AZ Havířov
H A V Í Ř O V - Z Poruby přichází šestadvacetiletý centr Jan Hudeček. Bývalý mládežnický reprezentant není pro havířovské fanoušky neznámým jménem. V nejmladším městě nastupoval v sezónách 2015/16 a 17/18. Odchovanec Vítkovic se, krom juniorky, vždy pohyboval v dosahu Ostravy. Hrával za Porubu, se kterou letos uhrál historické semifinále, Vítkovice a AZ. S čerstvou posilou vám přinášíme rozhovor.
Vedle mě je sympatický mladý muž, který je dobře naladěn. Je vidět, že je zpátky „na místě činu“. Z rozhovoru s Honzou má člověk pocit, že by na led, pokud by nebyl rozpuštěný, vlétl nejraději hned.
Ahoj Honzo, jaké je to pro Tebe, být zase zpátky v Havířově?
Pro mě je to super, mám tady na tento stadion jenom výborné vzpomínky, hlavně na fanoušky. Vrátit se zpátky do Havířova je pro mě ta správná výzva.
Jsi bývalý mládežnický reprezentant, který měl dobře nakročeno…
Byla to skvělá životní etapa, dal jsem si v reprezentaci i pár gólů. Zažil jsem dvakrát atmosféru Mistrovství světa. Reprezentovat pro mě byla vždycky čest. No a taky se mi tam podařilo dát si i pár gólů.
Když se ohlédneš zpátky, neříkal sis kdysi, kde bych mohl být za pět, anebo šest let?
(úsměv) Abych se přiznal, tohle jsem nikdy neřešil. Nechal jsem to prostě plynout a dopadlo to, jak to dopadlo. Jsem za to rád, podíval jsem se do světa a zažil jsem věci, které bych v Česku určitě nezažil.
Jaké to bylo, když jsi šel v sezóně 2013/14 za „velkou louži“?
Bylo to těžké, hlavně začátky. Moc jsem neuměl jazyk, takže jsem se doslova učil za pochodu. Byl jsem jediný Čech v týmu Lone Star Brahmas. Žil jsem v americké rodině kousek od Dallasu, kde se ke mně chovali pěkně a já se mohl soustředit jenom na hokej.
Cestoval jsi trochu? Byl jsi i na zápasech NHL?
Projel jsem si okolí Dallasu, hlavně takové „předměstí“ Fort Worth. Moc jsem necestoval, za to jsem navštěvoval zápasy NHL, protože jsem bydlel v rodině manažera STARS. S jeho synem jsem měl přístup po celém stadionu včetně šaten.
Po roce v Texasu, jsi šel do rakouského Salzburgu, který tenkrát hrál MHL (ruskou juniorskou ligu). Proč Tě vítr zavál zrovna tam?
Chtěl jsem pokračovat v Americe, ale nedohodli jsme se na podmínkách. Když jsem se měl stěhovat do Rakouska, tak jsem, abych se přiznal, vůbec nevěděl, do čeho jdu. Byla to první sezóna, kdy se v Salzburgu rozbíhala akademie. Podmínky tam byly neskutečné a velmi profesionální.
Zázemí je tam prý skvělé. Podařilo se jim skloubit školu a tréninkový proces, je to pravda?
Škola, tréninkový proces a „jídelna“ jsou v jedné budově. Člověk se ráno probudí, jde na trénink. Na ledě se mu věnují tři kondiční trenéři. Pro mladého člověka je to skvělé místo pro jeho osobní rozvoj.
No a co Tě tam naučili? „Starat“ se o sebe?
Už z Ameriky jsem věděl, co a jak, protože jsem tam byl sám. Jenže v Rakousku mě naučili trochu více trénovat a začít se zajímat o své vlastní tělo a stravu.
Tím tréninkem máš namysli asi více dávek?
Ano, více dávek a to, že bych měl trénovat ještě kvalitněji. To znamená, zaměřit se na určité oblasti těla. Například, když jsme jeli nohy, tak jsme se také věnovali běhu a kolu, jenže se tam častěji přidávalo více silových cviků. Trénovali jsme i čtyřikrát denně. V sezóně 2014/15 jsme hráli ruskou juniorskou ligu, tak tam bylo i hodně cestování.
