Jan Daneček starší - trénování je pro něj vším

Trenéra Jana Danečka staršího není třeba nijak zvlášť představovat. Asi každý ví, že je trenérem A-týmu a mimo to trénuje žáky. Ale asi málokdo ví, jak vypadala jeho hráčská kariéra a jak se k trénování dostal. A o tom se dočtete v tomto článku.

Životní pouť Jana Danečka začala 17.10.1960 v Prostějově, kde jeho rodiče byli navštívit rodinu, když se Jan rozhodl, že už by chtěl na svět. Narodil se tedy na Hané, ale od malička bydlel v Havířově, kde v sedmi letech začal chodit do přípravky.

V roce 1968 přišla okupace, kvůli které rok přípravka vůbec nebyla a tak se malý Jan k hokeji vrátil až v roce 1969. Jan Daneček je ztělesněním patriota, prošel všemi mládežnickými kategoriemi Azetu, poté strávil dva roky na vojně, ale kromě jedné sezóny odehrané v Orlové působil celou svou hráčskou kariéru v dresu Havířova.

Vojna byla důležitým mezníkem v životě Jana Danečka a hodně ovlivnila jeho budoucnost. Sám k tomu říká: „Oba roky jsem prožil v Dukle, první rok to byla Dukla Hodonín, druhý potom Dukla Tábor. Myslím si, že mi to hodně hokejově pomohlo a taky jsem tam udělal první trenérské krůčky, když jsem ve volném čase pomáhal na trénincích přípravky.“

V trénování nejmenších pokračoval i po návratu do Havířova: „Zjistil jsem, že mě baví trénovat ty nejmenší děti a tak jsem se tomu věnoval už nějak od svých 21 let. Potom někdy v roce 1986 jsem dostal už svou první třídu, to mi bylo asi 26 let.“

Ale zpátky k hráčské kariéře. Jan Daneček odehrál téměř celou kariéru ve druhé lize, tedy třetí nejvyšší soutěži Československa, výjimkou je rok odehraný v Orlové, kde hrál ještě o soutěž níže, krajský přebor. „V roce 1986 došlo v Havířově k obměně kádru, všichni moji kamarádi byli v Orlové, tak jsem tam šel na hostování, ale přitom jsem trénoval děti v Havířově, což bylo dost náročné. Proto jsem se po roce vrátil do Havířova.“, vysvětluje Daneček.

V Azetu tedy pokračoval jako hráč i trenér, ale ve 30 letech se rozhodl ukončit hráčskou kariéru, protože: „Byl jsem po operaci ramene a to mě omezovalo. Nemohl už jsem hrát na takové úrovni jako před zraněním, navíc tady se tvořil výborný tým, který následně postoupil do první ligy. Takže já jsem se rozhodl skončit a zůstal jsem u trénování.“

Jaký byl vlastně Jan Daneček hráč? Nastupoval většinou ve druhém útoku, jeho postem byl střední útočník. Statistiky bohužel nemáme k dispozici, bude nám muset stačit skromné sebehodnocení samotného Danečka: „Já jsem nikdy nebyl střelec, byl jsem spíš dělník ledu. Ale uměl jsem i kombinovat, měl jsem poměrně hodně nahrávek. Myslím si, že se mnou každý rád hrál, protože já jsem vybojoval i zdánlivě ztracené puky a nahrával je spoluhráčům do šancí.“

Druhá útočná řada Azetu v 80. letech vypadala takto: Karel Suchánek–Jan Daneček–Alois Hadamczik. Zajímavé je, že všichni tři se stali trenéry a Alois Hadamczik to dotáhl až na trenéra reprezentace České republiky. Právě to, že Alois Hadamczik znal Jana Danečka z Havířova a věděl, že je kvalitní trenér mládeže, pomohlo našemu hrdinovi k angažmá v Třinci, kde trénoval všechny mládežnické kategorie a dělal i asistenta u A-týmu.

Při zápase 8. třídy

Třinecká anabáze Jana Danečka začala v roce 1999 a trvala 8 let, potom se rozhodl jít trénovat do Vítkovic. „Dostal jsem nabídku dělat asistenta u mužů Mirovi Fryčerovi, což jsem rád přijal ze dvou důvodů. Jednak jsem s ním trénoval v sezóně 1994-95 muže v Havířově a potom taky kvůli tomu, že jsem to měl blíž domů. Oba mí kluci už odrostli, starší Honza byl v Kanadě, mladší Lukáš už se zařadil do kádru mužů, takže jsem se rozhodl z Třince odejít. Ale to neznamená, že bych na Třinec zanevřel, byl jsem tam spokojený a moc rád na to vzpomínám. Doufám, že i oni na mě tam vzpomínají v dobrém.“ , vysvětluje.

Ve Vítkovicích ale dlouho nevydržel, protože byli po v polovině sezóny odvoláni. Následoval návrat do mateřského klubu, kde působí dodnes. „Já už jsem pak zatoužil po návratu domů, chtěl jsem to mít do práce blízko a chtěl jsem trénovat havířovské děti, protože já jsem celý život Havířovák.“ , dodává k tomu Daneček.

Mezi jeho největší trenérské úspěchy patří čtvrté místo v celorepublikové finálové skupině, které vybojoval s dorostem. Přitom z 12 účastníků této skupiny nebyl pouze Havířov a další dva týmy účastníkem nejvyšší soutěže. V kádru tohoto týmu měl Daneček k dispozici mimo jiné Jiřího Trvaje, Petra Jurečku a Daniela Semana. „Rád bych se pochlubil tím, že z 99% byl ten tým složen z našich odchovanců“ , doplňuje Daneček.

Další velký úspěch měl s třineckými dorostenci, kde trenérem Kužílkem dovedli své svěřence do třikrát za sebou do finále, dvakrát z toho byl titul mitra ČR.

O tomto trenérovi je známo, že raději trénuje mládež než muže, přesto se po roce vrátil k A-týmu. Co jek tomu vedlo? „Byli tady nějací trenéři, které vedení chtělo, ale nakonec to nedopadlo a já jsem nechtěl nechat klub na holičkách, takže jsem na nabídku kývnul. Udělal jsem to i z toho důvodu, že nebylo moc času, hráči začali trénovat pozdě, protože dlouho hráli, a bylo by těžké shánět trenéra na poslední chvíli.“

Možná si kladete otázku, jaký je rozdíl mezi trénováním dětí a dospělých, pan Daneček v tom má jasno: „Na to je úplně jednoduchá odpověď: chlapy sháníte a trénujete, aby měli dobrou fyzickou kondici, trochu je připravujete i po taktické stránce a děti učíte hrát hokej. Ty děti to ještě neumí, takže je musíte naučit všem hokejovým dovednostem. No a pak je samozřejmě rozdíl v přístupu k nim, na chlapy můžete použít hrubší slova, třeba je i posadit, když neplní to, co po nich chcete. Naopak u dětí to chce trpělivost, vysvětlovat a vysvětlovat. Nemůžete na ně být tvrdí, když udělají chybu, protože pak by se mohli začít bát a třeba už by nechtěli ten hokej hrát.“

Závěrem Jan Daneček srovnává děti, které trénoval na začátku své trenérské kariéry a své nynější svěřence: „Samozřejmě, že jsou ty děti jiné, my si to zjednodušujeme tím, že říkáme, že je jiná doba. Ale tu dobu jsme udělali my. Rodiče by se měli vrátit k tomu, aby vedli děti ke sportu, učili je skákat přes švihadlo a podobně, jako to dělali naši rodiče. Sportovní připravenost je věc, kterou si za peníze koupit nelze.“