AZ Havířov

Vstupenky na utkání AZetu kupujte zde.

"Havířov mám stále v srdci", říká s dojetím v očích Jevgenij Alipov

23.04.2023 | Lukáš Jandora

Jevgenij Alipov, který se, vzhledem k dění v současné době, trochu paradoxně narodil v Rusku, je ikona havířovského hokeje. Hráč, který fanouškům přinášel radost v 90. letech, strávil v Havířově celkem 4 sezóny. V nich zaznamenal 68 branek a nesmazatelně se zapsal do srdcí snad každého AZeťáka. S Evženem, jak jej v Česku každý nazývá, jsme si více než dvě hodiny mohli povídat. O jeho vzpomínkách na AZ, o jeho trenérské kariéře, o tom, jak se jeho rodině žije v Havířově, ale bohužel také o válce, která už více než rok pustoší část Ukrajiny...

Sedíme v krásných prostorách VIPky v Gascontrol Aréně. Na stole občerstvení, naproti mě Evžen Alipov, z jehož přítomnosti jsem trochu nervózní. Přeci jen si jej pamatuji ještě jako kluk, obrovsky jsem k němu vzhlížel. A on teď sedí dva metry ode mě. Má klukovská legenda, které mám nyní pokládat otázky. Však sotva se Evžen trochu rozpovídá, je má drobná nervozita ta tam... S obrovským nadšením poslouchám každé jeho slovo, mnohé věty jsou pro mě inspirací, ale i náhledem do doby, kterou pamatuju jako klučina, až nyní dostávám odpovědi na některé otázky, až nyní mi docházejí některé souvislosti...

Za hokejem na západ

Pane Alipove, začněme povídání tím, jak jste se s hokejem poprvé vydal za hranice. Kdy a kam to bylo?

V roce 1993 jsem končil sezónu v Sokolu Kyjev a poprvé se vydal do zahraničí. Tehdy to byly polské Tychy. V létě jsme hráli přípravný turnaj a v Tychách sháněli brankáře a útočníka. Zeptali se právě mě a našeho brankáře, zda to v Polsku nechceme zkusit. Pár měsíců předtím se rozpadl Sovětský Svaz, nikdo nevěděl co bude, jak se na Ukrajině bude žít, tak jsem si řekl, že to zkusím. A třeba vydělám nějakou tu korunu, vlastně zlotuwku. Mimochodem, ve zmíněných Tychách dělal manažera otec Mariusze Czerkawského, asi nejznámějšího polského hokejisty (Mariusz Czerkawski je odchovancem právě Tych, odehrál 745 zápasů v NHL - pozn. autora), Mariusz tam za námi v létě přijel, trénoval s námi, díky tomu se známe, moc dobrý chlapík...

Tehdy jste z Ukrajiny do Polska šel už se současnou manželkou?

Ne ne, já tam jel nejprve sám, manželka v té době studovala vysokou školu v Kyjevě, přijela za mnou později, asi po dvou měsících. Hodně tehdy pendlovala mezi Kyjevem a Tychami, vždy byla měsíc nebo dva tam, pak zase odjela, pak se vrátila, bylo to tak celou sezónu.

Po jedné sezóně v Polsku jste se ale vydal za hokejem do Česka...

Měl jsem kamaráda v Čechách, který hrál za Slavii (Vadim Kulabukhov - pozn. autora), ten mi zavolal, jestli bych nechtěl zkusit hokej v Česku, že se tu na mě ptají. Nakonec se mi ozval Třinec, jestli bych chtěl v létě zkusit zkoušku. Řekl jsem si, že se o to určitě poperu, přijel jsem do Třince, to byl tehdy velice ambiciózní prvoligový klub. Hráli jsme přípravný zápas na Vsetíně. Proti nám Čechmánek, Dopita, Jaškin, Galkin, já je samozřejmě tehdy ještě neznal, no každopádně jsme tam vyhráli 6:4, já dal 4 branky, trenér Suchánek měl o mě velký zájem a tak už jsem v Třinci zůstal...

Zůstal však jen jednu sezónu, potom stěhování do Havířova, je tak?

