AZ Havířov

Výsledek ankety: 72% hlasujících na našem webu upřednostňovalo tříkolový systém 1. ligy v sezoně 2021/22. Tento systém byl nakonec vybrán i samotnými kluby. Podrobnosti, včetně vyjádření manažera AZetu, přineseme v článku v pátek 14. 5.

Jediný s kým chci soutěžit jsem já sám, říká Ján Petriska

28.04.2021 | Vít Káňa

H A V Í Ř O V - 27. dubna oslavil dvacáté narozeniny útočník AZetu Ján Petriska. Rodák z Bojníc se před lety rozhodl hledat hokejové štěstí v Česku. V sezóně 2016/17 z Trnavy putoval na dva roky na Vsetín. Z Valašska pak přešel do Mladé Boleslavi. V juniorce Bruslařského klubu měl téměř bod za zápas, ale protože větší šanci na to, aby se prosadil mezi muži viděl v Havířově, tak se stěhoval na východ republiky. Pravé křídlo v ročníku, který ovlivnila pandemie koronaviru, nastoupilo do 23 zápasů A-týmu.

Pokora a respekt před hrou a těmi, kdo v hokeji něco dokázali. Posledně jsem Jánka přirovnal k Janu Bambulovi. Má dobrý fyzický fond i charakter. Na ledě se nebojí plnit černou práci a inkasovat nejednu ránu.  Je opravdový, na nic si nehraje, na všechny otázky odpověděl bez příkras ve své mateřštině. Rozhovor jsme poté společnými silami přeložili.

Ahoj Jánko, co se dá na Slovensku v dubnu dělat, jak se udržuješ?

Snažím se udržet si kondici. Chodím s kamarády trénovat třikrát týdně na led a udržuji se i individuálně. To znamená běh, spáruji MMA a cvičím na workoutovém hřišti. Na Slovensku jsou, podobně jako v Česku, uzavřeny posilovny.

Jaká to pro Tebe osobně byla ta poslední sezóna?

Pro mě to určitě byla dobrá, i když těžká, sezóna. Liga akademií pro mě skončila po pěti zápasech. Pak bylo o něco těžší se prosadit. Jsem strašně moc vděčný za šanci v áčku. Snažil jsem se ze sebe dostat to nejlepší a ukázat, že na to mám. Jenže jsem cítil, podobně jako ostatní, že mi chyběla herní praxe. Hlavně ale takové sebevědomí, které bychom, když se hrálo, nabrali.

V sezóně bylo možno nastoupit do 34 zápasů za áčko. Znamenalo to ale i soutěžit o šest minut na ledě s kamarády z juniorky?

Pro mě to byla dobrá sezóna, hlavně proto, že jsem hrál i v áčku. Stihl jsem 23 zápasů v CHANCE lize. Nikdy jsem to nebral jako soutěž s kamarády. Jediný s kým chci soutěžit jsem já sám. Pokaždé chci být nejlepší. Na ledě se chci zlepšovat a nikomu nezávidím. Když je někdo lepší, tak mu to přeji.

V říjnu jste se s juniorkou vraceli ze zápasu z Jihlavy, už v autobuse vám nebylo dobře. Co sis říkal, když měli spoluhráči pozitivní testy?

Abych se přiznal, tak v tu chvíli jsem to ani neřešil. Doufal jsem, že budeme moci naplno trénovat a že se začne každou chvíli hrát. Do té chvíle to havířovská juniorka měla dobře rozehrané a na ledě předvedla skvělé výkony. Dařilo se jednotlivcům, ale i týmu. Věřil jsem, že sezónu nějakým způsobem dohrajeme. Bohužel se už znovu nezačalo.

Pak jste se nějakým způsobem připravovali v Polsku. Psalo se, že se začne brzy hrát…

V tu chvíli bylo fajn, že jsme mohli alespoň trénovat na ledě, protože soutěže stály. Moc lidí tou dobou tohle nemělo. Důležité bylo, že jsme byli na ledě.

Vraťme se do listopadu, to nebylo jasné, kdy a jestli začne CHANCE liga. Co Ti běželo hlavou, asi to nebylo nic příjemného?

Víš, bylo to takové divné období. Měl jsem i slabší chvilky, když jsem trénoval individuálně. Jsi v poslední sezóně mezi juniory, chceš se ukázat a ona přijde pandemie. Nějak jsem si říkal, že všechno se děje kvůli něčemu. I v tuto chvíli z toho mohu něco vytěžit a budu makat více než ostatní. Prostě všechno je tak, jak má být a když ta šance má přijít, tak přijde a já budu připravený.

