AZ Havířov
H A V Í Ř O V - Pro kapitána týmu AZ HEIMSTADEN Havířov není klubismus sprosté slovo. V sezóně 2020/21 začíná už svou jedenáctou sezónu v A-týmu nejmladšího města republiky a jak sám říká, je zde spokojený a nic mu nechybí. Ve 31 letech si před rozjezdem CHANCE ligy přeje, aby se soutěž dohrála.
Nacházím se v místnosti, kde se odehrávají pozápasové rozhovory, opodál je pětice mladších hráčů (Dominik Cihlář, Petr Fridrich, Tomáš Dajčar, Ludvík Rutar a Jakub Mrva), kteří se protahují a zároveň jedním uchem naslouchají. Honza přichází v dobré náladě a rozhovor může začít.
Ahoj Honzo, jak hodnotíš přípravu na sezónu 2020/21?
Splnilo to, co jsme od toho očekávali. Hráli jsme všechny zápasy s kvalitními soupeři, kteří nás před sezónou dobře prověřili. Od druhého zápasu ve Znojmě jsme už všechno vyhráli a hráli jsme dobrý hokej. Porazili jsme silné manšafty, tak musíme mít do začátku CHANCE ligy zdravé sebevědomí. Ale na rovinu říkám - toto byla jenom příprava. Doufám, že do sezóny vstoupíme dobře, protože start je hrozně důležitý.
Co říkáš tomu, jak pandemie koronaviru zasáhla do hokeje?
Samozřejmě tohle je špatná doba pro sport, teď nemluvím jenom o hokeji. Doufám, že se už nebudou zavírat stadiony a lidi budou moci dál chodit na zimáky, protože hokej se hraje pro lidi. Všichni jsme to mohli vidět ve fotbalové Lize mistrů, jak byly na stadionech prázdné tribuny. Mě osobně to moc nebralo. Jako hráči se mi, pokud na to dojde, bude hrát před prázdným hledištěm daleko hůře.
Tak na fotbale bývají fanoušci aspoň z kartónu, ale jaké by to pro Tebe bylo vrátit se do juniorských let, kdy na zimáku bylo padesát lidí i s hráči?
V té přípravě pal to čert, ale samozřejmě v lize jsou ti fanoušci hodně důležití, kór tady u nás doma. Vždycky vytvořili prostředí, kam každý soupeř nerad jezdil. Hráčům se dobře hraje před diváky, i když na sobě budou mít roušky a trochu jim to ubere na hlasitosti.
Mě trochu zarazila jedna věc. Říkáš, že se Vám hraje dobře před havířovskými fanoušky, ale loni se AZetu paradoxně lépe dařilo venku, v čem to bylo?
Bylo v tom více faktorů. Myslím si, že loni jsme měli méně zkušený manšaft. Ono, když se nám pár zápasů nepovedlo a lidi si sem tam pískli, tak bez debat, výkon těch mladších hráčů to bezesporu ovlivnilo. V tom by nám měli pomoci zkušení hráči, kteří náš tým před sezónou posílili.
Jak do týmu zapadli Martin Adamský, Roman Szturc a Tonda Bořuta?
Za mě úplně v pohodě. Tonda už v Havířově hrál, tak věděl, do čeho jde. (úsměv) S Romanem Szturcem jsme jezdívali na reprezentační srazy U-16. Takže jsem ho po tolika letech zase rád viděl. Martin Adamský to je super kluk, který toho v hokeji spoustu dokázal. On si na nic nehraje, je přirozený. Pro mě to je super chlap a do kabiny zapadl úplně v pohodě.
Ta jeho dobrá nálada je hodně nakažlivá?
Nálada taky a hlavní je ten výkon. Martin nic nevypustí, na každém tréninku maká, ještě se k tomu směje, což je bonus. Mladí hráči se od něj můžou hodně přiučit, protože zkušenosti má neskutečné.
Tobě už je po třicítce?
