AZ Havířov
Marek Štipčák, brankář havířovského AZetu, před nedávnem reprezentoval svou zemi, ale vlastně i náš klub, na Zimní univerziádě v americkém Lake Placid. A nejen o této jeho životní zkušenosti, kterou si prošel zhruba před měsícem, jsme si s ním povídali. Marek toho však na sebe prozradil mnohem víc.
Pár dní před rozhovorem jsem byl přitom upozorněn na to, že Štipec patří mezi ty málomluvné hokejisty, kteří svými slovy rozhodně neplýtvají. Vyzpovídat takového sportovce není žádný med, však na tuhle výzvu se svým způsobem i těším. Do VIP prostor Gascontrol Arény přicházím v pátek dopoledne, ještě během tréninku A týmu. Vidím, že Marek je na ledě, mám tak ještě trochu času, proběhnou tedy poslední přípravy, dělám si poznámky, osnovu...
Kolem půl jedenácté se dveře do VIPky otevírají, v kraťasech a mikině přichází brankář havířovského AZetu, kapuce ukrývá ještě mokré vlasy, protože před chvílí teprve vyšel ze sprchy. Posadí se naproti, v rychlosti jej seznámím, jak bych chtěl rozhovor vést, ubezpečím jej, že to "nebude nic hrozného", že udělám maximum pro to, aby měl z toho dobrý pocit, aby mu nepřišlo, že z něj někdo "páčí" jeho odpovědi, aby se cítil co nejvíce komfortně. Marek kývne, já na svém telefonu zapnu záznamník, jdeme na to...
"Pan Mikulík mi sdělil, že bude rád, když budu reprezentovat AZ Havířov."
Marku, překvapivě nezačneme hokejem, ale školou. Protože Univerziáda je o tom, že svou zemi reprezentují vysokoškoláci, ať už ti aktuálně studující nebo ti dostudovaní. Co Ty a Tvá studia?
Jo jo, jsem student VŠB v Ostravě, obor ekonomika. I když teď tomu nedávám tolik, některé věci nemám dodělány, takže aktuálně mám požádáno o odklad, o odložení klasifikace, tak uvidíme, jak to dopadne...
Jak se vlastně hráč, který je na Univerziádu nominovaný, o své nominaci dozví?
Zavolal mi manažer Milan Mikulík s oznámením, že na klub přišla má nominace na Univerziádu, že mě samozřejmě uvolní a zároveň bude rád, když tam budu a budu reprezentovat AZ Havířov. Tohle byla primární informace, ta šla přes pana Mikulíka, potom později mi ještě přišel mail ze Svazu a v něm oficiální pozvánka.
Co samotný repre sraz? Kdy pro Tebe začal?
No já jsem ještě 3. ledna trénoval v Havířově, po tréninku jel domů do Kyjova a na sraz mě z domu vezli rodiče. Poprvé jsme se jako tým sešli 4. ledna ve Slaném, tam jsme dva dny potrénovali, 6. jsme pak letěli z Prahy, po příletu do USA jsme 4 dny ještě trénovali, než samotný turnaj začal.
Mimochodem, Marku, já se třeba hrozně bojím létání, mám z něj panickou hrůzu, musím se proto zeptat – jaký byl let?
(lehký úsměv) No, já jsem předtím letěl jen jednou, teď to navíc bylo takové dlouhé, nevěděl jsem, co od toho čekat, ale nakonec to bylo zaplaťpánbůh docela v pohodě. I když cesta, od nás až na místo, byla hodně dlouhá, nějakých 30 hodin... Ale jak říkám, dalo se to vydržet, navíc samotný let byl v pohodě.
Jaký byl váš program v Americe mimo zápasů, kterých jste tam odehráli pět?
Když jsme neměli hrací den, tak jsme absolvovali normální, klasický trénink a jinak, pokud ta otázka směřuje na nějaké volné chvíle, tak často jsme měli volný program, kdy jsme se mohli zabavit jakkoliv. Občas jsme chodili do města, kousek od našeho ubytování měly stadion holky, které hrály svůj turnaj, takže jsme se někdy chodili dívat na jejich zápasy. Co se ostatních sportů týče, tak ty jsme bohužel prakticky neviděli, protože od samotného města Lake Placid jsme byli vzdáleni asi hodinu a půl autobusem...
