Úspěch je vždycky krásný, oproti té bolesti, která přijde, když to nevyjde, říká Filip Seman

H A V Í Ř O V - Pětatřicetiletý centr začínal s hokejem v Havířově, kam se jeho rodina přestěhovala z Vysočiny. V kariéře si prošel, krom AZetu, Vítkovicemi, Chomutovem a Jihlavou. S dvěma posledně jmenovanými týmy se probojoval do Extraligy, kde, včetně Baráží, odehrál přes stovku zápasů. Na ledě je nekompromisní, houževnatý a důrazný, nikomu nedá nic zadarmo, zápasy s ním soupeře bolí.

Agresivita, důraz, síla to jsou atributy, které zdobí dnešního zpovídaného. Filip, řečený Semiš, je jiný na ledě, kde mu nadledvinky pumpují adrenalin do krevního oběhu a mimo něj. Během rozhovoru byl absolutně klidný a naprosto vyrovnaný. A to i v otázkách, které mu evidentně nebyly po chuti. 

Ahoj Filipe, jak jste se s bratry dostali k hokeji v Havířově?

Dotáhli nás k němu rodiče. Tím že pocházejí z Vysočiny a děda hrával jako amatér, tak naše rodina z matčiny strany, měla k hokeji vztah. Naši se do Havířova přestěhovali ze Žďáru nad Sázavou za prací. Táta roky fáral na dole Darkov.

Vzpomeneš si, kdys byl tady na zimáku poprvé?

Tím, že brácha je o šest roků starší, tak jsem tady byl s ním na bruslení. No, ještě před tím jsme s mámou sledovali tréninky. Oba bráchové tady chodili do přípravky. Sledoval jsem je, a pak se i sám učil bruslit. Pamatuji si, že ještě před školkou jsme tady lítali po tribuně. Vím, že mám fotku, když naši měli ještě golfové hole a já tam pózoval jako hokejista.

Jsi nejmladší, nedávali ti někdy sodu?

Byl jsem rozmazlovaný a oni možná na tohle žárlili. Museli mě hlídat, starat se o mě. Sodu mi nedávali. (smích)

Když jsem Ti dával k podpisu nějaké staré kartičky, tak se mladší spoluhráči podivovali. Ne tomu, jak jsi vypadal, ale Tvojí dřevěné hokejce značky BAUER…

Je fakt, že to strašně letí a já si pamatuju ještě, jak jsme s nimi hráli. Je pravda, že mladí z toho měli legraci. Dřevěná hokejka mě provázela až do áčka, poprvé jsem měl kompozitku, až když jsem šel na chvilku do extraligových Vítkovic.

Vím, že jsem Tě tehdy viděl s juniory na zápasech áčka v Extralize, ale nastoupil jsi k zápasu?

Extraligový zápas jsem za Havířov nehrál, dočkal jsem se až v první lize. Potom, co se spadlo.

V první lize jsi se potkal i s nynějším manažerem Pavlem Zdráhalem, jak na tu dobu vzpomínáš?

Svoji první sezónu mezi muži jsem začínal s Pavlem Zdráhalem a Jirkou Žůrkem. Pavel byl centr, já levé křídlo a Jirka hrál napravo. Vždycky mi pomáhali a ukázali mi, co je to hrát hokej za chlapy.

Nabízí se srovnání s rokem 2002 a 2021, jací jsou dnešní junioři?

Rozdíl je v množství mladých hráčů v áčku. U nás kluci šlapou, mají respekt a své úkoly si taky plní. Musím říci, že starší jsme tehdy v týmu měli skvělé. Nepamatuji, že by tam byl nějaký blbec, který se občas může někde vyskytnout, který by mladé šikanoval a vozil se po nich. Nás taky do áčka šlo málo. Sice jsme byli lajna, ale do zápasu se dostali dva, jako dvacetiletí, že jsme nemohli hrát juniorku, anebo na výjimku.

Pak Tě cesta zavedla směrem na Kadaň, Chomutov, Jihlavu a před třemi lety zpět na AZ. Ještě před tím jsi byl chvilku ve Vítkovicích. Proč Ti to tam neklaplo?

Když jsem šel z juniorky do áčka, tak se mi vydařila první sezóna a šel jsem do Vítkovic. Byl jsem štíhlejší, menší a slabší a více si na mě dovolovali. (smích) Byl to jiný „level“ a byl jsem tam vyjukaný a nezvládl svoji šanci.

To nebyl případ Tvojí štace v Chomutově, kde jsi se potkal s Markem Sikorou….

V Chomutově byl na první ligu nadstandartní tým. Měli obrovský rozpočet a šli si za tím postupem do Extraligy. Tou dobou tam hráli Radek Duda, Milan Kraft, Jan Benda, Štěpán Hřebejk, Lukáš Pulpán a spousta dalších. Byli to extraligoví borci, se kterými jsme se tam s Markem potkali. Bojovali jsme o své místo, abychom si vůbec zahráli. Měli jsme štěstí, že jsme byli u toho postupu. Piráti se po dlouhé době vrátili do Extraligy.

