AZ je pro mě všechno, říká obránce Jaroslav Mrowiec

H A V Í Ř O V - Dvaadvacetiletý obránce AZetu má za sebou třetí sezónu v mužích. Letos kvůli zranění nemohl nastoupit do všech zápasů, ale přesto patřil k nejobětavějším hráčům týmu. Zblokoval druhý největší počet střel, které šly na gólmana Havířova. Byl platný i v oslabeních, ve kterých byl třetím nejvytěžovanějším obráncem. Dnes Vám s ním přinášíme rozhovor.

Sedíme s Jardou v prázdné GASCONTROL aréně, do které proniká ostré  slunce. Zpovídaný je v dobrém rozmaru. Před rozhovorem si šel zaběhat. Zarazilo mě na něm, že byl, oproti našemu poslednímu setkání, trochu pohublý. Stále je na něm vidět, že ho mrzí nepovedená sezóna. I během rozhovoru z něj šla "cítit" lehká frustrace. Když ale přišlo na AZ, tak je z něj mluvila hrdost a odhodlání.

Ahoj Jardo, co Ti hokej vlastně dává a co musíš Ty dávat na oplátku jemu?

Dává mi spoustu kamarádů, pracovitost a disciplínu. Hokeji musím dávat úplně všechno.

To je takové diplomatické. Můžeš třeba jíst a pít, co chceš?

Musím se chovat jako profesionál. Nemůžu pít, ve velkém množství, alkohol během sezóny a také nemohu jíst, jak bych chtěl.

No a co bys chtěl jíst, chutná ti fast food?

(smích) Neměl bych jíst smažené věci a ty fast foody. Jasně, že mi to chutná, i když mně vlastně chutná všechno (smích). V sezóně se omezuji a po sezóně si to trochu vynahradím.

Po jednom zápase jsi mi povídal, že před Tebou lednička dlouho neodolá…

Teď už je to jinak! Po zápase je hlad opravdu velký. Je jedno, jestli se vyhrálo, anebo prohrálo. Výdej je hodně znát. Dám si večeři podle jídelníčku, který si sám plánuji. Pak už si jenom lehnu a zavřu oči.

Můžeš přiblížit nesportovcům, co je na tom sportu nejhorší? Jestli to jsou drobné bolístky z ledu, životospráva, zranění, anebo třebas neúspěch?

Pro mě je nejhorší prohraný zápas a ta letní dřina. Nikdo nechce prohrát, je to smutné. Hokej přináší všem radost a k tomu potřebujeme výhru. Prohra znamená, skoro pokaždé, smutek. Hrajeme to pro vítězství a úspěch. Nejlepší je, když se o to na ledě můžeme podělit s fanoušky.

Už jsi to trochu nakousl, tahle sezóna nebyla o vítězstvích…

(oddych a pak smutně pokračuje) Bylo to už od začátku trápení. Něco takového jsem zažíval poprvé. Trápení je správné slovo pro tuhle sezónu. Ve většině zápasů, ne že bychom byli horší, ale prostě jsme nedávali góly. Prohry vždycky člověka sráží dolů, vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude, alespoň pro mě.

Moc branek jste letos neinkasovali (95 ve 34 zápasech), pro obránce to byla dobrá…

(Rázně) Obranná fáze nám docela šla, ale góly jsme nedávali. To byla alfa a omega, když jsme dali dva góly, tak už jsme nebyli schopni dát ten třetí a to bolelo.

Takže Tě, s odpuštěním, nebolela zlomená ruka, která ti zhatila start ročníku, ale to, že jste prohrávali. Rozumím tomu správně?

Tyhle věci bolí chvilku, ale když se nepodaří sezóna, tak to bolí dlouho. Bolí mě to ještě teď. Jediné, co na to trochu pomáhá, je příprava na další sezónu.

Teď budu trochu skeptik, opravdu to pomáhá?

Mně velmi moc. Vyčistím si hlavu, zapomenu na starosti a „bolesti“ z minulé sezóny.

Jak moc toužíš po úspěchu, a co jsi pro něj schopný udělat?

Myslím si, že dost… Všechno. Připravuji se už měsíc před letní přípravou, chci být s AZetem úspěšný.

Na ledě se nedějí jenom hezké věci. Občas se někdo píchne do slabin, anebo…

Patří to k hokeji, musíš být trochu taková svině, oprostit se od toho.

Moc mi jako „svině“ nepřijdeš, s tím se člověk asi rodí?

Ne, já jí opravdu nejsem, to mi vyčítá i můj otec. Chtěl bych se naučit být občas taková ta „svině“. Ale být tou sviní v tom správném slova smyslu. Musíš to mít v sobě, anebo k tomu přijít.

