AZ Havířov

Vstupenky na utkání AZetu kupujte zde.

Můžeme útočit na vysoké pozice, ale nejdříve se musíme dostat do play – off, říká Ivan Lytvynov

05.10.2020 | Vít Káňa

H A V Í Ř O V - Dvacetiletý obránce byl loni nejlepším juniorem v CHANCE Lize, alespoň podle ankety serveru hokej.cz. Rodák z ukrajinského Mariupolu přišel do Česka s rodinou už v pěti letech. Svou hokejovou kariéru začal v pražských Letňanech, kde nastupoval až do sezóny 2017/18. Pak jeden rok odehrál ve Finsku za týmy Vierumäki United a Peliitat. Po návratu do Motoru nasbíral ve 46 zápasech 24 kanadských bodů (5+19). Po Pavlu Pýchovi se umístil druhý v celé lize ve statistice +/- za 39 plusových bodů. Na beka je nesmírně dravý a útočně laděný, má tvrdou střelu. To, co mu chybí na fyzických parametrech, dohání rychlostí a hokejovou chytrostí.

S Ivanem jsem se setkal před vyhlášením karantény v havířovské GASCONTROL Aréně. Při prvním pohledu na něj, bez bruslí, mě zarazila jeho výška, 180 cm není na obránce mnoho. Okamžitě mě napadá přirovnání k finským obráncům. Na svůj věk působí vyzrálým dojmem. Přemýšlí nad tím, co říká. Pokud se nějakému tématu nechce věnovat, tak Vám to řekne přímo. Je zdravě sebevědomý, pokud si sním povídáte delší chvíli, až si v duchu říkáte, že ten chlap prostě nemá nervy. I když se narodil na Ukrajině, tak to na něm nepoznáte. Přízvuk sice má, ale ten středočeský.

Ahoj Ivane, jak dlouho už jsi vlastně s rodinou v Čechách a jak probíhala Tvoje aklimatizace?

V Česku jsem od svých pěti, to znamená, že jsem tady už patnáct let. Narodil jsem se v Mariupolu, to je město u Černého moře. Táta spravuje pozemky a máma je účetní ve farmaceutické firmě. Pro mě osobně to nijak těžké nebylo, protože čím mladší to dítě, které přijde do nového prostředí, vlastně je, tím lépe se přizpůsobí. Nastoupil jsem po pár měsících, co jsme přijeli, do první třídy základní školy. Aklimatizace pro mě byla docela lehká.

Máš nějaká oblíbená ukrajinská jídla jako třeba šašlik?

Šašlik zrovna dvakrát nemusím, ale miluju pelmeně. To jsou těstoviny, které mají masovou náplň, ale mám rád i bramborové, anebo plněné hřiby. Na Vánoce máme vždycky nějaké obyčejné jídlo a sice rybu. Není to dogmatické, někdy je to losos, anebo treska.

Co říkáš na to, že jsi dostal loni v Budějovicích tolik herního času?

Upřímně jsem nečekal, že vůbec dostanu tolik prostoru, kolik jsem ho dostal. Jsem za to rozhodně hodně rád. Myslím si, že z osobního hlediska to bylo docela povedené. Samozřejmě byly tam věci, na kterých chci zapracovat a které je potřeba zlepšit. Ale z toho týmového pohledu, ta sezóna lépe dopadnout nemohla.

Když jste se dozvěděli, že České Budějovice postoupily do Extraligy, jaký to byl pocit?

Byli jsme, před začátkem play – off, s týmem na soustředění, které trvalo tři dny. Jeli jsme do lázní na takový Teambuilding. Druhý den, co jsme tam byli, jsme se dozvěděli, že se k něčemu schyluje, ale nevěděli jsme přesně k čemu. Druhý den ráno přišlo vedení do kabiny a oznámilo nám, že postupujeme do Extraligy bez play – off. Bylo to takové zadostiučinění, za celou tu dlouhou kariéru. Byla to třešnička na dortu, která se od nás víceméně očekávala. No a my jsme to splnili.

Jak se Ti hrálo v týmu, který byl tak dominantní, moc manšaftů Vás loni neporazilo?

(smích) Musím říci, byl to nezvyk. Po těch předchozích letech, kdy jsem působil v týmech, které byly velkými outsidery. (chvilka ticha) To byla taková hodně příjemná změna, protože s těmi výhrami se i pojí dobrá nálada v kabině, dobrá týmová morálka. Když se tolik vyhrávalo, tak byla pohoda. Samozřejmě na tréninku se makalo.

No a jak vypadaly tréninky v Českých Budějovicích?

