AZ Havířov
Při hledání nového sportovního manažera, po náhlém konci Milana Mikulíka, který na této pozici působil 3 sezóny, nás docela tlačil čas. Klubové vedení však konalo a jednalo rychle, můžeme nazývat majstrštykem, že se s člověkem na tento veledůležitý post domluvilo během pár dní. Navíc osoba, která je novou tváří AZetu, je pro mnoho fanoušků ledního hokeje velmi dobře známá. Ať už z působení v roli hráče, kdy působení to bylo velice úspěšné, či potom v rolích trenéra či právě sportovního manažera.
Uzavřená Gascontrol aréna, ve které probíhá rekonstrukce střešního pláště, přináší mnohé nepříjemnosti, starosti, nutnost hledání náhradního řešení. Týkalo se to i našeho rozhovoru, který jsme v Gascontrol aréně, jak tomu v drtivé většině bývá zvykem, dělat nemohli. Naši hokejisté najdou pro své tréninky a zápasy azyl v Porubě, my jej pro povídání s novým sportovním manažerem havířovského AZetu našli v jedné příjemné havířovské kavárně. Sice v ní bylo velice rušno, ale naše povídání bylo natolik zajímavé, že vše kolem šlo snadno vytěsnit a nevnímat.
Do zmíněné kavárny vstoupil Roman Šimíček minutu před pátou odpoledne, ve dveřích se zjevil chlap jako hora, přesně tak jej znám a vybavuju si jej jako hráče, jehož kariéru jsem po očku vždy sledoval. Přišlo mi, že se za ty roky, co se z ledu přesunul na střídačku, potažmo do kanceláře, moc nezměnil. Po pár jeho větách mi přišlo, že přede mnou sedí ten stejný Roman Šimíček, se kterým jsem rozhovory v televizi vídal před 20 lety. Povídání s touto hokejovou osobností bylo příjemné, obohacující, mnohdy zábavné, především však bylo bezprostřední. A právě ta bezprostřednost se mi líbila nejvíc, protože od prvních chvil jsem nabyl dojmu, že co má Roman Šimíček na srdci, to má i na jazyku. Nabyl jsem dojmu, že věci nazývá tak, jak je cítí, že nad slovy příliš nespekuluje, že je ze sebe chrlí, protože nemá co tajit, nemusí se skrývat za fráze a různá klišé, nemusí hledat úhybné manévry, pokud by se mu otázka zdála příliš "náročná".
45 minutové povídání s Romanem Šimíčkem bylo opravdu fajn, my jej rozdělili na dvě části, tu první si můžete přečíst právě teď.
Na úvod se musím vrátit o pár měsíců zpět, i když pro Vás to možná není úplně příjemné. Konec ve Vítkovicích. Přeci jen, jsou Vaším srdcovým klubem, jste klubová legenda, jak moc náročné bylo vstřebat konec právě ve Vítkovicích?
Každý konec je těžký. Je úplně jedno kde, ale každý konec je těžký. Navíc Vítkovice, jak správně říkáte, jsou moje srdcovka, o to těžší to pro mě bylo. Ale takový je ten sportovní život. Člověk někde skončí, aby to jinde mohlo začít. Nicméně, už je to za mnou. Já jsem z Vítkovic odešel bez jakékoliv zášti, navíc věřím, že se tam třeba ještě někdy vrátím. Ve Vítkovicích jsem hokejově vyrůstal od přípravky a i když jsem odtamtud několikrát odcházel, tak jsem se vždy zase vracel. Vítkovice beru jako jednu takovou etapu života.
A byl ten konec snazší, nebo o to lépe skousnutelný, když po nějaké době, a příliš dlouho jste nečekal, přišla jiná nabídka? Třeba zrovna konkrétně ta havířovská?
Jasně, je super, když člověk skončí a přijde mu nějaká nabídka, když tam není nějaká velká prodleva, tak je to parádní. Já jsem byl z havířovské nabídky překvapený, zaskočený, ale byl jsem zároveň hrozně rád, protože jsem věděl, že v té práci mohu někde dál pokračovat. I když tedy někde jinde.