Hokejisté chtějí být trochu jako UZUMAKI NARUTO. Pořád procházíš nějakým sítem a jenom malému procentu se poštěstí být profesionálem…

Baví mě to. Pro mě je fajn bonusem to, že se můžeš živit něčím, co Tě baví. Musíš pořád prostě mířit výše a být ten nejlepší a říci si o tu nejlepší smlouvu. (smích)

Co pro Tebe znamená AZ?

AZ je pro mě všechno. Srdcovka. Je to klub, kde jsem vyrůstal, byl jsem tady od malička. Ještě, když tady byli Panteři.

No a jaké to pro Tebe je, být v kabině s Filipem Semanem a Honzou Marunou?

(Nadšeně) Na Mařku jsem se chodil dívat v sezóně 2010, když se AZ znovu „narodil“. Tehdy jsem měl sen, že bych si jednou s ním chtěl zahrát před plnou halou (rukou ukazuje do míst, kde jsou opuštěné sedačky). Nakonec se mi to povedlo, byl jsem s kluky v jedné kabině, i s Jurou jako kapitánem. Vybavuje se mi, jak jsem si s Mařkou, jako mladý, plácal v Karviné, když vyhráli první finále. Společně jsme na to i vzpomínali a řekli si, že je to mazec.

No a co sis říkal, když mu vzali céčko?

(Vyveden z míry) Uff… Hlavně to byl impulz, který přišel od trenéra a manažera. (chvilka ticha)

Ale pak se Honza vyhrál a měl dobrou formu, že?

Myslím, že mu to pomohlo. Bodoval, měl šnůru dobrých zápasů. Bylo vidět, že ho to nakoplo. To céčko se mu pak právem vrátilo.

Jaký byl Tvůj největší zážitek s AZetem?

Největší zážitek pro mě byl domácí zápas se Vsetínem, když se tady slavilo devadesát let AZetu. Měli jsme na sobě retro dresy a vyhráli jsme. Byla tady super atmosféra a myslím si, že jsme si to pak užili i s těmi fanoušky po zápase.

Chválí Tě táta?

Ne. Táta není od toho, aby mě chválil.

To Tě nepochválil ani po zápase s Kladnem?

To mě i poplácal po zádech. Hlavně on tady na zápase s Rytíři nebyl. Musel někam narychlo odjet. Vždycky se smějeme tomu, že boduji, když tady není. Pak jsem mu řekl, že by měl jezdit pryč častěji. (smích)

Podmínky v Havířově si všichni chválí, čím to je, že neprodukujeme více hráčů do Extraligy?

Protože jsme malý klub. Většina kluků z okolí se hned vidí ve větších manšaftech a sice Vítkovicích a Třinci. Z mého pohledu je zbytečné, aby hráči chodili hned do většího klubu. AZ hraje nejvyšší dorosteneckou i juniorskou soutěž. Za mě to bylo jiné, když se v Havířově jednu sezónu nehrála nejvyšší soutěž, tak jsem odešel na jeden rok do Vítkovic. No, ale abych nekřivdil mladým hráčům, také se na tom podílejí i ambice rodičů.

Občas mám pocit, že ambice těch „našeptávačů“, rodičů a manažerů, jsou vyšší než schopnosti mladých hráčů...

Je to od každého něco. Když uvidí manažer šikovného kluka, tak umí „zafungovat“ na rodiče. Kluci se hned vidí v top klubech. Hokejista má sice možnost poznat nové prostředí, osamostatnit se, ale posílat kluka přes celou republiku, aby hrál tutéž soutěž mi nějak nedává smysl.

Mnoho lidí si neuvědomuje, jak je těžké být konzistentní a mít ve všech zápasech dobrou formu. Jak to máš Ty?

Je to strašně těžké. Mám pravidelně období, kdy se mi daří a udržuji to. Pak mám ale chvilku, kdy se umím do sebe pravdu „zarýt“. No, to se mnou nic nepohne a nedaří se mi. Potom se zajímám o všechno, jak lidi prostě řvou a píšou. Chtěl bych se naučit, být v konzistentní formě, pokud se to tak dá říci.

A co jsi se dozvěděl?

V té chvíli jsem byl nasranej sám na sebe. Už jsem byl tak „v prdeli“, že jsem nevěděl, co s tím. I když moje přítelkyně mi to zakazovala, ale prostě to tak bylo. Ono mi to hodně škodí.

Díváš se dva, tři roky dopředu?