Byly velmi intenzivní, makáš tam na sto deset procent, ale zase netrvaly dlouho. Přijdeš o půl deváté na stadion. Začínáš individuální rozcvičkou a pak je na řadě opravdu hodně intenzivní led. Většinou to bylo tak padesát minut. Pak se šlo do posilovny. Pokud má tým před zápasem, tak je jenom lehká a následovala regenerace.

Václav Prospal je trenér, který ty zápasy hodně prožívá, nepletu se?

On je strašně charizmatický, hodně ambiciózní, dost to prožívá. Na jednu stranu to je dobře, protože dokáže, tím svým přístupem namotivovat všechny okolo sebe a vytáhne ze všech maximum. Je to hodně nakažlivé. Z něj to charizma tak sálá, že každý chtě nechtě, musel ze sebe dostat maximum. V Motoru si nikdo nedovolil, byť i na jedno procento, něco vypustit, to bylo nemyslitelné.

Na konci sezóny jste měli v Budějovicích neskutečná čísla, ty jsi měl 39 plusových bodů, jaké máš osobní ambice?

(Proneseno absolutně klidně a bez emocí) Ambice mám takové… Chci se pořád zlepšovat a dělat, co můžu. Můžu jenom doufat, že se v co nejbližší době dostanu do Extraligy.

Přechod z juniorů do chlapů je těžký, kluci se bojí zakládat akce, někdy i samotného puku, ty takový problém zřejmě nemáš?

Tohle je dáno tím, že jsem nastupoval za týmy, které byly většinou na chvostu tabulky a nevedlo se jim. Tam jsem dostával neskutečně moc prostoru a všichni trenéři, kteří mě vedli, mě nechávali hrát. Samozřejmě jsme měli taktické pokyny, ale těmi nás moc nezatěžovali a nechávali mi prostor. Mohl jsem tvořit hru, i za cenu, že jsem udělal nějakou chybu. Bez nich se ale hokej hrát nedá.

Pomohlo Ti, že se v CHANCE lize hraje otevřený hokej? Oproti předcházejícím rokům se nebetonuje ve středním pásmu a hodně se napadá?

Je to výborný, mě to absolutně vyhovuje. Přijde mi, že strašně moc lidí na sebe na ledě vyvíjí strašně velký tlak na ledě.

Jak to myslíš, prosím?

Že se sami na tom ledě svazují.

Ty prostě nemáš nervy?

Ne.

Teď vážně na ledě je Vás i s gólmany 12, ty se prostě nebojíš, že dostaneš naloženo?

(Proneseno s absolutním klidem) Ne. Já jim ujedu.

Střelu máš tvrdou, o čemž se i přesvědčil Jarda Mrowiec, který se ji pokusil na tréninku zblokovat a teď bude pár týdnů bez hokeje…

Tohle je právě jeden z těch aspektů, na které se musím zaměřit. Tedy nechci se zaměřit na to, abych posílal další spoluhráče na marodku (oboustranný smích).

Ivane, co Ti na ledě nejde?

Nejde, konkrétně když řeknu nějaké věci. Je to střela z první, prostě je potřeba, aby byla prvotřídní, když hraju přesilovky. Pak to jsou souboje u mantinelu, tam jsem v nevýhodě, protože jsem hodně lehký. Souboje v rozích totiž musím vyhrávat něčím jiným než fyzickou silou. Protože když se střetnu s někým, kdo má o 25 kilo více než já, tak ho nepřetlačím.

Ve Finsku jsi byl rok, jaké to tam pro Tebe bylo, potkával jsi se tam s kluky na vyšší úrovni, ale jaké to bylo v cizím prostředí?

Byl jsem poměrně na jihu, asi hodinu a půl od Helsinek, což je na finské poměry opravdu na jihu. Byla to dost malá vesnice. Na wikipedii psali, že to mělo 20000 lidí, ale to podle mě jenom přeháněli. Z tohoto pohledu tam toho života moc nebylo, ale mně to vyhovovalo. Mně nevadí být chvíli o samotě, nevyhledávám neustálý kontakt s lidmi. Tohle to mi na té severské zemi vyhovovalo.

Byli tam lidi hodně odměření?

V týmu byli lidi okolo mě skvělí. Byla tam dobrá parta, všichni se snažili nějak komunikovat a být se všemi za dobře. Někteří tu angličtinu na takové úrovni neměli, aby vedli plynulou konverzaci. Ti, kdo uměli dobře anglicky, se s námi normálně bavili. Bylo to jako v každém hokejovém týmu.

Hokejově to tam bylo jaké?

Co mě zprvu překvapilo, když jsem tam dorazil, bylo to, že tam všichni na ledě při tréninku sami od sebe makají. Dělají všechno poctivě a mají hodně dobré přihrávky. Přišel jsem na první trénink na ledě a skoro jsem nezpracoval puk. Postupně se to zlepšilo a já to dostal do krve.

