Matúš Hlaváč: Jsem rád, že se se mnou v Havířově počítá

H A V Í Ř O V - Devatenáctiletá posila do obrany Azetu se narodila v Trenčíně. Už ve čtrnácti letech se Matúš rozhodl hledat své hokejové štěstí na Moravě. Zakotvil v Přerově, kde strávil sezónu v mladším dorostu Zubra. V roce 2017 se přestěhoval do Olomouce, kde pobyl tři sezóny. V loňském ročníku odletěl na MS 20 do Kanady, kde neprošel závěrečným škrtem a tak po novém roce vrátil domů na Slovensko do Levice. V české Extralize odehrál sedm zápasů a zúčastnil se i dvou mládežnických MS. Pro sezonu 2021/22 bude hostovat z Olomouce v AZetu.

Po tréninku jsme si s Matúšem sedli na kus řeči. Vedle mě sedí mladý muž, který mluví otevřeně a k věci. Svému příběhu nepřidává kudrlinky a i přesto, že se narodil na Slovensku, rozhovor zvládá v češtině. Čeká na něj první sezóna mezi muži, ve které chce obstát.

Ahoj Matúši, jak jsi se vlastně dostal k hokeji a měli jste v rodině nějakého hokejistu?

Můj táta hrával v mládí hokej, ale nakonec dal přednost škole. Dovedl mě k hokeji, za což jsem mu moc a moc vděčný. Pořád spolu hokej probíráme, ještě ho stále hraje s kamarády. Poprvé jsem stál na bruslích ve třech letech, ale podle našich mě to moc nebavilo, tak jsem si dal na dva roky pauzu. (smích) V pěti letech jsem nastoupil do trenčínské přípravky.

Pro dříve narozené má Trenčín zvuk, hráli tam mj. Demitra, Pálfy, Švehla. Chodíval jsi tam na hokej?

S kluky z oddílu jsme se vždycky domluvili a chodili na zápasy. Byla tam, když fanoušci ještě mohli na hokej, vždycky dobrá atmosféra. Vybavuji si Braňa Konráda, ale to jsem byl ještě žáček.

Ze Slovenska jsi se brzy stěhoval na Moravu, že?

Přestěhoval jsem se do Čech na konci osmé třídy, kterou jsem dokončil v Trenčíně. Doma jsem ještě absolvoval letní přípravu s juniorkou. Tou dobou mě oslovil pan Neumann, který přes léto pořádal hráčské kempy, které jsem navštěvoval, abych se zdokonalil. No a v září už jsem nastoupil do Přerova, kde se hrála Extraliga mladšího dorostu.

Jaké to pro Tebe bylo v Přerově? Byl to přechod do jiného prostředí, potkával jsi nové lidi a šel do nové školy?

Začátky byly těžké, nemá smysl si nic namlouvat. V týmu jsem byl jediný Slovák, ale se mnou tam byli další tři noví kluci, navzájem jsme si pomáhali. Bydleli jsem i spolu na internátě. Udělali jsme si svoji partu a ten přechod byl pak pro mě lehčí, než kdybych šel sám do cizího prostředí.

No a dávali Ti pocítit, že jsi Slovák, anebo ne?

(smích) Jo to jo, tohle mám na talíři pořád. Samozřejmě v mužích to tolik není, ale v mladších kategoriích to bylo hodně cítit. V těch chlapech to už je míněno jenom v legraci. Ale celkově to bylo v rámci legrace, občas na hraně, ale že bych se setkal s šikanou, to ne.

V Přerově se Ti dařilo?

V dorostu jsem dostával na ledě hodně prostoru a byl jsem nadstandardně vytěžován. Líbilo se mi to a hokej mě bavil. Když tě něco baví, tak se v tom vždycky posuneš a nemusí to být jenom hokej. Ten přechod do další věkové kategorie mi dal více zabrat. Bylo to více silovější a takové, nejlepší slovo bude asi, trochu taktičtější.