Momentálně, v kovidovém období a toho, co se děje ve světě, ne. Dívám se dopředu sezónu po sezóně. Nikdo nevíme, co bude. Osobně doufám, že dojde k rozvolnění a všechno se vrátí do starých kolejí.

Mám pocit, že jsi zhubl, jak se udržuješ ve formě, když je všechno zavřeno?

Sám cvičím s vlastní vahou a mám doma i k dispozici činky. Chodím hodně běhat na ovál a změnil jsem osobního trenéra. Taky se snažím hlídat, co jím a piji.

No, když jsme se bavili, o těch cílech, tak ten tvůj je jaký?

Mým snem je zahrát si jednou v Extralize, okusit si nejvyšší soutěž.

V přípravném zápase s Vítkovicemi tam takový rozdíl nebyl…

Byl to super hokej, bylo to všechno rychlejší, než jsme byli zvyklí. Museli jsme vystoupit ze své komfortní zóny. Na zimáku jsme lidi potěšili svou hrou. V Extralize se více dodržuje systém a dbá se na detaily. Popravdě my jsme hráli ne na hranici možností, ale za nimi. Spousta hráčů měla s Vítkovicemi společnou minulost. No, a to bylo i v zápase vidět.

Hlava, ambice, tělo, odhodlání, nevzdávat se. Je něco, co potřebuje hokejista k tomu, aby byl dobrý?

Aby byl člověk dobrý hokejista, musí mít podle mě hlavně dobrou hlavu i tělo, to ostatní už pak přijde. 

A ty máš dobrou hlavu? Nedeptá Tě pak nějaký „kopanec“ na ledě?

(Nejistě) Hm, jak kdy. Mám období, kdy je hlava úplně super, ale někdy přijde období, kdy se nedaří a to je pak panečku „závar“. Nemyslím si, že bych byl po jedné chybě, na dně. Snažím se na to hned zapomenout a ideálně se chytit v dalším střídání. Na odčinění mám celý zápas. Myslím si, že když se mi opravdu nepovede zápas… Tak ty další dva nemám ještě sebevědomí na „normální hladině“. V hlavě si to nějak neumím nastavit tak, že už je to další zápas a začínáme nanovo.

Letos se do obrany AZetu, kvůli zraněním, hodně sahalo. S kým Ti to sedlo?

Už letní přípravu jsem začínal ve dvojici s Tondou Bořutou. Docela se nám dařilo a sedli jsme si. Pak se nejdříve zranil Tonda a já pak den před startem soutěže. Trénovali jsme zrovna situaci pět na tři. Akorát jsme se bavili s Kachnou u mantinelu, že Ivan Lytvynov nemá prý tak tvrdou střelu a jsme na něj zvědavi. S Ondrou jsem si vyměnil flek a vyjel proti Ivanově střele do bloku a puk mi, bohužel, letěl na hlavu. Naštěstí, jsem do toho dal ruku. Den před startem ročníku jsem si tak zlomil ruku.

Tobě to koronavirové přerušení pomohlo při zotavování…

Paradoxně tou dobou jsem na tom byl s hlavou špatně. Připravoval jsem se na sezónu, abych se ukázal v dobrém světle a najednou přišla zlomená ruka. Byl jsem z toho smutný a hodně mě to, asi týden, štvalo. Ale pak jsem se zklidnil.

Co Tě zklidní?

Přítelkyně, to je takový můj poklad. Za nějaký čas už si to i sám uvědomím a uklidním se. Tak nějak si to vnitřně vyříkám. Nejsem ten typ, který by byl hodně emotivní.

Co Ti nechutná na letní přípravě?

Nebaví mě běhaní, ostatně to mě nebavilo nikdy. V posilovně už je to lepší. Teď jsem si to sám v sobě nastavil, že musím zapracovat. Dlouhé tratě mi nejdou, sprinty ještě půl bídy. Je to tím, že jsem těžký a neběhá se mi dobře.

Mám zažité, že obránce je stodesetikilový pořízek, ale trend se nějak změnil…

To je pravda, z Finska přišlo spoustu malých, útočných a šikovných obránců. Hlavně u nás, těch větších obránců, je problém, že menší, podsaditější útočníci mají výhodu. Jsou nižší a rychlejší. My je musíme přitvrdit tím tělem.

Dáváš si předsevzetí do další sezóny?

Hlavně být, jako tým, lepší a úspěšnější než letos. Zvládnout to nějak v klidu, postoupit do play-off a rvát se o ty nejvyšší příčky.

Jardo, díky za Tvůj čas a upřímnost. Ať se Ti vyhýbají zranění a potkáme se , pro hokej, v lepších časech.

V článku byly použity fotografie Evy Suchánkové a autora.