Nechci nic pokazit a ukázat, že na to mám, říká obránce Fabien Kočí

H A V Í Ř O V - Osmnáctiletý obránce havířovské juniorky letos nastoupil už k jedenácti zápasům za muže. S hokejem začínal v Havířově, kam se přes Vítkovice a Frýdek–Místek v sezóně 2019/20 zase vrátil. Je prototypem moderního beka, který je menší, lehčí a agilnější. I přes své mládí se nebojí kotouče a odpovědnosti. Dnes Vám s havířovskou nadějí přinášíme rozhovor.

Fabien je kluk „tu ztela“. A jeho přízvuk opravdu, na první dobrou, nepřeslechnete. Oproti svým vrstevníkům má v sobě klid a sebereflexi. Ví, že pokud chce hrát hokej za peníze, tak s tím, co předvádí nyní, na to může zapomenout, ale udělá pro to všechno. Naděje havířovské juniorky, která letos neokusila hořkost porážky, se dostala do áčka AZetu před osmnáctými narozeninami. Pokud bych ho měl přirovnat k hráči, kterého mají fanoušci v živé paměti, tak by to byl Ivan Lytvynov z Motoru. Fabien je mladý, ale už ukázal, že pokud na sobě zapracuje a zesílí, tak pro něj CHANCE liga nemusí být, a podle mě ani nebude, konečnou stanicí.

Ahoj Fabiene, kdo tě přitáhl k hokeji?

K hokeji mě přitáhli rodiče. Můj táta ho kdysi hrával asi do dvaceti let, pak se stal rozhodčím a začal pískat utkání. Jezdíval jsem s ním na zápasy. Takže jsem k němu měl blízko, k hokeji i tátovi (směje se). Začalo mě to bavit a už jsem u hokeje zůstal.

Jsi rodákem z Českého Těšína, ale bydlel jsi v Karviné, Ostravě, až jste s rodinou zakotvili na „Janáčkových“ Hukvaldech, není to tam pro Tebe až moc klidné?

Z toho jsem měl strach, ale je to tam moc pěkné. Je tam super příroda a klid. Člověk na všechno zapomene a dobře si tam vyčistí hlavu. Kolem tebe jsou kopce. O víkendu, když není korona, si zajdeme na okresní přebor ve fotbale, pokud není zakázán. Když to bylo všechno zavřeno, tak jsme podnikali příjemné procházky po okolí.

S hokejem jsi začínal v Havířově, ale pak jsi se, pro mě nepochopitelně, vydal do Vítkovic?

V Havířově jsem hrál do čtvrté třídy, trénoval mě tady Jarda Venglář, anebo pan Daneček. Pak jsem přešel do Vítkovic. Do té osmé třídy to bylo super. V dorostu jsem tam prvním rokem moc nehrál, pak už jsem něco odehrál, ale měnily se kategorie. Už nebyl starší a mladší dorost, ale jenom dorost a tříletá juniorka. Z Vítkovic jsem byl poslán do Frýdku–Místku, kde jsem strávil rok a pak jsem přišel zase tady.

Ve Frýdku jsi hrával více, ale…

(nestačil jsem vyslovit otázku) Hrál jsem tam kraj za muže a nastupoval jsem tam v té „druhé juniorské“ lize. To byl, abych se přiznal, sranda hokej. Kluci tam chodili po škole a nemělo to tu úroveň.

Trpěl jsi tam moc?

Ani ne, já jsem si za to mohl sám. Nevážil jsme si toho, že jsem ve Vítkovicích, a pak jsem se „prý“ choval špatně, tak mě poslali pryč. Respektive do Frýdku, tam jsem strávil rok. Pak se mi ozval pan trenér Potěšil, který věděl, že jsem havířovský hráč. Byl jsem tady na pár trénincích, pak jsme se potkali na play–off Třinec s Vítkovicemi v juniorské lize. Slovo dalo slovo a byl jsem zase AZeťák.

Jaká byla ta nižší juniorská soutěž?

Vršek tabulky - Přerov, Šumperk a Vsetín - to byly manšafty, které měly úroveň a hrál se vyrovnaný hokej. Týmy měly svoji kvalitu. No, ale pak se hrál zápas třeba s Warriorem, a tam ta kvalita prostě nebyla. Ti kluci byli, pardon za to slovo, neohrabaní a neměli potřebnou fyzičku na to, aby odehráli celý zápas na stejné úrovni.