Obránci byli kdysi vyšší a mohutnější. Ty jsi drobnější, doba sice se mění, ale určitě Ti to někdo musel hezky připomenout, že?

Jasně, mám to na talíři pořád. Vím, že hodně lidi, kteří se pohybují kolem hokeje, včetně trenérů, má předsudky. Už mnohokrát jsem slyšel, víš všechno je dobrý, ale kdybys byl o pět, deset centimetrů vyšší, tak by to bylo neskutečné. Někteří mi dali pocítit, že ta výška je pro ně strašně důležitá. Sám jsem rád, když mě pak ocení. Myslím si, že když nemám ty centimetry, tak musím vyniknou v něčem jiném.

A v čem prosím Tě?

Třeba v tom, když se potkám v rohu, v souboji s vyšším a těžším chlapem, tak do něj nepůjdu bušit, ale uhraji si to pozičně. Můžu do souboje jít svou rychlostí a využít mrštnost a obratnost, kterou oproti tomu velkému soupeři mám.

Z Přerova jsi v roce 2017 nešel zas až tak daleko?

Z Přerova jsem zamířil jen kousek do Olomouce, kde si mě vyhlédl pan Beran. Pobyl jsem tam dva roky. Na začátku třetího jsem chodil na střídavé starty do Třebíče. Ve čtvrtém roce u Kohoutů přišel koronavirus a celá sezóna jim byla ovlivněna. Odehrál jsem v juniorce deset zápasů a za muže jsem nastoupil jenom v přípravě. Dobrá byla ta sezóna předtím, kdy jsem nastoupil v Extralize.

No a jaké to bylo, když jsi dal gól Spartě?

To bylo úžasný, výborný pocit a jsem rád za tu šanci. Byl to i důležitý gól. Dali jsme na 2:1 a byl to rozhodující gól. Kluci se okolo mě sjeli a pochválili i pánové trenéři.

Pro mladého hokejistu není dobré, když stojí…

Loni mi v Olomouci řekli, abych byl připravený, když se něco stane, tak ať jsem hned schopný nastoupit do zápasu

Tak situace v Třebíči loni nebyla, po finanční stránce, nejlepší. Pocítil jsi to nějak?

Smlouvu jsem měl podepsanou s Olomoucí, takže jsem na tom byl „dobře“. Vím, že kluci tam o přestávce chodili po stavbách a byly tam i problémy s penězi. Tohle se mě netýkalo. Byla to pro mě druhá sezóna na Vysočině, znal jsem to prostředí. Trénoval tam pan Barvíř, to je skvělý chlap i trenér. Jenže po třech zápasech za Třebíč jsem byl nominovaný na MS Juniorů v Kanadě.

Tak to je pro hráče splněný sen, ale mám pocit, že v tom byl háček?

S trenérem jsem se po třech zápasech domluvil, že půjdu reprezentovat. Popřáli mi všechno dobré a řekli mi, ať se pak ozvu. No, prošel jsem zužováním kádru v Evropě a třicet nás odletělo do Kanady. Dorazili jsme tam a měly se odehrát dva přípravné zápasy. V nich se mělo ukázat, kdo postoupí do konečné sestavy. Trenéři se po nich měli vyjádřit a uzavřít nominaci. Jenže kvůli koronaviru se odehrálo jenom jedno přípravné utkání, do kterého jsem s další pěticí hráčů nebyl nominovaný.

Do Kanady na otočku…

V podstatě jo, měli jsme tam pár společných tréninkových jednotek, to bylo všechno. Čtyřiadvacátého prosince jsme letěli domů.

Moc lidí si to neuvědomuje, ale jaké to je, být uzavřený v bublině na hotelu?

Bylo to tam přísné, nemohli jsme jít ven. Byli jsme jenom na hotelu. Ne, že mě to, že jsem nenastoupil, mrzí. Každá zkušenost je dobrá. Beru to pozitivně. Málo lidí se asi v době koronaviru dostalo do Kanady (smích). Jsem vděčný za tu šanci, i když jsem si na MS nezahrál.