S Třincem jsme v mé první sezóně hned postoupili do Extraligy, pan Hadamczik začal hodně sázet na hráče ze Slovenska, neměl jsem nic jistého. V té době se mi ozval havířovský manažer Karel Uher, který mě ze vzájemných zápasu dobře znal, na kterého moc rád vzpomínám, během léta mi snad 5x volal a přemlouval, ať to jdu zkusit do Havířova. A tak se zrodilo mé čtyřleté angažmá tady u vás...

Kde jste po příchodu do Havířova vlastně bydlel?

Nejprve mi klub přidělil jednu místnost na učilišti, tady kousek, pamatuju si, jak jsem chodil pěšky na zimák. Malinká místnost, nic jsem tam neměl. Jen jsem si uvařil kávu nebo čaj a jinak byl skoro pořád na zimáku. Po nějaké době už jsem dostal byt, malou garsonku. No a později, abych tu už mohl být i s manželkou, nám přidělili byt. Adresu si pamatuju dodnes - Pujmanová 3. A je legrační, že když jsem tady teď přijel po těch 24 letech, tak manželka má úplně stejný byt jako tehdy na té Pujmanové. Ale úplně stejný. To jsem se ve vzpomínkách krásně vrátil v čase...

Vaše dcery, o kterých ještě bude řeč, se narodily v Havířově?

Jo jo, na konci mé druhé havířovské sezóny, v roce 97. Pamatuju si, jak nám tehdy pomáhal třeba pan Csabi, kočárek, ve kterém jsme dcery vozili, nám koupil on. Když tady holky loni přijely, tak se vlastně poprvé po 24 letech vrátily do svého rodného města. Často jsem během těch mnoha let přemýšlel a uvažoval, že tady přijedeme, aby své rodné město viděly, ale nikdy to nevyšlo. Pořád nějaké tréninky, zápasy, soustředění... Až teď. A jsem za to hrozně rád. Bohužel za okolností, které si nikdo nepřál. Ale je to taková zajímavá hříčka osudu...

Po čtyřech letech jste z Havířova odešel...

Bylo to zvláštní období. Já tu byl moc spokojený, moc se mi tady líbilo, měli jsme super partu. Jenže do Havířova se z Opavy stěhovala Extraliga, klubové vedení si z Opavy přivedlo své hráče, měli své vize a plány, my se jim do toho moc nehodili. A tak jsem putoval opačným směrem, šel jsem do Opavy. Tam to však hokejově nebylo úplně ono, po půl sezóně jsem se sbalil s jel s rodinou domů, do Kyjeva. Po necelých pěti letech v Česku...

Čili kariéru už jste dohrál na Ukrajině?

Ne ne, jednoho dne mi zase zazvonil telefon. Volal kamarád, Ukrajinec, který už měl britské občanství, hrál v anglickém klubu Hull, který vedl kanadský trenér. Sháněli tam šikovné hokejisty, nějakou tu sovětskou školu, jak se tehdy říkalo. Navíc jsme pro ně byli levní. Kanaďané a Američani tam dostávali 400 - 500 liber, my maximálně polovinu. Z Ukrajiny jsme se do Anglie vydali 4, v první sezóně jsme všichni skončili na prvních šesti místech v klubovém bodování. Přidal jsem ještě jednu sezónu, ale už mě to táhlo domů. Bylo mi prakticky 40, rodina už se mnou ty dvě sezóny v Anglii nebyla, navíc klubu trochu došly peníze, už bychom museli chodit do práce a kloubit ji s hokejem... Nicméně i na působení v Anglii rád vzpomínám, tamní fanoušci mě měli rádi, bylo to fajn. 

A svou hokejovou kariéru, když už se tak ohlížíme zpátky v čase, jste končil kde? 

Rok 2007, bylo mi už 42, poslední sezóna za ATEK Kyjev, stali jsme se mistry. Hezká tečka, byť já těch ukrajinských mistrovských titulů mám hodně, teď z hlavy si možná ani nevzpomenu kolik (hrdý úsměv - pozn. autora).

Hokejová rodina

Po skončení kariéry hráče jste se ihned vydal na trenéřinu? 

