Petr Malíř: Gascontrol Aréna je pro mě nejkrásnější zimák na světě

Téměř celý život prezidenta AZ Havířov Petra Malíře je spojený s hokejem. Na havířovském ledě s hokejkou v ruce začínal v šesti letech a jeho dobře rozjetou kariéru zastavily v 18 letech vážné zdravotní problémy. Přesto na tento sport nikdy nezanevřel a na palubu lodi jménem AZet se na jaře tohoto roku vrátil jako její pomyslný lodivod.

Jaká byla vůbec Tvá cesta k hokeji?

K hokeji jsem se dostal někdy v první třídě, kdy se konala náborová akce. Šli jsme na led, trenéři se na nás dívali a já jsem byl tehdy jedním z těch, které si bratři Drexlerovi vyhlédli a pozvali mě do havířovské přípravky. A právě oni pak byli také jedni z mých prvních trenérů, jejichž originální přístup k výuce hokeje oceňuji dodnes. Po přípravce jsem pak nastoupil na hokejovou Základní školu Vítězslava Nezvala. Tady jsem se setkal s dalšími trenéry jako například panem Barišem, Cepkem nebo třeba i Honzou Křivohlávkem.

Měly na tebe tyto havířovské hokejové osobnosti velký vliv?

Rozhodně, všichni tito trenéři byli takovými mými mentory. Dnes jako dospělý zpětně vidím, že to byl takový přístup a vztah mezi hráči a trenéry, jaký bych chtěl, aby fungoval v klubu i nyní. Bylo to období plné lidskosti a velkých hokejových vzorů spojených s AZetem.

Myslíš, že hokej jako takový i formoval tvou osobnost?

Určitě ano. Asi do osmé třídy jsem byl kapitánem mého ročníku. Moje mamka učila ve školce a vždycky jsem byl vedený k tomu se k jiným chovat slušně, s respektem a nemluvit sprostě. Mně se to takto nastavené líbí a myslím, že je to mezi lidmi v pořádku. Právě na hokeji se mi líbilo to možné propojení drsňáctví mezi kluky a týmovosti a pravidel na ledě. Prostě jsme oblékli dres a rvali se jeden za druhého.

Pro každé dítě je důležitá podpora okolí a rodičů. Jak to bylo u tebe?

Mě k hokeji jako takovému paradoxně přivedla mamka a ty první hokejové kroky, velké tašky s vybavením a brzké vstávání v přípravce se mnou odabsolvovala. Od třetí třídy a mého nástupu na hokejovou školu se pak začal hodně angažovat také můj taťka, který se stal vedoucím družstva a těmi sezonami se mnou procházel. Jezdil na zápasy, rozebírali jsme je spolu. Jsem za tuto podporu rodičům moc vděčný.

Máš nějakou dětskou vzpomínku na havířovský stadion?

Na zimák jsme vždycky rádi chodili, i když jsme zrovna nehráli. Rvali jsme se o to, kdo půjde prodávat na zápasy za korunu bulletiny, vydělali si tam na párek v rohlíku a cítili se obrovsky důležitě.

Vraťme se k tvé hokejové cestě. Pokračoval jsi v AZetu i po ukončení základní školy?

Ano, v havířovském dorostu. Během mého druhého roku v něm přišla extraliga z Opavy a začal se stavět nový manšaft, z Havířováků jsme se do týmu dostali jen já a Tomáš Kusý. Vydrželi jsme spolu až do juniorky, kdy už pro nás v extraligovém týmu prostor nebyl. Zamířili jsme tedy do Poruby.

Jak vnímá mladý člověk takový odchod ze svého domácího klubu? Způsobený vlastně tím, že se v AZetu uskutečnila transformace, kterou hráči nijak nemohli ovlivnit.

Tehdy mi řekli, že jsem na extraligu příliš velký, vysoký, ne tolik rychlý. Pro mě byl hokej celým světem, takže jsem chtěl pokračovat alespoň v jiném klubu. Ale samozřejmě to pro mě nebylo vůbec lehké, protože mým snem bylo hrát dospělý hokej za AZet před zdejšími fanoušky a dokončit tu cestu, která začala někde před lety u toho roznášení bulletinů.

Tvá hokejová cesta bohužel skončila dříve, než by se dalo předpokládat. Co se stalo?