Šance v áčku přišla, ale z tvůrce hry jsi se přeorientoval na hráče čtvrté formace, kde jsi dostával sedm minut za zápas…

Je to tak a já se nemohu, ani nechci, na nic vymlouvat. Několikrát jsem dostal šanci nastoupit na delší dobu. Přiznám se, nehrál jsem tak, jak bych chtěl. Nebylo to časem na ledě, ale víš… Jako bych si ten tlak na sebe vytvořil já sám. Nebyly to výkony, které jsem si představoval. Na druhou stranu jsem se snažil, si z toho nedělat velkou hlavu. Chybovat je úděl mladších hráčů.

Můžeš „vypíchnout“, co se Ti v CHANCE lize povedlo?

Těžko se mi říká jedna věc. Byly zápasy, kdy jsem se cítil dobře a taky se mi tak i společně s kluky z formace hrálo. To, když jsme hráli aktivně, byli na puku a dokázali být pro soupeře nepříjemní. Pro mě bylo nejlepší, když na nás trenér ve třetí třetině ukázal v momentě, když se hra stáhla na tři formace. Pro mě byl nejlepší zážitek v CHANCE lize, když jsme šli na led v důležitých chvílích.

Pro mladé bylo „trochu na škodu“, že AZ měl pořád oč hrát. Vidina předkola tady pořád byla…

Předkolo bylo stále ve vzduchu Měli jsme motivaci. Byly zápasy, kdy jsme hráli skvěle, sráželi se, bojovali o puky a chtěli jsme to urvat. Chyběla nám jen trocha štěstí, kdybychom dali o pár gólů více, tak by sezóna mohla být úspěšná.

Můžeš porovnat Vsetín a AZ. Ke to bylo pro mladého hráče lepší?

Pro mě to je rozhodně lepší v Havířově. Na Vsetíně jsem jako dorostenec i junior dvakrát absolvoval s áčkem letní přípravu, byl jsem s nimi i na ledě. Mladí tam tolik šancí jako v AZetu nedostanou. Tým bývá postavený na zkušených hráčích, po kterých chce vedení i fanoušci útok na špičku ligy.

Jdou jiným směrem než Havířov…

Přesně tak, když jsem tam byl, tak nejmladší hráč měl snad 25 roků. Mladí dostali jeden zápas, kde o nic nešlo. Raději si pořídí hotového hráče.

Díváš se dopředu, kde budeš za dva, za tři roky?

To je pro mě strašně daleká budoucnost, kterou ani nechci řešit. Mám krátkodobé cíle. Mám sny, ale řeším, co je teď. Chtěl bych se udržet v CHANCE lize a pokud možno v Havířově. Chtěl bych se zlepšit a být platným hráčem.

Jaké jsou to sny, pokud to není tajné?

Není to tajné, ale nevíme, co bude za rok. Nejsou to věci, které bych chtěl řešit. Momentálně to je takové, jaké to je. Nechci říkat nic nahlas. Věřím, že se všechno vrátí k normálu. Půjdu od jednoho tréninku k druhému, od zápasu k zápasu. Chci se stát platným hráčem a ukázat, že mám na to být profesionálem.

Jak moc letos chyběli fanoušci. Když se na Lapači zpustilo: „co rostou na horách na Vsetíně…“

To bylo neskutečné, nic takového jsem do té doby nezažil. Víš, tohle mi chybělo. Chtěl jsem si to trochu zažít. V podstatě jsem zažil jenom přípravné zápasy. Venku jsme tolik nehráli. Mám to rád, díky tomu jsem i více nabuzený. I na Vsetíně, když jsme měli juniorskou výzvu, přišlo skoro 1500 lidí. Byl to fajn pocit, když Tě někdo, třebas ve chvíli, když cítím křivdu, dokáže podpořit, mám to rád.

„Mladí“ dostali prostor v zápase s Kadaní, kde už šlo "jen" o čest. Měl jsi tam i nějaké „loženky“…

Největší moje šance v tom zápase byla, když mi Mařka dával puk z rohu mezi kruhy do druhé vlny. Měl jsem hodně času, hezky jsem zamířil, prošlo to pěkně za gólmana, ale trefil jsem tyčku. To byla možná, až moc velká snaha, abych si získal nějaký gól.

S čím jdeš vlastně na led. Říkáš si dneska by byl dobrý bodík?