Já jsem ještě jako hráč, na konci své kariéry, začal trénovat děti. Různého věku. Osmileté, třináctileté, později jsem byl asistentem u A týmu Kompanionu Kyjev, právě v ukrajinském hlavním městě jsem se potkal i se současným vítkovickým trenérem Milošem Holaněm, který jednu sezónu trénoval A tým Berkutu Kyjev, což byl slavný ukrajinský klub. Potkávali jsme se v hale, při různých zápasech, občas jsme spolu pár slov prohodili... To už se psal rok 2013 a já se pak stal na 3 roky trenérem mužského A týmu u reprezentace Gruzie. Ale bylo to těžké angažmá, těžké. Nebyly peníze prakticky na nic, trénovalo se v opravdu těžkých podmínkách.  

Před pár dny skončil světový šampionát dívek, kde jste byl trenérem ukrajinského výběru, v sestavě měl i své dvě dcery. Kolikrát se holky, za ten rok v Havířově, vůbec dostaly na led, aby se mohly kvalitně připravit?

Elen a Elizabeta se za ten rok v Havířově dostaly na led jen párkrát. Tady u vás v Porubě a v Karviné, celkově asi 3x, potom byly 2x trénovat ve švýcarském klubu Ambri-Piotta, kde máme známé, kde jsem jim tréninky mohl zařídit, no a během roku jsme měli loni v srpnu soustředění na Ukrajině a letos v únoru pak v Estonsku hráli 2 zápasy v rámci Baltic Cupu...

A na světovém šampionátu jste před pár dny dopadli jak?

Skončili jsme druzí, v rozhodujícím utkání jsme 1:2 podlehli holkám z Hong Kongu... Byl to velký úspěch, všichni jsme měli obrovskou radost, stát na modré čáře při ukrajinské hymně teď bylo jiné než v minulosti, jistě chápete proč... Mám smlouvu i na sezónu příští, tak uvidíme, zda za rok dosáhneme na to kýžené první místo.

(Evžen Alipov je, když popisuje rozhodující utkání proti Hong Kongu, ve svém živlu. Nezapře se v něm trenér. Vyskočí ze židle, z malého ubrusu v barvách našeho klubu si "staví" ledovou plochu, názorně nám ukazuje, kde se v tom utkání stala chyba, kde stála hráčka, která měla před rozhodující brankou vyhodit kotouč apod. - pozn autora)

Na Ukrajině je válka...

Když začala válka, jak dlouho jste přemýšleli, jestli se manželka a dcery vydají pryč z Ukrajiny?

Po začátku konfliktu nám volalo mnoho lidí z České republiky. Třeba bývalý brankář Ladislav Kudrna, se kterým jsem hrál v Anglii, Aleš Křetínský, se kterým jsem se potkal během angažmá v Opavě, volalo nám i několik lidí z Havířova. Psali "Vezmi rodinu, vezmi koho chceš a okamžitě přijeďte, postaráme se o vás...". My seděli doma v Kyjevě, na nebi létaly rakety, navíc Rusové už byli v Irpini, v Buči, což je nedaleko Kyjeva. Mnoho mužů zabili, ženy často znásilnili, měli jsme strach. V té době jsme nemohli tušit, zda se dostanou až do Kyjeva. A kdyby jo? Nedejbože by mě zabili a co s holkama? Báli jsme se. Nebylo nad čím přemýšlet... Nevěděli jsme, jestli válka potrvá týden, 14 dní, měsíc, nikdo nic nevěděl, do toho nám neustále volali z Havířova, po týdnu jsem tedy rodinu odvedl v Kyjevě na vlakové nádraží, odkud začala jejich třídenní cesta do Havířova. A já se musel vrátit do našeho kyjevského bytu.  

V něm jste prožíval první dny a týdny ruské invaze?

Bylo to těžké, co Vám budu povídat. Často nám nešla elektřina, nešla lednička, pračka, televize, internet, nic, brzy byla tma, často jsem si chodil třeba už v 7 večer lehnout. Zněly sirény, slyšel jsem létat rakety. Co teď? Měl jsem dvě možnosti. Buď se jít schovat do metra, ale to byla cesta na půl hodiny nebo... Přikryl jsem si hlavu peřinou a jen čekal. Čekal, jestli to náhodou netrefí náš dům... 

