AZ Havířov
Trénoval s hvězdami extraligy, jedl hodně masa, aby nabral svaly, svých snů se nevzdal. Mladý útočník Petr Antoníček, který oslaví 22.2. své 22. narozeniny, si v letošní sezoně připsal ve 34 zápasech 31 bodů.
Petře, jak je to stou stravou? Pořád dodržuješ zdravý jídelníček?
Úsměv … už to není u mě tak horké, ale snažím se v přípravné sezoně na to dbát a pak z toho těžím. V dnešní době už není moderní být namakaný kulturista, dnes jezdí po ledě spíš šlachovití atleti.
Jaké jsou tvé vzpomínka na Pardubice? Které hokejisty jsi mohl obdivovat na vlastní oči?
Vzpomínky jsou krásné, jednou bych se tam i rád vrátil. Trénoval jsem po boku Tomáše Rolinka, Petra Čáslavy, Petra Sýkory, trenérem byl Miloš Holaň, takže opravdu zvučná jména. Sledoval jsem, jak trénují, dávají tomu maximu, hodně mě to motivovalo pracovat na sobě, zlepšovat se.
V patnácti letech jsi odešel z domu, bylo to těžké?
Z Prostějova do Pardubic byl velký skok. Najednou jsem byl sám, bez rodiny, musel jsem se starat sám o sebe. Dělal jsem školu, trénoval, s klukama jsem trávil veškerý volný čas. Posléze jsem si našel přítelkyni a bylo to hned lepší. Jsme spolu už pět let, vše se mnou prožívá a jsem rád, že i když teď spolu netrávíme moc času, protože bydlí v Pardubicích, je mi velkou oporou. Rodina mě rovněž podpořila, abych šel někam, kde se posunu, protože v Prostějově extraliga nebyla.
Tvá cesta do Azetu vedla z Chance ligy.
V Pardubicích mi skončilo hostování a další nabídka od pernikářů nepřišla. Přesunul jsem se do Chance ligy v Šumperku. Strávil jsem tam jednu sezónu. Popravdě jsem moc nehrál, ale já jsem hrát chtěl, proto jsem kývnul na možnost přesunu do Havířova. Měl jsem tady být měsíc, nakonec tady dohraji sezónu.
Z první do druhé ligy, nebereš to jako krok zpět?
Občas člověk musí udělat krok zpět, aby se mohl odrazit zase nahoru. Ano, hraji druhou ligu, ale hraji, to je pro mě důležité. Musím přiznat, že mi přesun možná i zachránil kariéru, protože v Šumperku jsem se necítil ke konci potřebný a zvažoval jsem, že skončím. Jsem moc rád, že se mi v Havířově začalo dařit jak herně, tak bodově. Mám kolem sebe skvělé spoluhráče a když to sedne, tak to tam padá. Věděl jsem, co se ode mne čeká – góly. Měl jsem strach, jestli očekávání naplním. Přes covid se moc nehrálo, v Šumperku jsem hrál ve 4. lajně, která nemá zrovna za úkol dávat góly. Tady opravdu vím, že se to ode mne čeká a jsem rád, že mi to padá.
Tvé cíle byly a jsou stále vysoké?
Jasně, že jsou, ale co bude nevím. Havířov mi dal šanci na restart, teď je prioritou uhrát play-off a dotáhnout to s týmem co nejdál. Jsem tady maximálně spokojený. Rád bych potěšil fanoušky dalšími góly. Po sezóně budu řešit, co dál.
Petře díky moc za příjemné povídání. Hodně štěstí na ledě i mimo něj.
Příští týden zmapujeme kariéru Martina Dudáše. Obránce Azetu byl v plánu na tento týden, skolila jej však viróza a od trenérů dostal volno.
