AZ Havířov

Omezení sportování dětí bude mít velké důsledky, říká trenér David Svozil

31.12.2020 | Tomáš Vlček

H A V Í Ř O V - O současné situaci v žákovských kategoriích jsme si popovídali s Davidem Svozilem, trenérem azeťácké 6. a 8. třídy.

Pane trenére, jak probíhaly tréninky žákovských týmů poté, co v říjnu rozhodnutí vlády uzavřela vnitřní sportoviště?

Mělo to více rovin. V první řadě každý trenér pracoval se svými hráči přes sociální sítě. Já jsem si s šestou i osmou třídou vytvořil skupinu na WhatsAppu. A tam jsem klukům poslal nějaké připravené tréninkové materiály. Bylo to zčásti něco, co jsme dělali už v letní přípravě a k tomu jsem doplnil další nové věci. Byly to aktivity napůl domácí a napůl venkovní.

Kromě toho jsem pro kluky vymyslel takovou výzvu, kdy jeden vybraný hráč z týmu určil v pondělí pro ostatní nějaký úkol (třeba nějaký balanční cvik s výskokem apod.) a ostatní do pátku měli poslat video, jak se jim to podařilo. K tomu jsem já přidal ještě takovou svou výzvu trenéra. Nebývalo to nic složitého.

A pak také, pokud byla opatření ve stupni 4 (podle PES), tak se mohlo trénovat venku v šesti lidech. Což do doby, než se posunul čas, probíhalo. Kluci se spontánně scházeli na hřišti u Kollárky a to z různých kategorií. To byla ale jejich aktivita a bylo to něco, co tomu dával každý za sebe navíc.

Jak kluci reagovali na ty zadávané „domácí úkoly“? Zvládali to?

Byly tady rozdíly mezi jednotlivými ročníky. Ti mladší jsou ještě více spontánní a reagovali úplně perfektně. U těch starších se to rozdělilo na ty aktivní a pracovité a na ty, kteří byli aktivní výrazně méně nebo se neozvali vůbec.

To pro vás jako trenéry muselo být hodně těžké.

Já mám pro kluky pochopení. Kdo to nezažil, jaké je to trénovat sám, tak neví, jak je to těžké. Hokej je kolektivní sport, i na tréninku jeden motivuje druhého. Při individuálním tréninku je to úplně jiné. Nějakou dobu se to dá. Ale pozoroval jsem, jak postupně domácí aktivita klesá. Zcela pochopitelně.

Kluci se snažili, chtěli, ale už to bylo, a nyní opět znovu je, moc dlouhé. I dospělý člověk má problém být natolik svědomitý, ukázněný a poctivý v přístupu, že se bude každý den sám v něčem zlepšovat. Mnozí si mohli ostatně vyzkoušet, být stejně produktivní doma na home office jako na pracovišti. Navíc se rozpadají týmové vazby.

Dá se i na tomto „stylu“ tréninku najít něco pozitivního?

Ani moc ne, snad jen učení se samostatnosti. Co mám zprávy, tak v některých klubech neprobíhalo ani toto, nebo v daleko menší míře.

Úroveň trénování tedy poklesla. Jak vnímáte celou tu situaci vy osobně?

Pokud tu situaci celou zobecním…., tak je ve mně velká zloba. Ve společnosti se totiž řeší takové věci, jako že jsou zavřené hospody a hotely a jestli provozovatelé dostanou nějaké odškodnění apod. Já tomu rozumím, že je to důležité, těm lidem jde často o holé živobytí. Ale vše se točí jenom kolem hodnot materiálních.

Nicméně mi hodně chybělo a nebyl jsem sám, kritické posouzení dopadu celé situace na děti a mládež. A je jedno, jestli hrají hokej nebo dělají jiný sport, nebo jsou mimo organizovaný sport. Najednou se v podstatě řeklo. „To nejlepší, co můžete dělat je sedět doma.“ Umožnili jsme jim dělat online školu, to je v pořádku, ale sportování jim bylo zakázáno.