Manželka s dcerami jsou v Havířově už rok. Kolikrát jste se za ten rok viděli?

Pokud počítám správně, tak 3x, pokaždé díky hokeji. Poprvé v polském Nowem Targu, kam jsem vyjel na soustředění s dětmi, potom v Košicích, potřetí zase v Polsku, do města Sanok jsem mohl opět vycestovat kvůli soustředění. Nevěnovat se hokeji, nesměl bych Ukrajinu, pokud mi není 60 let, opustit. Takže díky Bohu za ten hokej, díky kterému jsem ženu 3x během toho roku viděl. Nyní v Havířově je to počtvrté... Dcery byly během těch 12 měsíců jednou na pár dní v Kyjevě, ale manželka ne. Ta má v Havířově práci, na Úřadu práce dělá tlumočnici. Chcete zajímavost? Má vysokou školu, na Ukrajině se živila také jako účetní, tady v Havířově má v současné práci jednou tak velký příjem...

A když se holky na pár dní vrátily do Kyjeva, neměl jste strach? 

Teď už je to v Kyjevě mnohem lepší, lidé chodí do práce, snaží se chodit do škol, je to úplně jiné, než jaké to bylo na začátku války. Tehdy to bylo hrozné, ale o tom jsem už mluvil. Já v Kyjevě stále trénuji, prakticky celý ten rok, co je válka, jsem chodil do práce, čili na zimák. A trénoval. Každé ráno jsem v 5 vstával, v 7 už byl na stadionu, začínali jsme s tréninky. Na oběd domů a potom odpoledne zase zpátky na stadion, prakticky až do večera. Co jiného taky dělat, že jo? Ale bylo to náročné. Protože často zněly sirény, poplachy, létaly rakety. My byli s dětmi na ledě, rozezněly se sirény, okamžitě jsme museli pryč z ledu. Schovat se do kabiny, ideálně úplně opustit zimák. S bruslemi na nohou, ve výstroji. Až dozněly skončily, mohli jsme se vrátit zpátky na led a dál trénovat. Někdy byly dny, kdy jsme takto z ledu a zpátky na led šli třeba i 10x za den... Navíc na tréninky nás chodilo málo, spousta dětí odjela s maminkami různě do Evropy, jiné se na tréninky bály chodit, málokdo, kdo to nezažil, si to umí představit. Na druhou stranu mi právě hokej hrozně pomáhal. Když je válka, sedíš doma, pořád na to myslíš. Já však byl celý den na zimáku, od rána do večera. Nemyslel jsem na nic jiného než na hokej. To pro mě bylo to nejlepší možné čištění si hlavy a oprostění se od toho, co se u nás na Ukrajině děje. Navíc jsem díky tomu mohl vydělat nějaké peníze. V tom jsem měl obrovské štěstí. Protože spousta lidí do práce chodit nemohla...

Pane Alipove, zeptám se možná trochu necitlivě, ale znáte vy osobně někoho, kdo už ve válce zahynul?

(na pár vteřin se odmlčí, v očích je zřetelný jiný výraz než doposud - pozn. autora). Z těch blízkých musím říct, Sláva Bohu, že nikdo takový není, ale ze známých znám dost lidí, kteří se domů už nikdy nevrátí... 

A když jsme u těch mužů, kteří padli ve válce, jak je to s ukrajinskými hokejisty, kterým v těchto dnech začíná světový šampionát? Nemuseli někteří z nich do války?

Hráči ne, ale znám několik trenérů, kterým přišel povolávací rozkaz, kteří museli odjet třeba na Donbas. Mezi nimi i bývalí reprezentanti, jeden kapitán Ukrajiny, najednou museli hokejky vyměnit za pušky nebo samopaly. Ale zaplaťpánbůh jsou zatím všichni v pořádku. Několikrát nám volali domů, že potřebují třeba boty nebo nějakou část vojenské výstroje, tak jsme v Kyjevě dávali dohromady peníze a vše potřebné jim posílali na frontu. 

Na Donbase, kde se válka vesměs odehrává, je ale přece spousta Ukrajinců, kteří se hlásili k Rusku, měli rádi Rusko, mluvili rusky apod., že?