Hned po maturitě jsem vážně onemocněl. Po třech měsících strávených v nemocnici jsem se pokusil vrátit na led. Bohužel jsem toho již kvůli problému s kyčlí nebyl schopný. Lékaři mi oznámili, že musím s hokejem ze zdravotních důvodů skončit.

Přišel tedy začátek profesní kariéry. Prošel jsi různými pracovními sférami – oblastí výpočetní techniky, velkoobchodem s léčivy, rozjel jsi v oblasti farmacie svůj vlastní business. Uběhlo pár let, přestože to vypadalo, že je tvá hokejová kariéra u konce, sen vrátit se na led jsi nevzdal …

Díky působení v oblasti farmacie jsem se setkával s lékaři a mluvili jsme o mých zdravotních problémech. Zjistil jsem, že by bylo možné podstoupit reoperaci. Díky operaci a pomoci lékaře, mého kamaráda a také sportovce, se podařilo zlepšit můj zdravotní stav natolik, že jsem se mohl k hokeji vrátit, byť na amatérské úrovni.

Začal jsi hrát tedy krajskou ligu v Krnově nebo v Horním Benešově. Pak ses vrátil do Havířova, hrál Havířovskou hokejovou ligu a následně přišel na řadu Český Těšín, kde ses rozhodl klub založit úplně od nuly. Jak vzpomínáš na tuto dobu?

Na myšlenku vytvořit úplně nový klub a hrát s ním krajskou ligu mě přivedli právě v šatně Havířova, kde mě zdejší spoluhráči navedli na myšlenku, proč neudělat krajský tým a nepojmout jej trochu jinak, než bylo tehdy zvykem. Chtěl jsem jej vybudovat v Havířově, ale bohužel zde nebyl tehdy prostor. Kamarád mi dal informaci, že v Českém Těšíně se dospělý hokej vůbec nehraje. Vytvořili jsme tedy tým z kluků, kteří s hokejem skončili převážně v dorostu nebo juniorce a začali budovat vše od nuly. Spoluhráči přivedli na tribuny své rodiny, kamarády, postupně se fanouškovská základna začala rozrůstat a formovat. Jako trenéra jsem oslovil Jardu Bariše, jako vedoucí družstva mi pomohl můj taťka. Snažili jsme se týmu vytvořit i přívětivé zázemí na zimním stadionu v Českém Těšíně, umístili loga na plachty na tribuny a podobně. Vzhledem k absenci dospělého hokeje, tady nic takového nebylo.

Klub měl tedy dobré finanční zázemí, fungující tým, kvalitního trenéra, fanoušci měli radost z návratu seniorského hokeje do Těšína. Zní to dobře, přišel tedy hned v první sezoně úspěch?

Vůbec ne. První sezonu se nám i přes veškerou snahu vůbec nedařilo. Hned v druhém roce přišel postup do play-off, během třetí sezony se v klubu začal angažovat také můj obchodní partner a kamarád Matúš, podařilo se nám krajskou ligu vyhrát a zahráli jsme si úspěšně o postup do druhé ligy s Jindřichovým Hradcem. Bohužel nás jako klub město Český Těšín tehdy nepodpořilo a zůstali jsme v krajské soutěži.

A pak se historický kruh trochu uzavírá a ty se na jaře tohoto roku vracíš do AZetu. Tentokrát ne jako hráč, ale jako jeho prezident. Jak se to stalo?

V Českém Těšíně jsem bojoval s tím, že nemáme žádný vlastní zdroj hráčů. Je zde sice druhý klub, kam chodí hrát děti, chyběl tam však dorost a juniorka a vlastně ze strany druhého klubu asi i vůle spolupracovat. Právě díky krajské lize jsem zjistil, že dost často se točí hráči mezi několika kluby, ale většinou chybí zázemí, do kterého by mohli dorůst. S Matúšem jsme vytvořili projekt hokejové akademie a vybudování nového zimního stadionu. Oslovili jsme vedení Havířova s dotazem na vhodnou lokalitu, postupně se našel prostor na ulici Mánesova a po vypuštění prvních informací veřejnosti nás oslovilo tehdejší vedení AZ Havířov kvůli budoucímu využívání ledu v nové hale. Následně přišla možnost do vedení klubu vstoupit.