Jenom bych doplnil, že to byl Tvůj první postup s týmem do Extraligy. Jak je těžké něco vyhrát?

Je to hodně těžký (smích), vzhledem k tomu, že nikdo vám nic nedá zadarmo a jsou i jiné týmy, které chtějí postoupit. V té době bylo velké derby s Ústím nad Labem, kde také měli excelentní tým. V první sezóně nás s Piráty vyřadilo ve finále a druhou jsme jim to vrátili a sedmým zápasem jsme postoupili do Baráže. To se ještě hrála na sedm zápasů jeden na jednoho. V sedmi zápasech jsme porazili i Bolku.

Když jdeš podruhé do sedmého zápasu, tak to je prý zápřah, jak na tělo, tak na hlavu?

Byl jsem mladý, tak jsem to asi tak nebral. Bylo to ob jeden zápas. Jednou jsme vyhráli my a podruhé oni. Do sedmého zápasu se jde s čistější hlavou, než když se vede 3:1, anebo 3:2. Už cítíš, že je to blízko, ale ne nadarmo všichni furt dokola opakují, že ten poslední krok je nejtěžší. Úspěch je vždycky krásný, oproti té bolesti, která přijde, když to nevyjde.

Pak jsi přešel do Jihlavy. Z té doby se mi vybavují dvě věci. Jednak, že nebyla k dispozici Tvoje 24...

Jo to si vybavuji, tam nebyla 24 a tak jsem si na počest Marka Sikory vzal „jeho“ 20, která byla volná. Tak jsem mu takhle vzdal trochu hold a čest. Celkem se mi s ní do listopadu dařilo, než mi vyrobili dres s 24.

Tou druhou bylo, že Ti chutná jihlavský Ježek, můžeš mi to, prosím vysvětlit?

(smích) Chutnal. Dlouho jsem ho ale neměl točený (smutný pohled). Teď není možnost ani vyrazit za rodinou. Ta 11, i když moc nepiju, je, přes svoji sladkost, dobrá.

S Duklou jsi také postoupil do Extraligy, ale druhou sezónu se spadlo. Dá se to přirovnat k této sezóně v AZetu, anebo to bylo ještě horší?

Tam to bylo, řekl bych, mnohem horší. Přeci jenom, tady (ukazuje na ledovou plochu) nás to taky trápilo. Sezóna byla hrozná, ale člověk věděl, že nepřijde to nejhorší a sice sestup. Člověk to bere jako přechodnou sezónu, navíc se hrálo bez diváků.

To věřím. Přijdeš na prázdný a studený zimák, když se vyhrálo, tak vám deset lidí zatleskalo a šel jsi zase rozbolavělý domů…

Všechno to bylo strašně zvláštní. Člověk to nezažil za celou svoji kariéru a doufám, že to nezažiji ani jako fanoušek, až budu mít po ní. Bylo to... takové těžší. Ale pak ses s tím snažil žít. Nikdo nechce prohrávat… Člověk musí makat, aby on sám měl, před sebou, čisté svědomí. V té hlavě to bylo náročné. Hlavně ta neúspěšná Baráž. Po té sezóně, vím, že jsem potřeboval měsíc na to, abych si vše srovnal... Měl jsem myšlenky, jak to mívá každý.

Co Ti tehdy pomohlo z letargie. Byl to trénink, dovolená, anebo jihlavský Ježek?

Tehdy to bylo tak, že jsem jel na dovolenou do Havířova. Pomohla mi rodina a to, že jsem od toho vypnul. Nemyslel jsem na to.

Jak vlastně odpočíváš?

Dokáži odpočívat i u televize na gauči. Přečtu si nějakou knížku a tehdy jsem se věnoval dcerce.

Jaké to je, když Ti šéfa dělá bývalý spoluhráč?

(smích) I Paťa byl vlastně bývalý spoluhráč. Tím, že se známe, tak jsme k sobě více upřímní.

Jak je těžký vyhrát buly?

To záleží, kdo proti Tobě stojí.

Tak třeba Michal Poletín, ten je vysoký a silový…

Silový je lepší. Horší je, když je šikovnější a rychlejší. Záleží i, jak to hodí rozhodčí. Komu to hodí, je v tom spousta faktorů. Nehledě na to, že v první lize jsou statistiky, obecně, nepřesné. Spousta buly je nerozhodně, pak už je to o rychlosti křídla a všichni nadávají na toho centra, i když to čistě neprohrál. (smích) Spoustu situací se třeba snažíš hrát dopředu a víš, že budeš mít prohrané buly.

Taková situace. Je pět vteřin do konce, prohráváte o gól a hrajete v šesti. Máš možnost to zkusit přímo z buly, dal jsi někdy takhle gól?

Výjimečně se to podaří. Není to situace, kterou bys trénoval. Vždycky je tam nějaká varianta, co se vyzkouší. Upřímně, takhle dát gól je méně pravděpodobné, než když to někomu kousek nahraješ.

Máš už nějaký věk. Co tomu říká tělo, regeneruješ dobře?

Čím dál hůře, s přibývajícím věkem je regenerace pomalejší. Taky se mi hůře běhá. Musím se o sebe více starat.