Ne, to určitě ne. Body jsou určitě kořením hokeje. Všichni se dívají na body, je to to, co lidi sledují a hodnotí. Jdu tam a chci odvést 100% výkon, abychom mohli, když se vrátím na střídačku, být já i tým spokojeni s tím, co jsem odvedl. Ne vždy hrajeme v útoku a máme puk. Ale pokaždé když jsem na ledě, tak si říkám, teď to hlavně udělám správně.

Dá se všechno dělat správně?

Asi ne, o tom je ale ten sport, o chybách. O tom, který tým jich udělá více a který jich dokáže více zužitkovat.

Mezi muži je těžké uspět, protože místa je málo. V čem je ten přechod tak náročný?

Hokej je jednoduchá hra s jednoduchými pravidly, která, když dodržuješ, tak můžeš být úspěšný. Pak jsou tady kategorie, jako dorost, juniorka a muži. Přechod mezi nimi je pro hráče náročný. Nejtěžší je, když přecházíš z juniorky do mužů. V áčku jsou o deset až patnáct let starší hráči, všichni jsou silní, techničtí a neskutečně psychicky odolní. První setkání s nimi a jejich schopnostmi bývají někdy až krutá. Už mezi námi není žádný rozdíl a pro mladé bývá těžké se uplatnit.

A co je důležité v tom přechodu?

Být uvolněný a dostat se do party. Pak hráč může hrát v klidu a ukázat, na co vlastně má. To je podle mě nejdůležitější věc. Mnoho hráčů, podle mého, nezvládne přechod do mužů psychicky. Protože si sami vytvářejí, mnohdy zbytečně, tlak.

Co tě ve zkrácené sezóně nejvíce potěšilo?

Těšila mě parádní jízda juniorky. Byl jsem šťastný, že se povedlo vítězství ve Varech. Byl to impuls v tom, že pokud budeme makat a dodržovat pokyny, tak máme na to porazit každého. No a pak jsem měl radost z každého zápasu a tréninku za áčko. Hlavně pokud se nám něco povedlo.

No a ten nejhorší?

Neřekl bych, že byl jeden, ale byl to spíše takový celek. Kolikrát se rozzlobím sám na sebe, protože i když dostanu šanci v mužích, tak ji pořádně nedokáži využít. Nevím, jestli je to hlavou, že nejsem psychicky dobře připravený. Ale byly tam situace, kdy jsem se mohl chytit, ale nebylo to podle mojí představy.

Když se vidíš na videu a trenéři Ti ukáží, že jsi situaci mohl řešit jinak…

Rád se podívám sám na sebe na videu, po zápase to vidím z odstupu. Beru to jako něco, z čeho se mohu a chci poučit. Ať už jsem to udělal dobře, anebo i špatně. Prostě se musím naučit situaci řešit správně, o tom ten hokej je, dokázat eliminovat chyby.

Vy jste dokázali doma porazit oba finalisty Chance ligy - Kladno i Jihlavu. Jaký další zápas se Ti ale vybaví?

Je to super, těch situací bylo vícero. Skvělé bylo, když jsem hrál na Kladně. Už jenom to rozbruslení. Najednou přišel pocit, že proti nám nastoupí Plekanec. Na stadionu byli ještě fanoušci. Pak byla fantastická domácí výhra 1:0 nad Rytíři. Semkli jsme se a měli jsme z toho skvělé pocity.

Celkově se ale AZetu nedařilo? Z tvého pohledu, proč?

To je těžká otázka. Hokej je sport a ten je i o štěstí. O tom, jak si to sedne a vzájemně do sebe zapadne. Prostě to nebyl ten rok, který od nás všichni očekávali. Byla korona, pak přišly dlouhé přestávky a hrálo se jen 34 zápasů. To jsou ale jenom výmluvy, je to souhrn všeho. Našich výkonů i toho, co se stalo během sezóny.

S čím jdeš do další sezóny?

Snažím se dělat všechno naplno, na ledě i mimo něj. I teď chodím s přáteli sportovat. Hrajeme fotbal, basketbal, jezdíme na „inlajnech“, trénuji MMA. Snažím se neustále v něčem zlepšit a posouvat. Nedokáži prostě nedělat nic.

Jánko, díky za čas a přeji Ti všechno nejlepším ke dvacátým narozeninám. Ať když se za rok ohlédneš, tak si budeš moci říci, jsem profík.

V rozhovoru byly použity fotografie z archivu autora.

Instagram Youtube