Z kádru, který se v Americe sešel, jsi někoho znal malinko víc?
Trochu více jsem znal dva kluky, oba z jejich krátkého působení v Havířově. Znal jsem gólmana Michala Kořénka, který letos chytá za Vyškov a taky Dominika Ficka, který v Havířově dříve trénoval a teď hraje za Kopřivnici, takže dva kluky našich ligových rivalů... Čili o nich jsme věděl, s těmi se lépe znal, jinak většinu kluků jsem viděl prvně.
No a když se ten kádr takhle ze dne na den sejde, nějakých pětadvacet hráčů, kdy navíc většina se nezná, utvoří se hned parta nebo je přeci jen poznat, že ti hráči jsou spolu jen chvíli?
Ale jo, je vidět, že se všichni snaží, aby to bylo takové ucelené, jednotné, kluci se spolu hodně baví, je i patrné, že se spolu hodně znají především kluci z Čech a na nás z Moravy bylo, abychom do toho nějak zapadli (úsměv). Ale myslím si, že v tomhle nebyl problém, to bylo v pohodě, rychle jsme se otrkali (opět lehký úsměv, který mě u Marka potěšil - pozn. autora).
Když zmiňuješ slovní spojení „kluci z Čech“, tak ruku na srdce, je tam přeci jen poznat, že někdo je z Čech, někdo z Moravy či Slezska, je tam kousek takové zdravé regionální rivality?
Ne ne, to vůbec, že by tam byla rivalita, to absolutně ne. Jasně, že sem tam přijde nějaká vtipná narážka, ale s mírou, v pohodě, spíše ze srandy.
Když jsi zmínil své spoluhráče Kořénka a Ficka, se kterými se letos potkáváš v jedné soutěži, padly i v USA nějaké debaty o aktuální druholigové sezóně?
Spíše ne, o tom jsme se moc nebavili. Jasně, že jsme na to téma sem tam něco prohodili, ale že bychom klubový hokej rozebírali nějak víc, tak to ne.
Z těch pěti zápasů, které jsme na Univerziádě odehráli, jsi byl 4x jako brankář číslo 3, čili na tribuně. Jaké to bylo, sledovat hokej jen z tribuny?
No, tím, že nás letělo jen 20, tak se na zápasovou soupisku vlezli vlastně všichni kromě mě (lehký úsměv), takže já jsem na tribuně, do doby, než se jeden kluk zranil, seděl sám. Zápasy se hrály v takové malé hale, tribuna jen na jedné straně, taková prostě trochu univerzitní špeluňka. Když hrála Kanada nebo USA, tak lidi samozřejmě přišli, ale jinak na ty zápasy byla hala prakticky prázdná, vesměs se hrálo v takové tréninkové atmosféře. Na finále jsme se pak jeli podívat do Lake Placid, to už se hrálo ve velké aréně, tam už těch lidí přišlo dost, to byl prima zážitek.
A co samotné výkony českého týmu? Běžný fanoušek to asi příliš nesledoval, kdo jen proletěl výsledky, tak třeba viděl porážku s Ukrajinou, která je hokejově někde jinde než český tým.
Zrovna ti Ukrajinci tam měli dost hráčů z jejich nejvyšší soutěže, co jsme se na jejich soupisku trochu dívali, tak několik kluků tam hraje i v Lotyšsku, takže jasně, na jednu stranu si člověk řekne "nějaká Ukrajina", ale ti kluci byli vysocí, silní, byli i velmi dobře technicky vybavení, vůbec nehráli špatný hokej. Na druhou stranu je to třeba s naším výběrem těžko srovnatelné, asi úplně jinak by to vypadalo, kdybychom tam měli kluky z Extraligy, kteří však náš tým až na výjimky netvořili...
"Po příletu jsem se vrátil hodně namotivovaný, těšil se do brány, přeci jen jsem v ní dlouho nebyl, jenže..."
Když zmiňuješ, že jste se třeba podívali, v jakých klubech ti Ukrajinci doma nastupují, tak funguje to tak, že když jdete do zápasu, tak třeba otevíráte stránku eliteprospects.com a díváte se, kde kdo v klubu hraje?