Co studuješ a jak dáváš studium a profesionální hokej?

Studuji třetím rokem ostravské Sportovní gymnázium Dany a Emila Zátopkových v Ostravě Zábřehu. Mám individuální plán, ten mám od letoška. Na hodinách nejsem, ani když jsou online. V tu dobu mám tréninky s muži. Baví mě dějepis a zeměpis, tam se něco dozvím.

Ne, že bych Ti to nepřál, ale kdybys nebyl profesionálním hokejistou, tak čím bys byl?

Mám udělenou dvojku licenci rozhodčího, tak bych se mohl posunout tímto směrem. Abych se přiznal, tak nevím. Beru to tak, jak to je. Chci vystudovat, a pak se uvidí. Chci dělat profesionální sport, to je pro mě priorita, ale pokud se mi to nesplní, tak se svět taky nezboří. Táta má bistro s kebabem, tak bych mohl pracovat u něj (smích). Ale teď vážně, pokud by mi nevyšel hokej, tak bych chtěl začít podnikat.

Vím, že je to jenom kdyby, ale kdyby se mohla hrát Juniorská liga, tak kde v tabulce byste touhle dobou byli?

Pokud bychom pracovali a makali, mohli bychom pomýšlet na to, že bychom nastavený trend udrželi. Na trénincích i v zápasech jsme do toho dávali všechno. Mohli bychom pomýšlet na to, že bychom nastavený trend udrželi. No ale ta porážka musí někdy přijít, i kdybychom tu sérii natahovali, tak by určitě netrvala do nekonečna. Za mě bychom hráli špičku, ale to se dozvíme, až nechají juniory hrát.

S čím jdeš na led? Nepodělat to, nedostat gól?

Když jsem v áčku, tak se snažím hrát, co nejjednodušeji. Jsem takový hračička, pořád s pukem něco vymýšlím, to není dobré. Místo abych to hrál jednoduše, tak mám tendenci vymýšlet přihrávky napříč kluzištěm (smích). Teď se snažím hrát jednoduše, chci pomoci týmu k vítězství.

Jaký je vzduch v CHANCE lize, jak se Ti tam „dýchá“?

(smích) Je to něco jiného, přišla na mě nervozita. V tom prvním přípravném utkání proti Šumperku, jsem nehrál v první třetině. Trochu to ze mě spadlo, ale přiznám se, že na rozcvičce jsem byl velmi nervózní. Na Vsetíně se hrálo ještě s diváky, nebyl sice plný dům, ale když na mě hulákalo tisíc lidí, tak to nebyl příjemný pocit. Burácelo to, hrála nástupová hudba a já jsem z toho byl vyplašený.

Co jsi cítil, když tisícovka lidí na Lapači spustila "tací se nerodí na rovině"?

(nadšeně) Neumím si představit, jaké to je, když tam zpívá na stadiónu čtyři tisíce lidí. Přiznám se, byl jsem vyjukaný. Cokoliv se na ledě událo, tak se hned začalo pískat a řvát. Prvních patnáct minut jsem seděl. Šel jsem na led jako náhradník, protože se zranil Ludvík Rutar. Kdybych tam měl jít od první minuty, tak by to bylo něco jiného. Taky mi hlavou blesklo, že kdybych hrál za Vsetín, tak se na ten led jako junior v áčku asi ani nepodívám, protože tam „odchovanci“ moc prostoru nedostávají.

Stojíš na střídačce, teď to tebe asi šťouchnou a řeknou: „střídej mladej“, lekneš se?

Nebojím se, neleknu se, ale je to pro mě pořád nové. Nechci nic pokazit a ukázat, že na to mám.

Co ti chybí k tomu, abys měl na ledě větší jistotu?

Chybí mi zkušenosti a uvolněnost na hokejce. Měl bych se více uvolnit a nepřemýšlet nad tím, abych něco nepokazil. Jak jsem uvolněný v zápasech juniorky, tak bych to chtěl přenést i do mužů. Přirozenost se jaksi nedostavuje a převládá ten pocit nechtít zkazit a udělat to, co nejjednodušší. V áčku se musí držet systém, a když si někdo nepřebere hráče, tak je zle. V juniorce jsou všichni rozlítaní.

Jaké je to pro Tebe osobně dodržovat ten nastavený řád?

Jsem takový, že chci udělat něco jiného, tak mám s tím řádem problém. To bylo vidět dneska na tom tréninku. Systém dodržuji, ale udělám občas nějakou kravinu. Podobný systém hrajeme i v juniorce, osobní obranu, ale tam se to moc nedodržuje.