Jasně, že v sezóně bude času málo, ale pokud by byl, tak si na Vítkovice jako fanoušek zajdete nebo to pořád bolí a bylo by to v tomto směru pro Vás náročné?
Ne ne, pozor, to vůbec není o tom, že by mě to nějak bolelo apod., to opravdu vůbec ne. Ale bude to o tom, co jste na úvod řekl, čili že toho času bude málo. Na druhou stranu, pokud bude, tak si na Vítkovice zajdu rád, znovu zmíním, že já nemám k ostravskému klubu žádnou zášť, já se s Vítkovicemi rozešel v pořádku, s panem majitelem jsme si podali ruce, co jsme si řekli, to jsme splnili. Já se nikdy nerozcházím ve zlém, protože nikdy nevíte, když se třeba vrátíte...
Vítkovice už tedy nechme stranou. Dnes se budeme bavit primárně o Vašem příchodu do Havířova a já si vzpomínám, že nějakých 9 let zpátky jste už v kontaktu s AZetem byl, tehdy o Vás uvažoval manažer Patrik Rimmel. Je to tak, nebo se pletu?
Jo jo, něco na tom je, s Patrikem jsme se na tohle téma bavili, tehdy by šlo o roli trenéra. Tenkrát to bylo tak, že spíše já projevil zájem tady v Havířově trénovat, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem zakotvil ve Znojmě, které hrálo EBEL ligu.
Jaké nyní bylo to prvotní oťukávání s Havířovem? Kdo Vás oslovil, kdy jste byl osloven apod.?
Jako první mě oslovil Petr Malíř, zavolal mi, ptal se, zda bych o něco takového měl zájem, já si vzal nějaký čas na rozmyšlenou. Nicméně řekl jsem mu, že je to zajímavé, že je to docela velká výzva, protože vím, že Havířov má pořád velké ambice. Čili domluvili jsme se, že si zavoláme za dva dny, ty uběhly, my si zavolali, domluvili se, klaplo to...
Říkáte, že jste si vzal nějakou dobu na rozmyšlenou. Měla k tomu co říct i Vaše rodina, nebo jste se rozhodoval pouze sám?
Já se rozhoduji vždycky sám. Děti mám už velké, manželka mi za ty roky, co se mnou je, už rozumí, ví, že stejně se vždy rozhodnu sám a podle sebe. Pamatuju, jak jsem před lety odcházel do Košic, manželce o tom řekl a ještě ten den do Košic odjel. Jasně, byla z toho trochu nešťastná, zaskočená, ale takový je prostě ten hokejový život. Ale ona je se mnou už dlouho, takže mě chápe...
V Havířově se před sezónou změnila vlastnická struktura klubu, nově je spolumajitelem pan Martin Šigut ze společnosti PODA, která je sponzorem také Vítkovic, hrál třeba ve Vašem příchodu nějakou roli i on, nebo to bylo hlavně o Petru Malířovi?
Když jsem se s Petrem Malířem poprvé sešel, tak o Martinu Šigutovi ještě nepadlo ani slovo. Když jsme se měli sejít za týden, tak mi Petr říkal, že se ještě poradí se společníkem, tehdy jsem se poprvé dozvěděl, že je to právě Martin, kterého samozřejmě znám z Vítkovic. Dostal jsem informaci, že o mém příchodu do Havířova se budou bavit společně, následně si to odklepli, my pak měli schůzku a vše bylo vyřešeno. Já jsem hrozně rád, že Martin Šigut tímto způsobem vstoupil do havířovského hokeje. Za tu dobu, co jej znám, tak vím, že je to super člověk, miluje hokej, fakt jsem rád, že tu je...
Vy jste v Ostravě dlouho působil po boku již zmíněného Patrika Rimmela, toho si zde lidé dobře pamatují, je mezi nimi stále oblíbený. Ptal jste se třeba i jeho, jaké je to v Havířově?
