AZ Havířov

Fyzioterapeut Evžen Buščík: Jsem šťastný, když hráčům pomůžu k nejlepším výkonům

07.06.2018 | Petr Miklas

Evžen Buščík pracuje ve sportovním odvětví už dlouho, byl spojen s hokejem v Orlové a také s hokejbalovou reprezentací. Od ledna letošního roku poskytuje své služby fyzioterapeuta, maséra a kustoda u áčka AZetu. V následujícím rozhovoru se o něm dovíte více.

Evžene, jak ses dostal k práci fyzioterapeuta a maséra v AZetu Havířov?

U hokeje nebo sportu jako takového jsem pětadvacet let. Postupem času jsem zjistil, že bych chtěl dávat ty sportovce dohromady. Udělal jsem si školu a spoustu kurzů, do čehož jsem investoval nemalé peníze. Začal jsem v Orlové, posléze se k tomu přidal i karvinský hokejbal. Z toho karvinského hokejbalu jsem se dostal až k národní reprezentaci juniorů a seniorů.

Loni v listopadu jsem pak dostal kontakt na AZ, sedli jsme si s panem Rimmlem, něco jsme si k tomu řekli, slovo dalo slovo a šel jsem pracovat sem. Nějaké období pro mě skončilo a myslím si, že 1. liga tady v AZetu je pro mě obrovská výzva a profesní krok dopředu.

Když jsem si o Tobě zjišťoval nějaké informace, našel jsem zmínky v orlovském hokeji a hokejbalové reprezentaci. Trenér juniorské reprezentace hokejbalu Martin Davídek o Tobě řekl, že jsi skvělý fyzioterapeut, kustod a doktor těla i duše. Takže se Tvá investice do vzdělání asi vyplatila…

Určitě. Je to spíš takové poslání, hodně to obohacuje. A když děláš s rukama v mladém kolektivu, tak tě to posune. Už mi je nějaký ten pátek, pár křížků už mám za sebou. Ale díky tomu, že jsi s mladýma rukama, mládneš a snažíš se jim vyrovnat a být in. Moc mě to baví. Mám obrovské štěstí, že tuhle práci můžu dělat a je to pro mě zadostiučinění. Mám to strašně rád.

Jak vypadá Tvůj běžný pracovní den?

Ráno se sejdeme s kolegou, s vedoucím mužstva Vládíkem Kozlíkem (Vladislavem Kozlem, pozn. redakce), sedneme si a řekneme co a jak. V sezóně chystám pitný režim, mezitím přicházejí hráči, společně hodíme řeč. Bavíme se o životě, co se stalo odpoledne a podobně.

Pokud máme před zápasem, jdou kluci na trénink. Pokud je někdo nemocný nebo zraněný, dávám ho nějakým způsobem dohromady. Zdravotní stav hráče, jak fyzický, tak duševní, konzultuju s doktorem. Pak je na řadě rozbruslení, po něm balíme věci, odjíždíme na oběd a jedeme na zápas.

Přijedeme na místo utkání, zase chystáme všechny předzápasové věci, pitný režim a podobně. Pak dávám kluky dohromady a připravuju je na utkání po všech stránkách. Odehrajeme utkání, pokud má někdo nějaký problém, jsem tam od toho, abych se o něj postaral. Sbalíme věci a jedeme domů. Takhle to funguje i venkovních utkání.

Rozdíl v domácích utkáních je, že nemusíš absolvovat ty dlouhé cesty autobusem. Ale je to v podstatě takový kolotoč. Od září jedeš non-stop, pokud teda nejsou reprezentační přestávky. Je to prostě práce, práce a zase práce.

Musí být obrovská výhoda, že je Tvá práce zároveň i Tvým koníčkem, že? Pokud se tak dá říct…

Je to můj obrovský koníček. Je na tom super, že pořád něco objevuješ. A úplně nejlepší je, když někomu pomůžeš. Když ti ten kluk po tom poděkuje, řekne, že mu to pomohlo a může jít na trénink nebo zápas. To je pro mě na téhle práci nejvíc, to se nedá dělat jen pro peníze. Největší radost mám, když vidím, že ten sportovec může podat svůj nejlepší, ničím nelimitovaný výkon.

Vraťme se zpátky k Tvým začátkům u sportu v Orlové. Co jsi tam konkrétně dělal?