Vzdálenosti byly neskutečné, podnikali jste turnusy?
Čtrnáct dní jsme byli v Rakousku a čtrnáct zase v Rusku. Bylo to náročné, pořád se létalo. Navíc Rusové věděli, že REDBULL má peníze, takže se tak k nám i chovali. V lize nás dost zařezávali rozhodčí. Cestovali jsme třebas až na ostrov Sachalin, který leží u hranic s Japonskem. Osm hodin jsme cestovali do Moskvy a pak se dalších deset letělo tam.
To zní celkem náročně…
Během dvou týdnů jsme odehráli tři zápasy na jednom místě. Pak jsme měli dva dny volna a absolvovali další trojici zápasů. Následně jsme byli dva týdny v Rakousku. Cestování bylo pro náročné i proto, že mám strach z létání. Jinak to ale byla skvělá zkušenost.
Pak jsi přišel do AZetu a bylo na Tobě vidět, že jsi se chtěl ukázat. Na mladého bylo 13 bodů v 31 zápasech slušné?
Bylo to zvláštní, protože do té doby jsem dospělý hokej nehrál. Přechod do mužů byl pro mě velmi náročný. Podařilo se mi, díky angažmá v AZetu, dostat se do Extraligy, byl jsem za to rád. Ve Vítkovicích jsem strávil sezónu a půl. Pak jsem cestoval mezi Vítkovicemi, Porubou a AZetem.
Ty jsi, alespoň pro mě, býval gólový hráč….
(smích) To jsem byl… Sice mi to teď trochu nejde, ale doufám, že v AZetu to prolomím a vrátím se zpátky do střelecké formy.
A v čem je zakopaný pes. Proč ti to nelepí?
Nevím, podle mě, dělám všechno stejně. Teď spíše někoho hledám, než bych ty góly dával sám. Snažím se více nahrávat.
Loni jsi měl za Porubu proti Litoměřicím pětibodový zápas…
(smích) To jsem si v legraci říkal, když jsem měl osm bodů za víkend, že jsem jako Jarda Jágr. Tohle se stane jednou za čas. Ale uvidíme. Možná to přijde i tady.
Krom juniorky, jsi se vždy točil v klubech okolo Ostravy. Co ti daly Vítkovice do dospělého hokeje?
Ve Vítkovicích jsem se stal opravdovým profesionálem. Přístup všech hráčů na každém tréninku byl neskutečný. Všichni šli do všeho absolutně naplno. Neříkám tím, že tady to takové není. Jenže tam mi to prostě přišlo ještě o level výše. Kluci tam jsou kvalitní a člověk musí každý den bojovat o místo v sestavě.
Jaký je pro Tebe ten tlak, když nemáš nic jistého? Neříkej mi, že to není stres.
Stres to je, ale už jsem si na to nějak zvykl. Mám ho rád. Naopak nenávidím, když mám něco jistého. Když mě trenér hladí, to mi ani moc nesedí. Mám rád, když jsem pod tlakem a musím ze sebe vydat maximum. To mi vyhovuje více.
Když jsme u té upřímnosti. Podle mě máš na to dávat dvacet gólů v CHANCE lize, cítíš to tak i Ty sám?
No, uff. Na to bych měl mít. Co si vzpomínám, tak jsem i nějaké góly dal. Loni to pro mě byla špatná sezóna. I co se týče kovidu. Nechci se vymlouvat, chci se posouvat a hrát co nejlépe pro tým. Osobní statistiky pak přijdou.
Loni Poruba hrála nahoře, ale „zase“ přišla výměna trenérů…
Hrál jsem tam tři roky a každý rok se vyměnil trenér. Pokaždé přišel impuls a my jsme pak i lépe hráli. Naposledy to bylo jiné, už jsme nebyli bráni jako outsideři. Před sezónou se výrazně posílilo. Měli jsme jasný cíl a tím byl postup do Extraligy.