Z Třebíče jsi šel do Jihlavy?

To bylo po dvacítkách, o Vánocích jsem dorazil domů a o prázdninách jsem zavolal panu Barvířovi a pověděl jsem mu, jak to se mnou bylo. Během měsíce, kdy jsem byl s nároďákem, skončilo Znojmo a jejich obránci posílili Třebíč. Na rovinu mi řekl, že bych byl osmý bek a já potřeboval hrát. Na chvíli jsem trénoval v Olomouci a pak se domluvila Jihlava. Dostal jsem tam zápas a měl jich v sezóně devět.

Situace se opakuje, jsi mladý a potřebuješ hrát…

Přesně tak, obvolal jsem pár klubů na Slovensku a ozvaly se mi Levice. Díky tomu jsem mohl dohrát sezónu na Slovensku, za což jsem šťastný. Dostal jsem pak i v Nitře jeden zápas v nejvyšší soutěži.

Jaké to je zahrát si doma nejvyšší soutěž?

Měl jsem nějaké zkušenosti z české Extraligy, nebyl to velký skok. Je to kvalitní soutěž.

Případáš mi jako kluk bez nervů?

Ano. Dá se to tak říct. Ve většině případů jsem bez stresu. A když ten stres i přijde, tak se s ním snažím pracovat a on se zase po prvním střídání vypaří.

No a když Ti tehdy Kohouti řekli, tak to půjdeš zkusit v mužích?

Bez debaty to jsem byl nervózní. V prvním zápase jsem nastoupil v Třinci a byl to opravdu výkonnostní skok, prohráli jsme tam tuším 2:4.

Tak když dostaneš sedm minut v zápase, to ti asi moc klidu nepřidá?

Podle mě je nejhorší, co se může stát, když je hráč na lavičce nachystaný a čeká na pokyn trenéra. Je to přece jenom lepší, když je hráč ve hře a střídá pořád. Ne, když chodí jenom na tři obrany a pak deset minut sedí a jde na konec třetiny. Vím, je to normální praxe, ale těžko se pak nějak dostávám do hry.

A pak ještě něco „nepodělat“…

Tak to se může stát kdykoliv a komukoliv. Hokej je hra chyb...Kdo nic nedělá, nic nepodělá. Takže si myslím, že je třeba zkoušet a přijít na správné řešení.

Takže se rychle zbavuješ puku a necháváš rozehrávku na někom jiném?

Takový nejsem. Ne, že bych vyhledával chyby, ale z nich se člověk prostě učí. Nejsem takový, že bych nechával rozehrávku na někom jiném. Vezmu to na sebe a když to udělám dobře, anebo i špatně, tak to jde za mnou.

Díval jsme se na Tvoje statistiky v juniorce a měl jsi slušná čísla. Jakou máš střelu?

Pracuji na ni, teď neřeknu přesný číslo. Pět, šest let pravidelně jsem chodil střílet.

Tak doletí to k bráně?

(smích) Jo, občas tam nějaký plachťák doletí. Pracuji na tom každý den, aby to bylo lepší a lepší.

Je něco, co ti nejde, na co se zaměřuješ?

Pořád si myslím, že v tomto sportu nejdůležitější věcí hlava. Neříkám si, že ji mám špatnou, ale myslím si, že na ní se dá pracovat až „do dokonala“.

Proč jsi přišel do Havířova, krom toho, že dostaneš šanci na ledě?

Tím, že jsem hrál na Slovensku, tak se řešil mezinárodní transfer, ale pořád jsem kmenovým hráčem Olomouce. Domluvil jsme se proto s panem Fürstem, který mi dal číslo na pana Režnara a pak už to šlo strašně rychle. Jsem rád, že se se mnou v Havířově počítá a udělám všechno proto, abych ukázal, že se ve mně nespletli.

Matúši, díky za Tvůj čas, ať se Ti v AZetu daří.