Dělal jsem trenéra mládeže, měl jsem bruslení školek a škol. Vždycky jsem se pohyboval kolem sportu, sám jsem býval aktivní sportovec.

V jakém odvětví?

Ačkoliv na to moje fyzické parametry nevypadají, hrál jsem čtrnáct roků ragby.

To je zajímavá cesta od ragby k hokeji. Jak k tomu došlo?

Víš jak? Událo se to tak, že já mám dvě děti, z toho mám kluka, kterého jsem ve čtyřech letech dal do hokeje. S ním jsem vyrůstal po té stránce, že jsem si udělal trenérské licence a kluka jsem vychoval od těch čtyř let až do juniorky. Pak už jsem u toho hokeje zůstal, protože se mi to všechno líbilo. Šel jsem pracovat k áčku, dělal jsem s mládeží a tak různě.

Říkal jsi, že i nadále děláš kustoda, maséra a fyzioterapeuta u národního týmu v hokejbalu. Jak se to dá skloubit s Havířovem?

Skloubit se to dá pod jednou podmínkou – že mi tady kluci vyjdou vstříc. Když mám nějaké soustředění nebo mistrovství světa, tak to je trošičku problém. Ale mistrovství světa je vždycky v červenci, což znamená, že je to období, kdy my nemáme led a tréninkový proces. Takže se jedná jen o pátky, kdy to za mě vezme Lubošek (Lubomír Pala) s Vládíkem (Vladislavem Kozlem) a já můžu absolvovat ta soustředění.

Jaké máš zážitky ze světových šampionátů v hokejbalu?

Minulý rok jsme byli se seniorskou reprezentací v Pardubicích, kde byl vynikající trenér Drahoš Kadlec. Mám na to mistrovství světa nádherné vzpomínky, jedinou kaňkou je, že jsme neudělali to zlato, které jsme hodně chtěli. Skončili jsme bronzoví.

Předminulý rok jsem byl s dvacítkou v Sheffieldu a letos letíme s osmnáctkou do St. Johns, do Kanady.

Když se dostaneš na taková místa, najdeš si čas trochu prohlédnout město?

V Anglii, v Sheffieldu jsme měli obrovské štěstí, že jsme měli jeden den volno. Zajeli jsme se podívat do Manchesteru, který jsme si prohlídli a byli jsme i na fotbalovém stadionu. Byli jsme i v Liverpoolu, který jsme si celý prošli. Mám na to parádní vzpomínky, až na tu cestu autobusem, která trvala 26 hodin.

A co domácí šampionát v Pardubicích?

Pardubice jsou krásné město v tom, že je to hodně sportovní město. Sport tam mají rádi a uspořádali krásné mistrovství světa. Bylo tam dvacet jedna zemí, i exotické státy jako Haiti, Bermudy, Indie, Pákistán a podobně.

Zpátky do Havířova. Co čekáš od příští, první celé, sezóny v AZetu?

Je to pro mě obrovská výzva. Čeká mě kus náročné práce a já doufám, že to bude ku prospěchu a bude to všechno dobré. Hlavní je, abychom si sedli jako parta, protože je to vždycky o partě. Dobrá parta je základ úspěchu. Podle mě se už tady začíná ta parta pomaličku tvořit

Máš už teď hodně práce, i když tým ještě není kompletní?

Třeba dneska byla velká rehabilitace, kdy tady byli všichni, skončili jsme s Luboškem chvíli před tím, než jsi přišel. To jsou dva dny v týdnu – úterý a čtvrtek, kdy máme největší rehabilitaci, protože ti kluci v tréninku dostávají poměrně hodně do těla a potřebují dobře regenerovat. Jinak v týdnu chodí kluci, kteří mají nějaké drobné problémy.

Nejde si nevšimnout, jak pěkně mluvíš o kolezích – na Lubomíra Palu i Vladislava Kozla pěješ samou chválu. Sedli jste si a tvoříte dobrý tým?

Určitě. I když, abych řekl pravdu, tak jsem si ze začátku, když jsme se s Vláďou poznali, říkal: „Ježíšmarjá, co to bude za borce?“ Ale zjišťuju, že je to velice pracovitý kluk, který má hokejové srdíčko a myslím si, že pro ty kluky dělá maximum.

Děkuji za rozhovor a přeji, ať se Ti daří.

Instagram Youtube