AZ Havířov
Ještě před sezonou jsme se museli rozloučit s jedním z našich obránců. Mladý obránce Jakub Dudek musel ze zdravotních důvodů ukončit kariéru už ve 22 letech. V rozhovoru se dozvíte více o jeho hokejovém životě, zranění i těžkém rozhodování.
Kubo, vezmeme to od začátku, kdy ses dostal k hokeji a po jak dlouhé době tedy končíš?
K hokeji jsem se dostal prakticky náhodou. Bylo mi asi 6 let, do té doby jsem hrál fotbal. V rámci zimní přípravy jsme měli hokej. Na led jsem sice chodil s taťkou, ale tohle bylo poprvé, kdy jsem přičichl přímo k hokeji a zkusil si zahrát a trénovat třeba 3 dny týdnu. Začal jsem aktivně bruslit a strašně mě to začalo bavit. Chtěl jsem se zlepšovat. Hokej mě chytl a fotbal mě bavit přestal. Tak jsme se domluvili v Krnově, že tam budu dojíždět na tréninky a hrát.
Bylo mi tedy asi 7 nebo 8 let, kdy jsem tam začal hrát a zůstal jsem 2 roky. Postupně jsem se začal zlepšovat, strašně mě to bavilo. Rodiče mě každý den vozili do Krnova, což od nás bylo asi 30 kilometrů. Jeden zápas jsme hráli s Opavou, která nás úplně přejela a nějak jsme začali tušit, že by byl čas se posunout dále. A tak se zrodil přestup do Opavy.
Vyzkoušel jsme tam tréninky, zjistili jsme, že by to mohlo jít. Proto jsem se tam přesunul do hokejového klubu i do školy. To jsem byl ve 4. třídě na základce a vstával jsem o půl 6, a přijížděl v 6 večer, pak na řadu přišly ještě úkoly.
V Opavě jsem hrál až do 8. třídy. Tím, že jsem jezdil na různé turnaje a výběry, tak mě vybrali na Lekov Cup, kde to měl pod palcem pan Janeček. Ten odcházel do Českých Budějovic trénovat starší dorost a i když jsem byl mladší dorostenec, tak mě oslovil, jestli bych nešel hrát tam.
Šel jsem do Budějek, kde jsem byl rok. Tam se to moc nepovedlo, výkony byly pořád nahoru dolů a finančně to bylo taky strašně náročné. Taťka za mnou jezdil každý víkend, abych tam nebyl úplně sám, bylo mi 14 a byl jsem na druhé straně republiky. Musel jsem se o sebe postarat, nakupovat si, školu řešit sám. Po škole, kdy jsem došel, jsme blbli s klukama a já se ještě musel sám donutit k učení.
Ačkoliv byla sezona pro tým úspěšná a dostali jsme se na Mistrovství ČR, tak pro mě tak dobrá nebyla. Tak jsme přemýšleli co dál a varianta byla jít do Havířova. Odešel jsem tady do druhého ročníku mladšího dorostu, zase tady byl i Martin Janeček, který trénoval starší dorost a tam si mě vytahoval, do mladšího jsem chodil jen vypomáhat, což bylo super. Hrál jsem se staršíma klukama, bylo to rychlejší, silovější.
V Havířově jsem byl 2 roky, pak nastal čas juniorky a já dostal nabídky z Třince, Mladé Boleslavi a Karlových Varů. Byl jsem se všude podívat, jak to tam funguje. A strašně mě ohromily Karlovy Vary, kde jsem se od první chvíle cítil strašně dobře. Tam jsem odehrál jednu sezonu a další rok se přesunul zpět do Havířova do mužů.
Do mužů v AZetu ses tedy vrátil do známého prostředí. Jaké to tady pro tebe bylo? Jak si vše v mužích sedlo?
Teď by to byla 4. sezona co bych tady hrál. Prostředí pro mě bylo známé, stadion jsem znal, v mládeži jsem se na A tým chodil dívat. Bylo to najednou zvláštní, protože jsem se vždycky díval na Mařku, na Juru Krisla, jak tam hráli a teď jsem tam přišel a měli jsme si být v uvozovkách sobě rovni, v jednom týmu. To bylo zvláštní. Přišel jsem poprvé do šatny a kolem mě prošel Jura Krisl a já jsem měl tendenci mu říct: “Dobrý den.” (smích)
Mezi juniorkou a muži je obrovský skok a pro mě byl taky. Teď jsem se měl měřit s chlapama, kteří mi mohli dělat taťku.
Ale byli tady i kluci, se kterýma jsi hrával v mládeži..
To ano, byl tady David Bahounek, který už taky nehraje, Sančéz, Bedna, Kety, Pořez a tak, takže tady byli i kluci, se kterýma jsme se znal ze staršího dorostu.
S Jirkou Krislem jsi hrál přímo i v obranné dvojici.