Jasně (důrazně, přesvědčivě - pozn. autora). Samozřejmě, že jsme to spolu probírali. To bylo první, co jsem udělal. Já se mu svěřil, že nějaká taková nabídka přišla, tak jsme seděli, bavili se o tom, dostal jsem od něj různé instrukce, rady, pokud to takto mohu říct... S Patrikem se známe hrozně dlouho, myslím si, že jsme dobří kamarádi.
Takže když to s dovolením odlehčím, tak Patrik Rimmel měl důležitější poradní hlas než manželka...
(obrovsky se rozesměje - pozn. autora). Jo jo, asi jo. Vlastně určitě jo.
Zaujalo mě, že jste před chvílí, v souvislosti s Havířovem, zmínil slovo "výzva". Na druhou stranu je to "sešup" o 2 soutěže dolů. A x mých známých, kteří věc vidí jako laici, mi řeklo: "Hernajs, proč to ten Šimíček bere?" Někdo by mohl mít pošramoceno ego, že jde o dvě soutěže dolů apod., proto se zeptám právě slovy mnoha svých přátel. Proč to ten Šimíček bere?
Podívejte, ego musí jít určitě stranou. Já už si ve svém věku na nějaké ego nehraju. Já v hokeji něco zažil, už mám na tyhle věci možná jiný náhled. Navíc já bych to určitě nebral jako nějaký sešup, já bych to takto neřekl. Ba naopak, řeknu, že je to pořád hokej, i když samozřejmě na nějaké jiné úrovni. Není to extraliga, ale je to pořád hokej, který je stále stejný. Ta hokejová práce je hodně podobná a jak už jsem říkal, já jsem rád, že v ní pořád mohu být. Čili já vůbec neuvažoval tak, že by to mohla být nějaká dehonestace mé práce nebo něco takového. To vůbec.
Když jste se rozhodoval, zda na nabídku Havířova kývnete, tak poměrně zajímavé bylo, že jste v tu chvíli netušil, jakou ligu bude AZ hrát. Bylo pro Vás o to těžší, přijmout nabídku klubu, o kterém nevíte, v jaké soutěži bude působit?
Já se znovu vrátím k tomu, co jsem říkal už předtím. Opravdu jsem nad tím vůbec nepřemýšlel tak, jestli to bude MAXA liga, jestli to bude 2. liga, mě zajímala ta práce, mě zajímala vize vedení klubu, prostě ta touha po tom, něčeho zde dosáhnout, případně dostat se právě do té MAXA ligy. To celé pro mě byla ta již zmíněná obrovská výzva. A tu jsem se rozhodl přijmout s obrovskou pokorou. Udělám maximum pro to, aby se nám to povedlo. Musím znovu říct, že jsem měl z té nabídky obrovskou radost.
Takže opravdu to, co se týče Vašich námluv s klubem, mohu říct tak, že ani Vy, ani klub jste v tomto ohledu neřešili, jaká soutěž se v Havířově bude hrát?
Přesně tak, já to určitě neřešil. Jasně, samozřejmě, padlo mezi námi, že kdyby to byla MAXA liga, bude to zase o něčem jiném, budou tu jiní hráči, ale byli jsme domluvení tak či tak. Jasně jsem řekl, že výzvu beru, v té době ještě bez ohledu na soutěž, kterou bude klub hrát. Ať se hraje taková nebo maková liga, ta práce je pořád stejná, pořád se pracuje s hokejisty a to je to, co mě naplňuje...
Vy jste hokejově známá osobnost, když jste se v Havířově na zimáku během play-off objevil, tak už si lidé špitali, protože Vás samozřejmě poznávají, že tady budete manažerem. Rozhodl jste se, vidět nějaké zápasy A týmu na vlastní oči, kolik jich bylo a co jste vypozoroval?