Už je mi 31.
Co tomu říká tělo, nezlobí Tě trochu?
Čím jsem starší, tak si myslím, že jsem i lépe připravený. Protože už jsem si to v hlavě srovnal a vím, jak se na to připravit, aby to bylo kvalitní. Myslím si, že letos, musím zaklepat na dřevo, pokud mi vydrží zdraví, tak to bude hodně dobrá sezóna.
Co to vlastně znamená, srovnat si to v hlavě?
Člověk už ví, že ta kariéra rychle uteče. Jako mladý kluk nad tím moc nepřemýšlíte, že to nějak plyne. Já, když lusknu prsty (opravdu luskl prsty), tak mi přijde, že těch 11 let tady rychle uteklo a že to jde strašně rychle po sobě. Teď si toho člověk strašně moc váží a daleko více tomu hokeji dá.
Klubismus pro Tebe není sprosté slovo. Jaké to bylo před těmi deseti a více lety, když Ti bylo dvacet a s hokejem v Havířově to nevypadalo nejrůžověji?
Pro mě to bylo v té době strašně jednoduché, protože tady pánové Jarda Mrowiec, Martin Potočný a Aleš Bambula. Když do toho hokeje v Havířově vstoupili, tak byli hrozně nakažliví.
A v čem prosím pěkně?
V tom že to chtěli v Havířově postavit na těch odchovancích. Mě to hrozně zaujalo, dostal jsem na ledě jako mladý hráč spoustu času a prostoru.
Našel jsem doma Tvoji starou kartičku, ale když jsem se na ni podíval zezadu, tak tam bylo uvedeno, že v dorostu i juniorce jsi byl hráčem Třince?
Jo to je pravda. Bohužel tady dorost, když jsem byl v osmé třídě, spadl z extraligy. Šel jsem do Třince, kde jsme za čtyři roky udělali tři medaile, hrál jsem tam se super hráči v kvalitním týmu a já se vyhrál. Pak jsem se dostal do Havířova, trenér Režnar mě, před těmi 11 lety, sem tam stavěl, do zápasu. Pak přišel prosinec a došly peníze. Já jsem šel dohrát sezónu do Frýdku – Místku, kde se hrála 2. liga.
Z Frýdku Tvoje cesta vedla rovnou do Havířova?
Ano, Tohle angažmá mi hodně pomohlo, jak se říká očuchal jsem si tu druhou ligu, hodně jsem hrál a ten přechod do mužů v Havířově byl pro mě jednodušší. Na rovinu říkám, že jsem tady zůstal i proto, že mi řekli, že budu jedním z tahounů týmů. Trenér Daneček mi věřil, znal mě od malička. Ono to tehdy bylo strašně dobře promíchané starší hráči s těmi mladšími. No a já, Robert Říčka, David Klimša, pořád hrajeme hokej.
Ono si to moc lidí asi neuvědomuje, ale jaké to pro Tebe bylo, když jsi pracoval a zároveň hrál hokej?
Já jsem chtěl hlavně hrát tady. Ve dvaceti letech jsem neřešil peníze a myslím si, že by takhle měli uvažovat i dnešní mladí, protože v tomto věku je nejdůležitější opravdu hodně hrát, než aby člověk třebas bral dvacet tisíc, ale odehrál jen šest minut. Taky jsem věděl, že jako tým půjdeme nahoru, kvalita tady byla a každou sezónu jsme se zlepšovali.
Když se s odstupem času díváš na dnešní mladé hráče, jak se Ti na ně kouká?
Oni by chtěli hodně peněz a málo dřiny (smích). Ale ne, dneska je hlavně jiná doba. Za mě tehdy žádné výjimky nebyly. Člověk musel být v osmnácti letech v Áčku, anebo šel o dům dál. Teďka se to drží v těch týmech. Samozřejmě jsou šikovní kluci, kteří se drží. Což je třeba případ Petra Fridricha, Jakuba Mrvy a Dominika Cihláře (všichni tři zpozorněli). Je to jednoduché, protože chtěli, tak tady vydrželi tak dlouho. Pokud tady Dominik vydrží déle, tak bude hrát v tom týmu důležitější roli.