Když jsem začínal v AZetu v mužích, tak jsem hrával s ním, měl za úkol mě hlídat. :)
Jaké to bylo?
Hrálo se mi s ním strašně dobře. Vždycky, když jsem něco pokazil, tak to zachraňoval. Bylo to fajn.
Jak to vzali tihle kluci a všichni spoluhráči, když jsi oznámil, že končíš?
Úplně první ze všech to věděl Mařka. Já to tušil hned po operaci, ale pořád jsem si říkal, že doktoři všechno zveličují a vždycky všechno bylo dobré, tak bude i teď. Nechtěl jsem to vůbec dávat najevo. Jediní, kdo to věděli, byli náš doktor a fyzioterapeut Evža. Vůbec jsem to klukům ani trenérům nedával najevo, ať ke mně nepřistupují jinak, s odstupem. Chtěl jsem se normálně zapojit do přípravy a být na sto procent připravený nastoupit. Jenže pak se koleno rozhýbalo a začal jsem to více a více řešit s velkou škálou lidí. Bylo mi řečeno, že když budu pokračovat, tak si koleno odrovnám. Pak přišel den, kdy jsem to musel rozseknout. Věděl to první právě Mařka a ten mi řekl, že je to velká škoda, že jsem mladý a mám všechno před sebou a vlastně v tom nejlepším musím skončit, po tom, co se nám povedla minulá sezona a všechno by mělo jít postupně nahoru.
I tvoje výkonnost se zvedala. V předešlé sezoně jsi býval v pozici sedmého beka a teď už jsi byl stabilním členem kádru.
Úplně první rok byl takový, že jsem naskakoval do zápasů, které už byly rozhodnuté, sbíral jsem zkušenosti. Začlenil jsem se, nabral jsem sílu a mohl jsem se s klukama měřit. Poslední sezona byla dobrá v tom, že jsem stabilně nastupoval. A teď přišlo, co přišlo.
Tu operaci kolene jsi absolvoval hned po sezoně?
Že na operaci půjdu jsem věděl už když jsme byli v play-off. S tím kolenem to byl dlouhodobý problém. Operaci jsem si domlouval předem, pořád totiž nebyly jasné výsledky z magnetické rezonance a rentgeny. Nevím z jakého důvodu, ale nějak to nebylo vidět, takže doktoři měli ze začátku podezření, že mám chrupavku podrážděnou zespod. Měli mi to tedy nějak vyčistit, přebrousit a eventuelně to mělo být dobré.
Jaká je tedy přesná diagnóza?
Už to mám naučené přesně, je to osteochondroza condyl femoris třetího stupně. Stupně jsou 4 a u mě to znamená, že v jednom místě mám chrupavku obroušenou až na kost.
Kromě toho, že pro tebe bylo rozhodnutí těžké, bylo ti hned jasné, že prostě musíš skončit nebo ses musel hodně rozmýšlet?
Strašně dlouho jsem se rozmýšlel. Asi 14 dní jsem přemýšlel jen nad tím. Mým cílem bylo to neuspěchat. Chtěl jsem znát názory doktorů a fyzioterapeutů v mém širokém okolí. I klub mi domluvil v Olomouci specialistu, byl jsem u svého doktora, u obvoďáka, u několika fyzioterapeutů. Už jsem byl i ve fázi, kdy, jak tomu říkám já, jsem chodil k doktorům "na hlavu", k těm, kteří se věnují energiím apod. Hledal jsem prostě varianty, ale se všema, se kterýma jsem se sešel mi řekli to samé. Že moje zranění je zatím nevylečitelné. Existují nějaké možnosti jako vypěstování kmenových buněk ve zkumavce, ale ať podstupím jakýkoliv zákrok, tak to koleno nebude plně funkční a ještě na vrcholový sport. A navíc hokej, kde se pohybujeme na nožích apod.
Už dříve padlo, že se teď budeš věnovat škole. Tak jaký jsi byl student a jak se dalo studium kombinovat se sportem?
Musím zaklepat, na základce jsem žádné problémy neměl, hlavně díky rodičům, ti chtěli, aby šla škola vždycky v souladu s hokejem. Střední jsem studoval dálkově, jen 3 roky. Když jsem měl jít do 4. ročníku, tak škola ukončila činnost a já musel přestoupit. Ty 3 roky byly v pohodě, zvládal jsem vše, co jsem potřeboval, nějak jsem se chystal na tu maturitu. Tím, že škola ukončila činnost a já musel přestoupit na jinou, to už jsem byl první rok v mužích v Havířově. Tam byl problém v tom, že jsem měl maturovat z účetnictví, s čímž jsem na té první škole nepočítal a měl jsem ho jen jednou týdně. A tady v Havířově jsem v tom účetnictví úplně plaval. Celý rok jsem se snažil, abych to zvládl, ale nakonec bylo účetnictví jediné, co jsem neudělal. Nebyl jsem připuštěný k maturitě, což bylo pro mě dost špatné.