Nechybělo ti přes zimu slunce?

V lize jsme měli jeden tým, který byl až za polárním kruhem. Tam když jsme přijeli v zimě, tak toho světla opravdu moc nebylo. Tohle byla jedna z věcí, na kterou se člověku ze Střední Evropy zvyká hodně špatně. Tou další je, že se tvrdý alkohol nikde neprodává a dá se tam sehnat jenom pivo. Slunce mi chybělo, ale alkohol ne.

Co tě po návratu do CHANCE ligy „překvapilo“?

S každým rokem mi přijde, že se týmy čím dál více omlazují, je to samozřejmě dáno tím, že mladí nestojí tolik peněz a ze soutěže se nepadalo. Většina týmů taky nemá tolik finančních prostředků jako v předchozích letech. S tím je spojeno to, že se hra zrychlila a ta soutěž není tolik systémová. Tím nechci říci, že nejsou týmy, které si tu hru na těch systémech zakládají. Když si ale vzpomenu na náš první zápas se Sokolovem, tak to byl vyloženě ulítaný hokej.

Ale evidentně to funguje, Sokolovu se daří?

V jejich hře jsem moc systému opravdu nepochytil. Nicméně to je ta cesta, kterou se budou ubírat, respektive měly ubírat všechny týmy. Když jsem viděl na dvacítkách hru Švédů, Finů a těch týmů na špičce, tak jsem občas nepoznal, kdo je bek, a útočník. Všichni tam byli úplně prvotřídní bruslaři. To byl neskutečný hokej.

Co říkáš na to, jak Motor vstoupil do Extraligy?

Soudit po pár zápasech, to určitě nebudu. Pár utkání ještě bude trvat, než se přehodí ta mentalita z CHANCE ligy. Každý, kdo se na to racionálně podíval po loňské sezóně, tak věděl, že to taková jízda nebude. Hráči v Budějovicích jsou kvalitní na to, aby tým hrál v Extralize důstojnou roli. Myslím si, že je to jenom o tom, aby si zvykli na to, jaký hokej se tam hraje.

Chceš vyhrávat za každou cenu?

Chci vyhrát, ale na druhou stranu, když vím, že jsem tomu týmu pomohl, jak jsem mohl, tak jako tři dny z toho naštvaný nebudu a nepůjdu brečet do pokoje. To je zase takový extrém, který je nezdravý. Chtít vyhrát, to je ve sportu důležité, ale když se prohraje při maximu, tak to jako člověk, tak nějak beru.

Jestli se nepletu, tak studuješ. Jakou školu? Máš nějakou představu o tom, co budeš dělat po hokeji?

Studuji dálkově na střední škole v Litoměřicích obor Sportovní management. Nebyl to pro mě nejnudnější obor a je mi to docela blízké. Díky tomu, až nebudu moci být profesionálním sportovcem, pak mohu mít široké pole působnosti. S vystudovanou střední školou mohu dělat vedoucího organizace týmu a jakéhokoliv sportovního kolektivu, ale to je ještě z mého pohledu hrozně daleko.

Jak vidíš šance AZetu v CHANCE lize?

Začátek nebyl z naší strany rozhodně úplně ideální, ale v týmu máme kvalitu. Ta se projeví, co nejdříve. Můžeme útočit na vysoké pozice, ale nejdříve se musíme dostat do play – off. Tomu podřídíme úplně všechno. Teprve až se dostaneme tam, se můžeme bavit o tom, co nás čeká dál.

Z Budějovic jste se tady stěhovali, i s Ondřejem Kachyňou, dva. Jaké to bylo?

My jsme se ve stejný den dozvěděli o tom, že se budeme stěhovat do Havířova. Já jsem byl v karanténě, v týmu Motoru tehdy byl koronavirus. Dorazil jsem za Ondrou o týden později. Kachna mi ukázal město a provedl mě celým zimním stadiónem, díky tomu že tady hrál loni jsem měl ten přesun mnohem lehčí.

Jak jsi se zabydlel v Havířově? Je něco, co Tě tady překvapilo?

Za tu dobu už jsem se slušně zabydlel. Můžu říct, že se mi líbí, jak jsou tady lidé upřímní. Nevím, jak to vyjádřit. Lidé jsou tady více nápomocní a vstřícní. V kabině je to taková prostě v pohodě atmosféra. Nikdo si na nic nehraje a nepřetvařuje se. Město je pěkné, je tady hodně zeleně. V okolí jsou dvě přehrady, ale toho času na vlastní průzkum, jsem ještě moc neměl.

Ivane, díky za Tvůj čas a přeji Ti v hokeji i osobním životě vše dobré.

Youtube