Loni z toho bylo 5. místo v CHANCE lize. Cíle klubu jsou letos nejvyšší, jak to ale vidíš Ty?
Všichni víme, že soutěž je kvalitní. Před sezónou měly z CHANCE ligy padat tři týmy, tak všichni posilovali na všech frontách. Osobně nemám malé cíle. Pro mě je důležité hrát play-off, což je první krok, až pak si můžeme povídat o dalším kroku. V dnešní době je strašně těžké něco vyhrát a musí se k tomu ještě sejít strašně moc faktorů. Oproti jiným týmům máme dvě věci navíc, a to je výborná parta a skvělý trenér. Tohle pak prodáme na ledě.
Co říkáš na nový formát CHANCE ligy. Bude se hrát 51 zápasů, třikrát s každým a nikdo nespadne. Nenahraje to těm týmům, které se budou snažit dohrát ligu za pár peněz s juniory?
Podle soupisek, které jsem viděl, se už musí počítat s každým týmem. Soutěž už nebude tak odskočená, i taková Kadaň posilovala. Přešlo tam pár kluků z Chomutova, potom co se rozpadl. Všechny manšafty budou nepříjemné. Pokud jim rychle nedáte gól, tak se přetahujete. Dneska už umí bruslit všichni. Do každého zápasu půjdeme s pokorou a myslím si, že se nám to pak vrátí.
A co říkáš na to třetí kolo?
Je to zvláštní, já bych vydržel i to čtvrté kolo (Přítomní hráči AZetu přestali dýchat). Ono se to tak udělalo a my to nezměníme. Pro mě je nejdůležitější věc, ani ne ten formát a kolik se bude hrát kol, ale to aby se hrálo. Ta pauza už je hodně dlouhá.
Když jsem dělal rozhovor s Ondrou Procházkou, tak říkal, že ještě nezažil nikoho s takovou fyzičkou jako máš ty. Kde se to v Tobě bere? Dopoledne běháte a pak ještě pobíháš za malým, který ti odpaluje míčky do všech koutů haly a mladí hokejisté nemůžou ani chodit?
To běhání mám od Boha, ale taky mě to bolí. Akorát mám od přírody tu lehkost a jinak mě baví úplně všechno. Tady na zimák chodím strašně rád, baví mě i posilovna a všechno, co si na nás nachystají. K tomu malému, on mě tady na zimák dostane i odpoledne, takže tady trávím od jisté doby o dost času více (úsměv).
Jaké je to být hokejový táta, když děláš hokej profesionálně?
Myslím si, že je to úplně v pohodě. Jsem strašně rád za jednu věc, že se mi poštěstilo hrát doma a můžu malého vidět růst. Jsou hráči, kteří to štěstí nemají a vidí ho pořádně jenom jeden měsíc v roce.
Co tě bolí víc? To, že stárneš a tělo už tolik nevydrží, anebo když se v zápase prohraje?
Prohry nemám rád celý život a v ničem. Kouše se to hodně těžko. Já, abych se přiznal, tak hodně nerad prohrávám. Po prohře se to musí vyčistit, já si zařvu a pak je klid. Pak si zajdu zaběhat okolo zimáku a spadne to ze mě. Domů už jdu s chladnou hlavou s tím, že další zápas vyhrajeme.
Je něco, co by si chtěl vzkázat fanouškům Havířova?
Všechny bych je chtěl pozvat v téhle nelehké době na stadión, aby nás přišli podpořit. Já i kluci si jich nesmírně vážíme doufáme, že k prvnímu zápasu proti Baníku Sokolov jich dorazí maximální počet.
Honzo, díky za tvůj čas a hodně štěstí v nové sezóně CHANCE ligy.