V Jihlavě jsi měl na starosti místní legendu Tomáše Čachotského, který nedávno za Duklu odehrál 900 zápasů. Bránil se Ti „lehce“?

On mi byl ze začátku takový nesympatický. Při mém prvním střídání si ze mě udělal „dobrý den“. Měl jsem z toho nervy. Vůbec jsem nevěděl, o koho jde. Večer jsem se ještě díval na záznam, a projížděl svá střídání.

Když jsi měl, jak říkáš nervy, bylo těžké se udržet na uzdě a nefaulovat?

Ne, to ne, že bych ho měl nějak zmastit. Když mě někdo obhodí, tak musím dát nohy na ramena a pelášit zpět, ani nad tím nepřemýšlím.

Co musí mít dobrý obránce?

Rozehrávku, musí mít přehled a střelu od modré čáry. Kotouč by do branky měl doletět. No a bylo by fajn, kdyby ten bek měl sílu. I když doba 120 kilových obránců je pryč. Když si vezmu Ivana Lytvynova, tak to byl také drobný obránce, ale hrál skvěle.

Co z toho, o čem jsi teď mluvil, máš Ty?

Jsem malý, takový obratný. Mám šikovné ruce. Na střele musím ještě trochu zapracovat, taky na síle. Kila nechci nabírat, abych měl 95 kilo tuku. Raději budu mít o deset kilo méně a více síly. Podle mě už moc nevyrostu, ale jsem díky tomu somatotypu rychlý.

Je ta rychlost přednost?

Nejsem pomalý, ani rychlý. Zas takový rychlík, abych na ledě nechal za sebou pět kluků nejsem. Jsem takový, řekněme zlatý střed.

Když se díváš na ty nové typy beků jako Ivan Lytvynov, tak si říkáš co?

Na to, že má dvacet roků, divím se, že loni nebyl na MS dvacítek. Říkám si, že kdybych byl ve dvaceti tam, kde je on, tak bych si asi i zatleskal. Protože on je tím moderním bekem se vším všudy. Ivan je klidný, vyrovnaný, ví, co chce a je to chlap bez nervů.

Býváš na ledě nervózní?

Nejsem pořád takový sebevědomý.

V šatně jsi s hráči, na které jsi chodíval na Extraligu, anebo jsi je měl jako vzor tady. Jaké to je být s nimi?

Když mi bylo devět, tak jsem chodil na starou halu do Třince a Martin Adamský tam hrál finále play–off s Jirkou Polanským. Na ně jsem chodil před pěti lety. S Romanem Szturcem jsem si plácal na Vítkovicích v koridoru do šatny a teď jsem s ním v šatně. Honzu Marunu si pamatuji ještě s Robertem Říčkou, tenkrát to tady bylo vyprodáno (ukazuje do haly). Hrál tady i táta Ivana Ivana za Orlovou.

Jaká je pro Tebe konkurence v áčku?

Velká, je tady spousta kvalitních hráčů. Když jsou v plném počtu, tak je pro někoho mladšího skoro nemožné se tam dostat. Vážím si toho, že tady můžu hrát.

Co svůj vlastní hokejový sen? Máš?

Chtěl bych si zahrát Extraligu, to je můj dlouhodobý sen. Teď jsem věkem junior a ještě jím dvě sezóny budu. Chci hrát za Havířov a být dobrý obránce. I když se nám vstup do sezóny nevydařil, tak postupem času všem ukážeme, že máme kvalitu.

Vím, že jsi byl před pauzou pozitivně testovaný na koronavirus…

Dva dny jsem čichal ke všemu, co mi nevoní, jako olivy a česnek a nic jsem necítil, to byl můj jediný příznak. Když jsme šli do karantény, tak jsem dělal školu, byl jsem na online hodinách, a pak jsem taky trochu cvičil. Hrát se dalo jen na XBOXU.

Co říkají rodiče, že můžou žít s hokejistou?

Podporují mě a jsou rádi, že hraju hokej. Táta to prožívá možná více než já. Ono se to nezdá, ale když si vezmu, kolik času se mnou strávili v autě, na zápasech a trénincích, tak jim musím poděkovat.

Fabiene, díky za Tvůj čas a upřímnost, ať se Ti na ledě daří.

V článku byly použity fotografie z archivu autora.