Jak velkou roli hraje strava. Jíš lépe a zdravěji, máš na talíři více zeleniny?

Jím lépe, než jsem „jídávával“. Snažím se dávat více zeleniny. Hlavně jsem omezil polotovary, zcela jsem vyřadil rychlé občerstvení. Přidal více bílkovin, něco jsem se musel o tom jídle naučit, protože jsem jedl méně. Musím mít dostatek živin, abych netrpěl, jak se mi to párkrát v životě stalo. Když jsem si myslel, že když nebudu jíst, tak zhubnu. To je právě největší chyba, přestat jíst.

"Šmakuje" Ti letní příprava?

Nešmakuje mi, málokomu taky šmakuje. Jsou věci, které mi sedí více, a které méně. Čím jsem starší, tak se toho ale bojím méně.

Tak nejdeš do toho poprvé...

Člověk ví, co potřebuje a co ho i čeká. A taky proč to dělá.

Když se podíváš na svoje křídla, Ondru Procházku a Jakuba Doktora. Jsou na tom individuálně dobře, ale nezkoušel jsi je někdy „předělat“?

Nejsem takový, abych je potřeboval předělávat. Vždycky jsme si, když jsme se sehrávali, k sobě našli cestu, abychom si vyhověli. Ze začátku je nejdůležitější vzájemně se pochopit. Abychom se mohli spolehnout jeden na druhého, abychom o sobě věděli i zády k sobě.

Jak dlouho trvá, než s někým najdeš společnou řeč?

Ono záleží, s někým si sedneme hned a s jiným je potřeba toho času více. Každý hráč má jiné návyky. Je potřeba se pochopit a v něčem třebas ustoupit. Já jsem Dokyho a Prochyho nechával hrát. Snažil jsem se jim do toho útoku a směrem dopředu moc neplést, aby oni museli směrem dopředu tvořit.

Letos se Vám to povedlo, ke konci jste byli v laufu a hlavně jste nedostávali góly…

Přesně, to je asi nejtěžší pro mladé kluky. Dopředu je to táhne hned, ale naučit se vracet dozadu není jednoduché. Potlačit svoje ego a makat pro ostatní. Pro ty dva to nebyl problém a do té jejich kariéry, kdyby šli do jiného týmu, to bude dobré, protože budou komplexnější a pomohou týmu.

To mě přivedlo na konstantnost výkonů, jednou dáš dva góly...

A podruhé zahraješ skvěle a nedáš ani jednu šanci. Ono svoji roli hraje spousta faktorů i to, jak se člověk vyspí. Aktuální forma, nejdůležitější je být zdravý. Když člověk maká, tak ta forma přijde.

Jak vypadá pro Filipa Semana ideálně strávený den?

Pro mě je to den strávený s rodinou na zahradě. Rád griluji a zkoušíme si pěstovat vlastní rajčata a papriky.

Máš před zápasem nějaký rituál?

Všechno musím mít správně oblečeno. Začínám odleva doprava od zdola směrem nahoru. V hlavě se sám nějak naladím na zápas.

Když Vás fotím při nástupech, tak někteří hráči jsou nervózní, někdo má zase rozšířené zornice a další zhluboka dýchá. Zkoušíš to s dechem?

Každý to má jinak, ale hluboké dýchání pomáhá, alespoň mně, se do toho nějak dostat. „Nakoncentrovat“ se a připravit na zápas. Tak trochu se nějak i vnitřně uklidnit.

S přibývajícím věkem je těžší zkrotit emoce, alespoň to pozoruji na sobě. Ty to máš jak?

Přesně tak, vadí mi spousta věcí, které mi předtím nevadily. Nejčastěji mi vadí rozhodčí. Hádám se jenom na ledě, ale je třeba se soustředit na samotnou hru. Většinou jsem nervózní, když mi to nejde a přenáším to na ostatních. (smích)

Kdy Ti bylo na ledě ouvej? Když jsem se díval na zápas v Přerově, tam jsi moc vesele nepůsobil?

(proneseno tiše a smutně) Zápas v Přerově byl hodně nepříjemný, po něm jsem byl hodně smutný. Šli tam vidět emoce a jak je těžké být v klidu. Pak člověk mluvil s Jurou Krislem a ten to zase viděl jinak. Vždycky to má dvě strany. Důležité je si uvědomit, že je to furt jenom hokej.

Jak Ti tehdy bylo, když se prohrála v Jihlavě Baráž?

To jsou vždycky nepříjemné zážitky a pocity, je to nejhorší věc, co tě může ve sportu potkat a zažít. Vždycky někdo musí prohrát. Když má člověk tu kariéru delší, tak se stane, že zažije vrcholy a pády. Jak říkám, nejde o život. Když se člověk střetne s tím venkovním světem, tak zjistí, že jsou důležitější věci, než je hokej, který ho momentálně štve.

Filipe, díky za upřímnost a za čas. Doufám, že Tě na ledě budu vídávat ještě nějaký ten pátek a přeji Ti všechno dobré.

V článku byly použity fotografie z archivu autora.