Jaký to byl pocit? Ta možnost vrátit se do klubu, kde jsi prožil kus života…

Už ta situace, že přede mnou někdo vyslovil možnost vrátit se do AZetu, který jsem od malička miloval, byla fantastická. Najednou jsem cítil obrovskou zodpovědnost za to, že můžu změnit věci, které třeba historicky nefungovaly. Měl jsem oporu ve svém parťákovi Maťovi a snažil se do klubu navést všechny, s kterými bych zde rád spolupracoval a věděl, že jsou profesionálové ve svém oboru. V žádném případě jsem nechtěl hodnotit, co tady bylo v posledních letech, spíš se vrátit zpátky do doby, než byla v Havířově extraliga.

Změnily se nějak pocity při vstupu do Gascontrol Arény - kdysi jako hráče a teď jako prezidenta?

Já tuhle halu miluju. I když to může znít jako klišé, je to pro mě nejkrásnější zimák na světě. Má takovou speciální atmosféru, kterou úplně nedokážu popsat. Pamatuji si dokonce několik specifických okamžiků spojených s místy v hale. Moji první šatnu za žlutým sektorem, kde mi vázali dětské brusle. Sedadla, kde sedávali trenéři a dohlíželi, jestli prodáváme dobře bulletiny a nekupujeme si víc, než jeden párek v rohlíku. Nic z toho kouzla pro mě zimák neztratil ani po těch letech.

Co tě po vstupu do klubu nejvíce překvapilo?

Jak moc jsou věci vzájemně provázané. Například, jak fungují vazby mezi kluby, které se navenek tváří jako rivalové, ale vlastně si pomáhají. Jak vypadají nepsané dohody, jak moc dělají různé známosti a kontakty. Bylo to také období, které mi ukázalo, jací jsou lidé kolem mě. Takový prubířský kámen vztahů s přáteli a známými. Zjistil jsem, jak odlišně mohou lidé vnímat věci, jak rychle někteří dokáží změnit názor a popřít dřívější úmluvy. Na druhou stranu jsem také pochopil, kolik srdcařů okolo klubu je. Ať už jako jeho součást, mezi fanoušky nebo i mezi partnery.

Uměl bys říct alespoň pět věcí, s kterými jsi do klubu vstupoval a jsou pro tebe v rámci jeho řízení naprosto klíčové?

Absolutní prioritou je to, že bych chtěl, aby tady hráli co nejdříve hlavně odchovanci klubu a měli k AZetu opravdový vztah. S tím souvisí samozřejmě hokejová akademie, kterou budujeme. Dát správný zvuk havířovskému hokeji v rámci celé republiky, hokejového svazu a být příkladem pro ostatní ve výchově hokejové mládeže. Udržet jakousi kulturu značky AZetu, která by měla být jasná a výrazná. Chceme se samozřejmě s A týmem vrátit do první ligy, kam AZ rozhodně patří. Do extraligy chceme dostat také dorost. Pokračovat ve vstřícné komunikaci s naším největším partnerem městem Havířov. A v neposlední řadě najít společnou řeč a směr s fanoušky, protože jsou rozhodně nedílnou a důležitou součástí klubu. My jako vedení máme samozřejmě nějaké představy, vize, koncepci pro směřování klubu, ale zároveň chceme najít průsečíky a kompromisy. Nejsme rivalové, všem nám záleží na klubu jako takovém a chceme pro něj to nejlepší.

Ve vedení klubu jste s Matúšem již půl roku. Co se během této doby povedlo a kde jsou rezervy, na čem je potřeba ještě zapracovat?

Udělali jsme již kroky k upevnění značky klubu jako takového, uskutečnili několik akcí pro veřejnost. Podařilo se nám sestavit kvalitně trenérský kádr. Jsem přesvědčený, že máme také dobře složený A tým, který je konkurenceschopný a potřebuje se jen lépe sehrát. Podařilo se také změnit tréninkové jednotky tak, aby byly složením plnohodnotné. Zatím se nám naopak bohužel nedaří najít tu správnou chemii v juniorce. Rozhodně potřebujeme najít společnou cestu s fanoušky a také chceme zapracovat na interní komunikaci v rámci klubu.

Jak prožívá zápasy na tribuně člověk zvyklý být na ledě?

Velmi emotivně, vášnivě a rozhodně i těžce. Myslel jsem si, že to bude snazší, ale tíha zodpovědnosti za klub a jeho výsledky je opravdu velká. Někdy možná i trochu s horkou hlavou, protože na ledě je to o tom kousnout se a i když to zdánlivě nejde, podat ještě lepší výkon. Občas pak jednám třeba trochu impulzivně. S tím zatím bojuji a budu si muset na novou roli zvyknout.