Další rok jsem si řekl, že k čemu mi bude škola a přihlásil jsem se na nějaký učňovský obor, kam jsem prakticky nedocházel. Díky bohu mě pak mamka upozornila, že ta maturita by byla fajn dodělat, když už jsem to dotáhl tak daleko. Tak jsem se přihlásil do Ostravy do posledního ročníku a teď mi chybí udělat poslední zkouška. (Pozn. red. Jakubova poslední zkouška a vyšla a úspěšně odmaturoval. Gratulujeme! :))
Neměl jsem sice v plánu jít na vysokou školu, ale tím, jak se vše vyvinulo, tak se budu hlásit. Budu chtít zůstat u sportu, takže nějaký sportovní obor.
Stihl ses přihlásit ještě letos nebo to jsou plány až na další rok?
Teď bude rok odklad. (smích) A vůbec nevím, co se teď bude dít. Jako určitě bych chtěl zůstat i u hokeje, udělat si trenérskou licenci atd.
To byla další otázka, jestli tě ještě potkáme u hokeje? Tvé zranění neznamená, že už se nemůžeš nikdy postavit na brusle?
To ne, jen koleno nesmím tolik zatěžovat. Aspoň jako trenér bych chtěl zůstat. To v plánu je.
Budeš zůstávat v Havířově nebo se vracíš do rodného kraje?
Tím, že teď musím vše vrátit, včetně bytu, tak je pro mě nejsnažší cesta vše přestěhovat zpátky k našim. Takže v dohledné době tady nezůstanu, ale do Havířova určitě přijedu na zápasy a rozloučit se.
Kdybys trénoval, byl by to Havířov?
Těžko říct, jestli by mě tady vzali. :) Tady mají docela dost trenérů, takže těžko říct.
Jak vzala konec tvoje rodina? Žijou s tebou hokejem celý život, i tady v Havířově bylo vidět, že jsou tvými velkými fanoušky.
To oni jsou. Já mám své rituály, že chodím i dříve na sraz a oni už tady stepovali u zimáku a čekali na zápas, přestože to mají přes hodinu a půl cesty z domu. Takže fanoušci byli opravdu velcí, brácha s plácačkou, v dresech apod.
Jak to brali? Stálo je to i hodně peněz. Dnes rodiče můžou hodně věcí pro své děti nafasovat, co se týče výstroje. I z té mentální stránky to nebylo jednoduché, i pro ně. Opravdu tím žili se mnou, celou dobu.
Bratr hraje hokej?
Hraje, za Opavu. Je mu 10, od října už jezdil na zápasy, tak to bylo, že brácha udělal to a tamto a bylo to super.
Jak se jeví do budoucna? Uvidíme ještě jméno Dudek na drese?
No sen mého taťky byl, že bychom jednou hráli spolu. To už se bohužel nevyplní, ale já doufám, že se mu to podaří.
Třeba ho budeš trénovat..
Třeba jo. Byl bych rád, kdybych mu pomohl pomoct, poradit.
Poslední věc, vybavíš si nějaký moment nebo více momentů za celou hokejovou kariéru, kdy jsi byl opravdu šťastný, nadšený z hokeje?
Mám dva takové zápasy. První byl minulý rok, kdy jsme tady v play-off s Českýma Budějovicema vyhráli. To bylo super, bylo tady hodně lidí, fandili, vše bylo na plno. My jsme hráli jak o život, aby ještě neukončili sérii a ten zápas byl hodně napjatý. To byl zážitek.
A ten druhý je z juniorky v Karlových Varech, taky z play-off, kdy jsme hráli s Kometou Brno. Vývoj byl takový, že se hrálo na 3 vítězné zápasy a my jsme vyhráli 2 zápasy na Kometě, u nás jsme 2 prohráli a jeli jsme zase tam. Ten třetí zápas na Kometě jsme vyhráli, tak to bylo asi nejvíc emočně nabité, co jsem zažil. Všichni jsme se hecovali, nebylo to o žádném vytýkání chyb, ale prostě jsme hráli, jeli naplno. A chtěli jsme jen vyhrát.
Jak budeš vzpomínat na Havířov a fanoušky?
Havířovští fanoušci, to je něco neskutečného. Sice jich chodilo méně, to mě mrzí, protože sezona se povedla. Ale hrozně bych jim chtěl poděkovat, jak chodí, jak fandí. Ta chorea, to je bomba. A na Havířov určitě v dobrém. Nemám tady žádný problém, kdykoliv si tady rád zajedu, mám to tady rád.
Kubo, děkuji za rozhovor a za sebe, redakci i celý klub ti přeji hodně štěstí do dalšího života.
Já bych na závěr ještě moc rád poděkoval svým rodičům, že mi vůbec umožnili hrát hokej, a že mě podporovali až do konce, byly to krásné roky. A ještě jednou vyzdvihnout podporu všech fanoušků AZetu. Moc děkuju.