My jsme si spíše mezi sebou řekli, kdo to zrovna věděl a vysledoval to, kde kdo třeba hraje, ale že bychom se na to nějak připravovali a ty hráče soupeře studovali, tak to zas ne. Spíše jsme o těch soupeřích získávali povědomí díky videím, které jsme měli, viděli jsme zápasy našich soupeřů, ale že bychom konkrétně znali jejich hráče, tak to ne...
Jak se mimo čtyř zápasů na tribuně seběhlo, že jsi jednou, zrovna proti favorizované Kanadě, byl na střídačce připravený jako druhý brankář?
Trenéři přišli s tím, že to chtějí trochu vyměnit, že chtějí Kořena (Michal Kořének – pozn. autora) nechat odpočinout, dát mu volno. Navíc taková zajímavost – zrovna Kanada měla obrovsky široký realizační tým, který se staral o všechno možné, takže počítalo se i s tím, že Michala Kořénka budou mít po dvou zápasech načteného, i proto jsme je chtěli překvapit. Do brány šel do té doby náš druhý brankář a já putoval alespoň na střídačku...
Jaké vlastně bylo celkové hodnocení turnaje? Byl brán jako neúspěch?
Určitě to bohužel bylo bráno jako neúspěch, my jsme si to pokazili sami, přitom od postupu jsme nebyli daleko, měli jsme to hodně dobře rozehrané, první dva zápasy jsme vyhráli, ve třetím bodovali, ale do dalších bojů dál nepostoupili, takže jinak než jako neúspěch to brát nešlo. Chtěli jsme postoupit do závěrečné fáze do Lake Placid, do velké haly, tam by to pro nás byl ještě o kus větší zážitek.
Možná se teď zeptám blbě, ale cítil jsi tedy z toho týmu, že to není žádný sranda turnaj, že tomu každý dává 100% a jde za sportovním úspěchem?
Jasně, to pozor, to jsem cítil na každém kroku, to určitě. Každý tam chtěl nechat všechno, každý se tam chtěl ukázat, zároveň předvést, že tady v Česku hrát hokej umíme. Určitě tam každý z nás jel s tím, že bychom to nejradši celé vyhráli. Jiné ambice přece ani nemůžeš mít.
Když se vrátíme do Havířova, tak Tvůj poslední zápas před odletem za moře byl jaký?
Já si ještě užil výhru, porazili jsme doma 3:2 Kopřivnici, všechno bylo v pohodě, všechno bylo pozitivní, do Ameriky jsem letěl s čistou hlavou... Po příletu jsem se vrátil hodně namotivovaný, těšil se do brány, přeci jen jsem v ní dlouho nebyl, jenže... (krátká odmlka)
Ve Státech jsi sledoval, jak AZet hraje?
Jo jo, určitě, samozřejmě jsem znal výsledky, psal jsem si i s některýma klukama, nejvíc možná s Apíkem (Jakub Apolenář – pozn. autora), se kterým bydlím, s ním jsme si hodně psali a AZet rozebírali... A vlastně nejen AZet. Kuba mi psal, co nového tady, já jemu zase po našich zápasech, takže jo, ve styku, a nejen s ním, jsme byli dost.
"Já hokejem žiju pořád, celý den, takže já jsem, bohužel nebo bohudík, takový, že mě to hodně rozbije i mimo stadion."
A pak ses vrátil a...
A hned jsem šel do brány v Hodoníně, kam jsem to jako kluk měl kousek do školy, kam jsem dojížděl denně, jenže prohráli jsme a už jsme se plácali v té blbé sérii...
Jaké to pro Tebe bylo? Týmu se nedařilo, Ty jsi přijel z repre srazu, hned první zápas porážka. Co hlava? Jak ses s tím srovnával?
Já se co nejvíce snažím si z toho moc nedělat, abych tomu úplně nepropadl, zbytečně bych z toho byl ještě víc rozbitý. Ale na druhou stranu, když už je těch porážek více, tak z toho člověk horko těžko uniká, už se to na psychice začíná trochu podepisovat. Navíc pro gólmana je rozdíl prohrát třeba 2:1 po dobrém výkonu a je hodně jiné dostat osm a být tam za zápas několikrát vykoupaný... Já se snažil dát v hlavě co nejdříve dohromady, abych přispěl k tomu, že se to rychle otočí, ale snadné to nebylo, co Vám budu vyprávět...
Když mluvíš o té hlavě, o psychice, Havířov není tým, který třeba využívá nějakého mentálního kouče, čili musíš se s tím vypořádat sám. Nebo někdo pomůže? Někdo je nablízku?