Já nechtěl vzbuzovat příliš velkou pozornost, moc jsem právě nechtěl, aby mě lidé viděli, aby mě poznávali, trochu jsem to brzdil a nebyl tu "pořád", i přesto jsem ale 5 nebo 6 zápasů viděl. Viděl jsem velké odhodlání hráčů, i proto mě mrzí, že to nakonec nedopadlo. Myslím si, že kluci na ledě nechali všechno, celkově jsem nabyl dojmu, že celá ta organizace, když řeknu fanoušci, hráči, vedení klubu, že to fungovalo fajn, líbilo se mi to. Možná to nyní bude znít jako klišé, ale připadá mi, že je to tu takové rodinné. Možná je to tím, že je to 2. liga. Jistě to nevím, je to jen můj takový první pocit. Já přišel odněkud, kde byly neustálé stresy, nervy... Samozřejmě, tady budou taky, to je jasné, ale zatím mi prostě opravdu přijde, že je to všechno takové... Že jsou si ti lidé vzájemně blíž.
Musím říct, že mnohé fanoušky zaujalo, a zaujalo je to pozitivně, že jste vážil cestu i do Tábora, abyste AZ viděl ve finále, přeci jen, ten zápas si lze pustit doma a dívat se na něj z gauče. Jaká je ta přidaná hodnota toho, být na místě?
Je to hrozně jiné, to nejde srovnávat. Já jsem typ člověka, který k tomu potřebuje i tu atmosféru. A dívat se na hokej na počítači, to můžu dělat i mimo den zápasu, ze záznamu apod. Navíc dneska jsou různé programy a aplikace, člověk si najde zápas jaký chce, zjistí si cokoliv o jakémkoliv hráči, vyjedu si x jeho čísel, statistických údajů a všechno vidím. Ale to není ono. Ta samotná atmosféra je fajn. Když jsem byl v Táboře první zápas, tak jsme navíc seděli přímo v kotli. Byl to mazec, to jsem fakt čuměl, jak v tom kotli je pořád ta energie, jak ti fanoušci pořád a pořád jedou a povzbuzují, to bylo hrozně fajn, to se mi líbilo. Druhý zápas jsem první třetinu seděl jinde, od druhé jsem přišel zase do kotle, takže jo, já si to užil i v tomto směru. Pro mě je ten zápas naživo celkově lepší, já jsem i sledoval střídačku, jak tím žije, sledoval jsem, co trenéři, co dělají, co nedělají, tohle mi hodně dá, čili sledovat zápas naživo a doma na počítači, to je den a noc.
Zmiňujete různé pocitové rozdíly mezi extraligou a 2. ligou. Když to nyní přenesu na hokej jako takový, jak moc velká byla ta tzv. srážka s 2. ligou? Roky jste sledoval hokeje extraligové, najednou to byla 2. liga. Jak moc velký rozdíl a nezvyk to byl?
Pro mě byli asi největší nezvyk ti samotní hráči. Na první dobrou jsem neuměl zařadit, který ten hráč by byl "v pořádku" pro 2. ligu, neuměl jsem si hned říct, jakých kvalit musí ten hráč dosahovat, aby byl pro tuto soutěž nadstandardní apod. Co se týče hokeje jako takového, tak ten se mi líbil. Pokud je to pěkný hokej, tak je mi prakticky jedno, jestli je to extraliga, Krajský přebor apod. Prostě člověk musí vidět nasazení, vůli po něčem, když tam navíc třeba vidí to srdce, tak je to v pořádku, nehledě na soutěž.
Když jste tedy nějaké ty havířovské zápasy viděl, hlavně ve finále, tak lze říct, co, ve Vašich očích, rozhodlo o tom, že se ten kýžený postup nepovedl?
To je těžké. Opravdu je těžké to nyní takto hodnotit. Tábor měl kvalitní mančaft, měl tam spoustu zkušených hráčů, kteří odehráli několik sezón v extralize, v havířovském kádru takových hráčů tolik nebylo, možná, že i tohle rozhodlo. Ty zkušenosti. Třeba Honza Hruška, který za Tábor hrál, tak byl i ve Vítkovicích, dobře jej znám, celé play-off odehrál parádně, čili jak říkám, možná, že ty zkušenosti byly tím, co převážilo tu misku vah...