Když se změnil čas z letního na zimní, a zhoršilo se počasí, tak venkovní aktivity výrazně poklesly. Děti tak sedí už jen u počítače, což jim nemůžeme zazlívat, když jsme jim zakázali sportovat.

Ve společnosti se řeší hoteliéři, obchodníci atd., protože jsou slyšet, ale dětí a mládeže se nikdo nezastal. Nemají zastání, nikdo za ně nebojuje, nedělá tiskové konference. Ani mezi politiky ani mezi sportovními funkcionáři. Ministr školství zapomněl, že je i ministrem tělovýchovy, nijak na tu situaci nereflektoval. Zaznamenal jsem jen jeho vyjádření, že dokud budou zavřené školy, tak mu nedává smysl umožnit organizované sportování. Já zase nerozumím tomu, proč to spojuje. Režim ve škole a na zimáku je přece úplně jiný. Navíc, podle rizika nákazy, nepatří sportoviště mezi nebezpečná prostředí.

Pořád se s tím nedokážu smířit. Teprve teď jsem zaznamenal nějakou aktivitu ze strany Národní sportovní agentury a České unie sportu, jejichž zástupci se vydali za ministrem zdravotnictví a mají snahu na něj apelovat, aby se organizovaný mládežnický sport mohl provozovat i ve vyšších stupních protiepidemiologických opatření.

Je v tomto situace jiná u nás a v zahraničí?

Mám tady zajímavé srovnání s Polskem. Tam je pandemická situace podobná, ale co se týká sportu, tak kluby, které mají profesionální týmy a celou strukturu mládeže, mají udělenu výjimku a trénovat mohou. Vůbec to nespojují se školou a dochází jim důležitost pohybu.

Co to podle vás přinese?

Myslím, že do budoucna to bude velký problém. Za to, že je tu koronavirus, nikdo nemůže, to je pochopitelné. Nelíbí se mi ale opomíjení a v podstatě neřešení dopadu absence pohybu a výpadku tělovýchovy. Sport a tělovýchova mládeže jsou vždy mezi nejdříve omezenými aktivitami. Proč? Bude to mít dalekosáhlé důsledky na celou společnost.

Na přelomu listopadu a prosince se ta omezení trochu uvolnila. Co to znamenalo pro vaše tréninky?

Po přechodu do stupně 3 na konci listopadu jsme mohli začít trénovat společně na ledě v deseti lidech a v rouškách. To, že sportovat v rouškách samo o sobě není úplně ideální, si dokáže představit asi každý. Navíc ledová plocha (zhruba 30x60m) má asi 1800m2 a přesto na ní mohlo být jen 10 lidí, tedy 9 hráčů a jeden trenér. Přitom v obchodech byl limit 15m2 na člověka! Proč tady nebyl aplikován stejný princip? To by nás mohlo být na ledě více než sto. Nám by stačila pětina.

Z omezení počtu lidí na ledě vyplynuly další organizační problémy. Dostali jsme se sice z domu na zimák, ale museli jsme týmy rozdělit na menší skupiny a někdy i spojit hráče z různých ročníků. A protože máme jen jednu ledovou plochu, která není nafukovací a dělíme se o ni i s krasobruslaři, tak to nevyšlo na více než dva tréninky pro každou skupinu týdně. Museli jsme tréninky nasadit i na víkend, což nám nevadí, my máme hokej rádi a byli jsme rádi, že můžeme vůbec trénovat. Nehrály se žádné soutěžní zápasy. První tréninky byly zaměřeny na bruslení.

S osmičkou a devítkou jsme pak vyjeli na tréninkový zápas do Jastrzebie, a samozřejmě jsme tam prohráli. Na klucích byla vidět frustrace. Oni by chtěli, ale nebruslilo jim to, puky jim odskakovaly. Bylo to horší než po letní pauze, která je mimochodem kratší než tato přestávka.