Ano, samozřejmě. Ale podívej, něco vám vysvětlím. Už to, ani u většiny těchto lidí, nebude nikdy jako dřív. Vy to tady přece sami moc dobře znáte, pamatujete si rok 1968. Obsadili vás Sověti. Někteří lidé argumentují, že mezi nimi byli i Ukrajinci. Ano, jasně, byli, ale pořád by lidé neměli zapomínat, že to bylo na rozkaz Moskvy. A víte sami, jak se vaši rodiče nebo prarodičce na Rusy tvářili, když vás přijeli obsadit. Vlastně osvobodit - říkali... U nás je to stejné, akorát my jsme se rozhodli bojovat. Za Ukrajinu, za naši zemi. Ano, nemuseli jsme bojovat. Ale co by se stalo? Moskva by nás ovládla. Dosadila si svou vládu, byli bychom druhé Bělorusko, přišli bychom o svou suverenitu, svobodu. U nás teď bojujeme za Ukrajinu, nezávislou na Rusku. Můžu k tomu tématu ještě něco? 

Samozřejmě, povídejte... 

Na Donbase žila spousta Rusů, Putin argumentuje tím, že je musí bránit. Ale málokdo si uvědomuje, že ti Rusi se kdykoliv mohou vrátit domů. Často na Donbas, který jako region prosperoval, dařilo se tam hornictví apod., přišli Rusi, kteří v Rusku nic neměli. O tom, v jaké bídě a podmínkách tam žili, se moc nemluví, nesmí se o tom mluvit. Ale oni opravdu neměli nic. Neměli práci, neměli peníze, přišli žít na Donbas. Stejně, jako k vám chodí pracovat třeba Poláci. A jednou se Polsko rozhodne vás bombardovat, protože je tady údajně utlačujete? Každý Rus žijící na Ukrajině se přece může kdykoliv vrátit domů - do Ruska. Nikdo mu nebrání... 

Čili vztahy Ukrajinců a Rusů, v mnoha případech pozitivní, jsou nenávratně pryč?

(zhluboka se nadechne, hledá vhodná slova - pozn autora) Opět se vrátím do toho roku 1968. Kdyby přišel Rus do Tvého bytu, vzal Ti byt, auto, jiný Rus by znásilnil Tvou ženu, některé lidi zabili, za jak dlouho bys odpustil? Navíc obrovskou roli hraje ruská propaganda, na kterou jim mnozí naskočí. Třeba Mariupol... Bylo to krásné, nádherné město. Najednou nic, není. Přišli tam Rusi, místním, kteří přežili, nařídili, co mají dělat, jak se mají chovat. Všechno je jenom divadlo, všechno je na povel, mávání do kamery je na povel. Vzpomeň na Cherson, jak všichni vyšli do ulic, když se tam vrátili naši vojáci. Všichni je vítali, byli šťastní. I ti, kteří předtím museli předstírat, jak jsou rádi za ruské "osvobození". Nikdo si neumí představit, jak tam ti lidé pod ruskou okupací žijí, co musí a co nemůžou. 

Myslíte si, že Ukrajina může získat zpátky všechna svá území, o která ve válce zatím přišla?

To je hodně těžká otázka. Zase zkusím jeden příměr z minulosti. Rusové se rádi chlubí, jak vyhráli druhou světovou válku. Ale lidé trochu zapomínají, že i oni by to bez cizí pomoci měli těžké. Kdyby nebylo Američanů, Britů, kdoví, jak by válka dopadla. A podobné je to nyní s námi. Pokud nám ostatní budou pomáhat, máme šanci. Rusko je moc velké, Rusů je hrozně moc, ale šanci máme. Však jak to celé dopadne, to nikdo neví... Denně se ale modlíme, ať už to skončí. Chceme se vrátit domů. V Havířově je manželce i dětem dobře, ale není to domov. My o svůj domov přišli. Byť máme na Ukrajině chatu, v pořádku byt, rodiče, psa, ale aktuálně ne domov. Tady jsme prakticky jen na návštěvě, však denně věříme, že se brzy budeme moci vrátit...