Obraťme list a dívejme se vstříc sezóně nové. Vy jste zdědil nějakou svou práci, potažmo tým po předchozím manažerovi, po panu Mikulíkovi, protože smlouvy s hráči se mnohdy podepisují už dříve. Zajímá mě proto, jak moc bude tým pro nadcházející sezónu složen Vámi a jak moc ještě Vaším předchůdcem?
Tým bude složený pouze mnou. Já se dostal k mančaftu v době, kdy de facto nebyl podepsaný ani jeden hráč. Čili hodně se o tom bavím s trenérem, hodně se o tom bavím s Petrem Malířem, protože ty hráče samozřejmě nemám zas až tak nakoukané. Na druhou stranu, znám jejich statistiky, znám jejich čísla, ale to ještě nevypovídá o tom hráči. O tom, jaký má charakter, jak se chová v kabině apod. Čili tohle pro mě bylo hodně těžké, nicméně jak už jsem v nějakém rozhovoru řekl, nechtěl bych do toho loňského kádru nějak moc zasahovat, protože vím, že je v něm nějaké zdravé jádro, že je tam dobrá parta kluků. Takže ideálně to doplnit pár hráči, pár zkušenými hráči, no a uvidíme, zda v tom budeme mít šťastnou ruku...
Když jste naše zápasy sledoval, tak díval jste se na ně jako na hokejový zápas, nebo, tím, že jste věděl, že s těmi hokejisty budete podepisovat smlouvy, tak jste se na to díval pohledem právě na ty jednotlivce, dělal si o klucích třeba nějaké poznámky apod.?
Nerad chodím na hokej s bločkem, takže všechno, všechny své postřehy, si dávám do hlavy. Některé hráče jsem znal, ať už z působení v Třinci, kde se ke mně dostali Matouš Ćmiel, Kuba Michálek a další, znám také spoustu hráčů celkově, třeba Lukáše Bednáře, Davida Klimšu apod., takže v tomto to bylo snazší. No a další hráče jsem tak nějak postupně poznával a snažil se uchopit, jakou roli ten daný plejer v týmu má. Jestli je plejmejkr, jestli je "rozbíječ" apod. Takže jsem to vnímal tak, aby mi ti kluci zapadali do výsledné mozaiky. Abych se vrátil k Vaší otázce, tak spíše jsem se na ten hokej díval z toho pohledu, abych více poznal hráče, ten zápas jako takový nebyl ta priorita, která by mě zajímala...
Zmiňujete, že jste se samozřejmě opíral i o názory jiných, když si vezmu loňský tým, tak hlavním trenérem byl Marek Pavlačka, sportovním manažerem Milan Mikulík, kdo Vám o tom mančaftu více otevřel obzory?
S Milanem Mikulíkem jsem o tom vůbec nemluvil, myslím si, že on ani neměl snahu nebo chuť, nebo jak to přesně říct, se o tom se mnou bavit. Tým jsem řešil primárně s Markem Pavlačkou a s dalšími lidmi kolem, třeba samozřejmě i s Petrem Malířem, protože ten viděl téměř každý zápas AZetu, takže o tom taky něco ví. A i tím, že hokej sám hrával a rozumí mu, tak má na něj nějaký svůj pohled. Říkal jsem svým spolupracovníkům nějaké své postřehy a pak záleželo, jak moc mi dají za pravdu, zda se shodneme nebo ne. Ale jak říkám, bylo to samozřejmě hodně narychlo, těch vjemů tam z mé strany bylo hrozně moc.
Jak už bylo zmíněno v úvodu, povídání s Romanem Šimíčkem jsme rozdělili do dvou dílů. Na ten druhý se můžete těšit už velmi brzy. Co přinese? Co v něm zazní? Bavili jsme se třeba i o klubových odchodech a příchodech, o nuceném azylu v Porubě, o případných nových posilách, o novém složení trenérského štábu u A týmu, u kávy jsme také zavzpomínaly na časy, které do značné míry odvál čas. Ale ne tak úplně!