Už to, že se nešlo ze čtvrtého místa a museli jste jít do předkola…
Bylo to za očekáváním, to je pravda. Prostějov se porazil 3:0, Přerov jsme také porazili bez ztráty kytičky. Pak přišlo Kladno a s Rytíři to bylo jasně 0:4. Pan Moravec s panem Suchánkem nás dobře připravili, jenom jsme, podle mě, byli málo dotěrní a potom nám i trochu došlo.
Přitom mi nepřišlo, že byste byli výrazně horší?
(výdech) Už nevím, jak to mám hodnotit. Pro sebe jsem to nějak uzavřel. Nevím, v čem to bylo, jestli nám chyběly zkušenosti. Už první dva nezvládnuté zápasy na Kladně byly rozhodující. Potom doma třetí zápas byl podobný jako ty venkovní. Až v tom čtvrtém jsme uhráli prodloužení, ale proti nám stála obrovská jména.
Jak dlouho Tě to ještě žralo?
Byl jsem z toho celkem špatný. Věděl jsem, že Poruba udělala historický úspěch. Postoupila do semifinále, ale chtěl jsem více. Byl jsem ze začátku zraněný, pak přišla kovidová pauza. Byl jsem hladový po hokeji. Chtěl jsem prostě jenom hrát. Chtěl jsem i více než to semifinále. Těším se až tady začneme s letní přípravou.
Když už jsi byl v semifinále CHANCE ligy, tak jsi byl nervózní?
Beru to tak, že každý zápas si chci užít. Nikdy jsem neměl štěstí, dostat se takhle daleko. Do prvního střídání bývám nervózní, pak to ze mě většinou spadne a já se snažím do toho jít naplno.
Pomáhá na to něco? Někdo zhluboka dýchá…
To je taková „dobrá nervozita“. Já ji, teď to vyzní možná blbě, chci mít.
Máš nějaké rituály? Opakuješ stále nějakou činnost?
Když dám gól, snažím se druhý zápas udělat přesně to samé. Moc na tom nelpím, nechci si zatěžovat hlavu ještě něčím jiným. Co je stejné, tak si motám pořád stejně hokejku. Mám na ni iniciály mojí přítelkyně a dítěte. To tam musím mít, bez toho na led nemohu jít.
Změnil se pro Tebe nějak hokej, od té doby, co jsi táta?
Více si ho užívám. Neřeším takové věci, které bych před tím hrotil. Třeba když prohrajeme, po dobrém výkonu, o gól. Tak vím, že máme další zápas.
Když jsem se bavil s hráči, tak po prohraném zápase na něj myslí do půlnoci a pak už ne. Funguje to tak i u Tebe?
(smích) No, jak kdy. Někdy je to špatné a někdy zase ne.
Co Ti na ledě nejde?
Fíha… Nejde mi dost věcí. Nejhorší, co mi říkal i táta, že hraji hrozně buly. Měl bych na tom zapracovat. Jenže pak přijde zápas, kdy vyhraji všechno, tak je to takové zvláštní.
Pochválí Tě někdy táta?
Táta mě moc nechválí. To, když se mi povede skvěle nějaký zápas. Tak to má i být, nemohou mě pořád jenom hladit… Naposledy mě pochválil po tom pětibodovém zápase se Stadionem.
No a co Ti jde?
Myslím si, že mám přehled, dokáži najít rychle spoluhráče. Vidím takové věci, které někomu unikají.
Když se pak vidíš na videu, říkáš si u toho něco v duchu?
Pokaždé si říkám, že jsem pomalý. Měl bych trochu zrychlit, i když jsem dost rychlý. Je to prostě ve mně, chci být rychlejší.
Máš ještě hokejový sen?
Mám, chtěl bych se ještě dostat do Extraligy. Zabojovat o ni a pokud možno se v ní usadit. Věk na to mám dobrý.
Letní příprava je tady, jak Ti chutnají běhy?
Moc ne. Nesnáším běhaní, musím na tom zapracovat. Sprinty mám dobré, ale nejde mi vytrvalost. Hlavně bych chtěl zesílit, nabrat více svalů a zbavit se tuků.
Honzo díky za tvůj čas. Ať se Ti v Havířově daří a jsi zde spokojený.