Když hovoříte o návratu domů, jak moc to Vaši ženu a holky domů táhne? 

Holky mají na Ukrajině vystudovánu střední školu, mají maturitu, ale tady je to pro ně těžké. Je to těžké na úřadech, kde je potíž, aby jim bylo akceptováno vzdělání dosažené na Ukrajině. Holky pracovaly v létě jako plavčice na koupališti, ale jasně, táhne je to domů. Chtěly by tam navíc trénovat děti. Na zimáku, se mnou. Teď jsou ve Švýcarsku, za pár týdnů pojedeme s reprezentací na soustředění do kanadského Montrealu, potom by už holky chtěly domů. A manželka? Dokud bude válka, chce manželka zůstat tady. Držet byt. Protože ze dne na den nevíte, co na Ukrajině bude. Nikdy nevíte, co se může stát. Čili pokud má manželka tady v Havířově práci, bude ještě tu... Kromě práce na úřadu zde ještě po telefonu dělá 3-4 dny v týdnu na dálku svou práci na Ukrajině, dostává za to 100 - 150 dolarů měsíčně, tohle dělá hlavně proto, aby si zaměstnání na Ukrajině udržela... 

Fanoušci i vedení klubu vám zdejší šumbarský byt pomáhali zařizovat. Máte tam vše potřebné? 

Jo jo, máme a za veškerou pomoc moc děkujeme. Teď akorát budeme řešit, že by nám stačil raději menší byt. Až se holky vrátí zpět, tak klidně garsonka. Jednu máme vyhlédnutou v tom stejném domě, tak uvidíme, zda se nám to povede...

Vzpomínky na Havířov

Nyní, když jste nějakých 9 dní v Havířově, jak trávíte čas? 

Hodně jsme se s manželkou procházeli. Městem, pěšky. Spousta věcí se za těch 25 let prakticky nezměnila, některé ale naopak ano, líbí se mi třeba, kolik tu máte pěkných dětských hřišť. Líbí se mi tu. Chodili jsme, já se rozhlížel, vzpomínal... "Doma" na Šumbarku jsem se díval v televizi na hokej, zrovna včera na Kladno proti Zlínu. Nevěřil jsem svým očím, když jsem viděl, že Jágr pořád hraje (říká s respektem a značným úsměvem - pozn. autora)

Se všemi známými, které jste chtěl vidět, jste se potkali? 

Jasně, viděl jsem spoustu lidí, na které rád vzpomínám. Dva večery jsme, spousta přátel, poseděli U Balona, kde manželka s dcerami měsíc žily, než dostaly byl. Bylo to hodně příjemné. Jak říkám, toho vzpomíná tady bylo hrozně moc. Velice mě ale rozesmutnilo, když jsem se dozvěděl, že už nežije pan trenér Fryčer, pod kterým jsem tady v Česku odehrál nejlepší sezóny. Toho bych moc rád viděl...

A co Češi a jejich chování k vám? 

Jsme rádi, jsme spokojení. Lidé jsou všude na světě stejní. Dobří a špatní. A jako jsou dobří a špatní Češi, jsou samozřejmě dobří a špatní Ukrajinci, stejně jako jsou dobří a špatní Rusi. Ale jak říkám, jsme rádi, jak nám tady lidé pomohli, pro mě bylo něco neuvěřitelného to vědomí, že někde, kde jsem hrál před čtvrt stolením, si na mě zase vzpomněli... Manželka si tady navíc našla i kamarádku z Ukrajiny, díky čemuž je to pro obě snazší. Ta paní umí dobře anglicky, pracuje v Ostravě na letišti, je spokojená...

Nemůžu se ještě nezeptat - co pivo? Když jste v Česku, pijete pivo? (fanoušci panu Alipovovi předali jako jeden z darů balení plzeňského piva - pozn. autora)

Tady v Česku jsem se naučil pít pivo! Na Ukrajině ho prakticky nepiju, ale tady jsem se to naučil, tady mi pivo chutná. Ale fakt jen tady. Pivo máte výborné. Když jsem tehdy hrál v Česku a pivo zde pil, po návratu na Ukrajinu jsem přestal, naše pivo s vaším se nedá srovnávat... 

