, že máš nějaký věk a půjde to samo. Musíš si to neustále připomínat, aby to mozek a tělo nezapomněli.

Havířov patří dlouhodobě mezi horší týmy v buly…

… ale kdoví, kdo to v té první lize počítá. To tak určitě nebude (směje se). Že to nejde mě, je jedna věc. Ale ostatní kluci určitě nejsou tak špatní. Ne, já nevím. Určitě se to dá natrénovat.

Říkal jsi, že Ti to nejde. Je to Tvůj největší nedostatek nebo máš nějaké jiné?

Mám spoustu nedostatků. Kdybych je neměl, tak jsem nejlepší na světě.

Dobře. Tak jinak, kde by ses měl, podle Tebe, ještě zlepšit?

Jedna věc je, kde bych se měl zlepšit a druhá, kde se ještě můžu zlepšit. Na tom buly se můžu zlepšit, to je jasné. Horší je to s technikou bruslení a obratností. Tam už se nemůžu zlepšit o tolik, jako se můžou zlepšit mladí. Kdybych se tomu věnoval dřív, tak to můžu zlepšit na úplně jinou úroveň než teď.

Ale to neznamená, že to nemůžu zlepšit. Když to budu pilovat, tak to můžu dostat na takovou úroveň, že si v tom budu jistý a využiju to v zápase. Člověk na sobě musí pořád pracovat.

Pokud by to šlo, udělal bys něco ve své kariéře jinak?

(Chvíli přemýšlí). To asi tak nejde říct. Kdybych něco změnil v hokeji, tak by byla spousta věcí jinak i v osobním životě. Je to něco za něco. Něco by muselo být jinak už ve škole, že bych se musel jinak učit. Není tam jeden moment v kariéře, kdy bych si řekl, měl jsem se zachovat jinak.

Když nad tím přemýšlím, tak si uvědomuju, že to tak má být, mělo být a bylo. Patří to k mé povaze a k tomu, jaký jsem člověk. A hlavně jsem rád za to, jak se to vyvíjelo a ničeho nelituju. Všechno je tak, jak to mělo být. Já jsem momentálně šťastný, asi nejvíc v životě. Jsem vděčný za všechno a všem. Protože pozitivní i negativní zkušenosti mě dostaly tam, kde teď jsem.

Máš nějaké rituály, bez kterých se neobejdeš?

Něco tam bude. Oblíkám se z leva, první brusli na levou nohu a takové věci. Už to mám tak zautomatizované, že si to ani neuvědomuju. Na ledě se při rozcvičce na konci musím protáhnout, říct si sám pro sebe nějaké věci. I při rozcvičce na suchu mám nějaké věci, které dělám pořád stejně, kdybych je udělal jinak, byl bych asi rozhozený.

Jak to máš třeba s místem v kabině, v autobuse nebo na společném obědě? Máš jako mazák nějaké výhody?

Starším lidem se dává přednost, že. Asi tak to je (směje se). Kluci mi dávají přednost, ať si vyberu.

Další otázka spojená s věkem. Jak dlouho ještě plánuješ hrát?

Minimálně, třeba… (směje se). Hokej budu hrát vždycky. I když mi už za to nikdo nebude platit, najdu si čas na to, si jít zahrát s kámošema, se známýma. A profesionálně budu hrát tak dlouho, dokud mi za to bude někdo ochotný zaplatit (směje se). Chci hrát, dokud budu moct.

Se kterými výjimečnými spoluhráči jsi hrál? Nebo s kým se Ti nejlépe hrálo?

To bylo hodně spoluhráčů. Už v žácích mi to s některými sedělo, pak v juniorce, v áčku. Ten seznam je dlouhý a nerad bych na někoho zapomněl.

Ale určitě najdeš někoho, kdo byl úplně nejlepší. Kdo by to byl?

Hodně jsem si rozuměl s Markem Sikorou samozřejmě, to bylo v Chomutově. V Jihlavě to pak byl třeba Michal Důras. V juniorce ještě Tonda Sprušil a Kuba Sikora, to jsme měli skvělou sezónu. Ale těch hráčů bylo a je hodně.

Poslední otázka. Jaký dárek k narozeninám by sis přál?

Já? Já už všechno mám, takže si nic nepřeju (směje se). Já bych si přál, aby zmizel ten Covid a nepřišlo už nic takového, co by ovlivňovalo lidské životy takovým extrémním způsobem.

Tak v neděli 15.11. se to splní. Zmizí Covid, vše se vrátí do normálu a v pondělí se bude hrát. Kéž by. Děkuji za rozhovor, přeji vše nejlepší k narozeninám, hodně štěstí, zdraví, lásky a ať se Ti všechno daří.

Instagram Youtube
×
Dnes v 16:00 | Muži
AZ Havířov
HC Stadion Litoměřice