Ovšem v momentě, kdy jsme se s tím vším sžili, nás po necelých třech týdnech zase přechodem do stupně 4 „zavřeli“. Takže opět se nemůže na zimák a teď po přestupu na stupeň 5 už se nesmí dělat nic ve více než dvou lidech pohromadě ani venku.

Takže jste zase tam, kde jste byli….

Za mě jako trenéra, a teď myslím, nemluvím jen za sebe, je to velká frustrace. Ti kluci v podstatě opakovaně začínají sezonu. Třeba si někdo může říct: „No bóže, vždyť jde jenom o hokej, co je to v porovnání s jinými problémy. “ Za ten hokej si ale můžeme dosadit jakoukoliv jinou pohybovou aktivitu. Jde o to, že dětem je upírán pohyb. Nejsem lékař, snažím se to vidět selským rozumem, ale vždyť pravidelný pohyb přispívá nejen k tělesné zdatnosti, ale i odolnosti a imunitě. A to, že jim ho opakovaně odpíráme, jim určitě neprospívá.

Třeba si někdo říká, že to doženou. Třeba ano, doufejme, že ano. Ale v hokeji je jedno velké specifikum a to je bruslení. To je nepřenositelné, nenahraditelné žádným jiným pohybem. Navíc velkou roli hraje i věk – kdy je organizmus citlivý na různé podněty. V určitých fázích růstu se zkrátka učí rychleji obratnosti, v jiných zase rychlosti či síle. A to se nedá, pokud se tato období vynechají, jen tak jednoduše „dohnat“. Jde to, ale za mnohem většího úsilí. Pokud by ta pauza byla měsíc, asi to nebude problém. Ale my jsme už nedokončili minulou sezonu, tato vypadá, jak vypadá a je otázka, jak to bude dál.

Komplikace se ale netýkají jen růstu hráčů žákovských kategorií.

Jsou tu i další návaznosti, které nejsou na první pohled vidět. Jak to bude u hráčů staršího ročníku v dorostu a juniorce, kteří by se měli přesunout do vyšších kategorií, ale prakticky ztratí celou sezonu?

Mluvil jste o potřebnosti sportu a pohybu jako takového pro děti. V tom současná situace ještě zhoršuje už tak nedobrý stav.

Já to vnímám jako velký problém. Hlavně to, že se děti nehýbou a to je špatně. A nedovedu si představit, že by to takto mělo pokračovat dále. Všichni hledáme světýlko na konci tunelu, ale nenacházíme ho. Jsme už opakovaně v situaci, kdy si budeme posílat obrázky přes počítač a doufat, že děti budou doma něco dělat. Myslím, že ochota dětí, dělat něco sami, bude čím dál menší. A může se stát, že někteří úplně ztratí zájem o hokej. Tím, že přijdou o kontakt s kolektivem už se třeba ani nevrátí.

Absence pohybu je ale celospolečenský problém. Už tak jsme na tom nebyli dobře v porovnání s jinými státy. Nejen v pohybových dovednostech a ochotě sportovat, ale také ve veřejné podpoře sportu ze strany státu. Děti si ve školním věku vytvářejí vztah ke sportu a pohybu vůbec. A my jim říkáme, teď si tady sedni k počítači a dělej školu a pak už u něj zůstaň, protože sportovat nemůžeš. Škody, které to přinese, mohu být vyšší než primární materiální škody způsobené koronavirem.

Zkusíte skončit náš rozhovor nějak optimisticky?

Psal jsem klukům před Vánocemi, že si to, přes všechny obtíže, nenecháme zkazit. A že se těším na setkání na ledě, třeba ještě někdy v lednu.

Děkuji za rozhovor a přeji vám, ať to vyjde.

Foto ze zápasů 5. a 7. třídy v sezoně 2019/20

Autoři: Ronald Hansel a Vít Káňa

Autoři dalších fotografií: Michal Polák, Sarah Ráblová

Instagram Youtube