Mimochodem, abych to na závěr odlehčil, znám historku, někdy z roku 96, kdy jste měli na Plechárně vánoční večírek a... 

(s úsměvem skočí do řeči - pozn. autora) Jo jo, vím, co myslíte... Měli jsme sázku, že kdo vypije láhev šampaňského na ex. Já do toho tehdy šel, zvládl jsem to, pan Csabi mi vyplatil slíbenou odměnu, jenže já ty peníze ještě cestou domů ztratil a další den jsme cestovali do Kyjeva. Na Vánoce. Dva dny vlakem. Celý první den jsem zvracel, pamatuju si, že ty Vánoce se mnou manželka nemluvila... Tohle všechno jsou nádherné vzpomínky, které se mi i díky vyprávění s vámi vybavují. 

Když vzpomínáme večírek tehdejšího A týmu, vzpomenete si ještě na některé své havířovské spoluhráče? 

Jasně, že jo. Peťa Kalus, Rosťa Pěkník, Radek Grimm, Jirka Trvaj, Fazol (Tomáš Potěšil - pozn. autora), Sikora, Pavlík. Aleš Pavlík je teď ředitelem Vítkovic, že? Mám o zdejším hokeji docela přehled (opět, už poněkolikáté se usmívá - pozn. autora). Samozřejmě vím, že David Pastrňák je tady od vás z Havířova, český hokej se neustále snažím po očku sledovat... Přeci jen, v Česku jsem zažil nejhezčí roky svého sportovního života... O to víc mě mrzí, že už je po sezóně, že jsem nemohl přijet dříve. Když jsem věděl, že budu v Havířově, hned mě zajímalo, zda si budu moct zajít na hokej. Podívat se na AZ! 

Jaké by ty vzpomínky, vidět na zimáku živě zápas, byly? 

To nejde slovy popsat. Mám a měl jsem je i dnes. Když mě prezident vašeho klubu prováděl zimákem, vše se mi vybavilo. Všechno se mi vrátilo. Šatnu máte krásnou, tu jsem nepoznával, ale třeba sedačky zůstaly i po těch 25 letech pořád stejné... Seděl jsem na tribuně a jen se rozhlížel... 

(po konci rozhovoru odvezli fanoušci pana Alipova ze zimáku zpět na Šumbark, už jen jeden den strávil v Havířově, aby se následně vrátil zpět do Kyjeva. Na Šumbarku byli fanoušci pozváni do bytu, na jehož zařízení se spolu s klubovým vedením podíleli, pan Alipov vyprávěl, ukazoval, byl moc rád, jak vše probíhá, užíval si to - pozn autora)

----------

Pocity autora? I když jsem byl trochu překvapen, že pan Alipov nemluví dobře česky, třeba jeho žena češtinu ovládá mnohem lépe, i když jsem musel dávat bedlivý pozor, abych vše správně pochopil a vše si přeložil, byl to pro mě asi nejvíc emotivní rozhovor, který jsem v životě vedl. Však Jevgenij Alipov se ukázal jako srandista, navíc dobrý vypravěč, což je pro každého autora rozhovoru obrovská pomoc. Viděl jsem na něm, to prostě poznáš, obrovský vděk za to, že si na něj náš klub vzpomněl. I podle toho se k rozhovoru postavil. Rád se podělil o své myšlenky, vzpomínky, nic jsem z něj nemusel "páčit", to vyprávění bylo působivé, mnohdy mnou cloumaly emoce, bylo to asi přesně takové, jak jsem si to při přípravě na vzájemné povídání představoval. Jsem obrovsky rád, že celé tohle setkání, které bylo tímto rozhovorem završeno, proběhlo. Je skvělé, jak se lidé kolem našeho klubu, ať už samotné vedení, nebo třeba i fanoušci, k příjezdu pana Alipova postavili. Takhle by se v každém klubu měli chovat ke svým legendám. A v těch už několikrát zmíněných Evženových očích jsem viděl, jak moc si toho váží. Určitě víc, než dokázal říct, než dokázal vyjádřit slovy... Vím, že na AZ Havířov, a naše město jako takové, už nikdy nezapomene.  

Youtube