Musím říct, a vlastně za to i poděkovat, že hodně nám v tomto směru pomáhá trenér gólmanů Adam Vrba, snaží se na tom s námi pracovat, snaží se nás udržet co nejvíce v pohodě, abychom pozitivně přemýšleli a nepropadali tomu...
Když jsi šel do brány poté, co AZet 6x v řadě prohrál, vnímal jsi třeba i to, že s vašimi výkony, s Tvými a Martina Šindelky, nepanuje úplná spokojenost? Nebo máš takříkajíc klapky a nic takového se k Tobě nedostane?
Já se o tom bavil jak s trenérem gólmanů, tak vlastně i s hlavním trenérem Raszkou, řekli jsme si na rovinu, že to zrovna není úplně ono, nebylo potřeba se za něco schovávat, já sám jsem cítil, že to není to pravé ořechové. Ale pořád jsem se na tréninku snažil makat na 100%, pořád jsem věřil, že se to zlomí a zase otočí, pořád jsem věřil, že se já sám, a také jako tým, dostaneme zpátky na vítěznou vlnu...
Marku, když to zrovna nejde a máš to hlavě, jak moc je to v ní ukotveno i do života mimo hokej? Když projdeš dveřmi u vrátnice a jdeš domů, je to z té hlavy pryč?
Já hokejem žiju pořád, celý den, takže já jsem, bohužel nebo bohudík, takový, že mě to hodně rozbije i mimo stadion. Když třeba v sobotu po zápase přijedu domů do Kyjova, tak místo toho, abych si užil domova, tak jsem z toho pořád špatný, rozbitý, rozmr...ý v hlavě, prostě mě to sere a myslím na to. Na druhou stranu se vždy snažím, aby ten další den, který začíná ránem a novou šancí věci měnit, byl jiný, snažím se na to tolik nemyslet, z chyb se poučit, vzít si z toho to dobré a jít dál...
"Líbí se mi, jak si to užívá, jak se tím baví, je to pro mě určitě nejoblíbenější gólman v NHL..."
Když zmiňuješ Kyjov a svůj domov, tak já vím, že na spoustu zápasů jezdí Tvůj tatínek. Když k rodičům přijedeš, bavíte se s tátou hodně o hokeji?
Jasně, ale není to tak, jak by si třeba někteří mysleli, že mi například taťka vyčítá to a ono, my se o hokeji bavíme spíše jako dva kámoši, táta se mě sám snaží držet v pohodě, chce mě držet v dobrém nastavení, né abychom rozebírali třeba góly, které jsem dostal apod. Například teď, když se nedařilo, tak mě potěšilo, když napsal, že mám být v pohodě, že příště určitě vyhrajeme, prostě takové povzbuzující věci, které zlepší náladu, kor když je to od někoho blízkého.
Marku, kdysi jsme Tě mohli vídat v kulichu Pittsburgh Penguins, je to tým, o kterém se dá říct, že mu fandíš?
Jo jo, já Pittsburghu fandil odmalička, vždycky se mi líbil Marc-André Fleury, líbilo se mi jak chytá, hodně jsem ho sledoval, fandil mu a fandím stále, i teď, když už je v Minnesotě. Já ho mám rád celkově, nejen jako brankáře, ale jako osobnost, líbí se mi, jak si to užívá, jak se tím baví, je to pro mě určitě nejoblíbenější gólman v NHL...
A v Česku? Jasně, kluci sledují hlavně NHL, ale nějaké domácí vzory ve Tvé kariéře byly?
To asi ani ne, u nás jsem to nikdy neměl postaveno tak, že bych nějakého gólmana sledoval víc, bral jej za vzor. To jenom ten Fleury.
Hypoteticky – mít tu možnost, zašel by sis za ním udělat společnou fotku?
No jasně, určitě bych se s ním chtěl vyfotit, o tom žádná. Ale že bych se pustil do nějaké debaty, to spíše ne, na to bych si se svou angličtinou moc nevěřil (úsměv). Ta je špatná. Možná ještě horší než naše výkony v té sérii porážek (opět je na Markovi vidět smích).
No vidíš to, teď mě napadá, jak moc jsi svou angličtinu potřeboval za mořem?
Málo, moc né. Když jsme šli třeba do města nebo si byli něco koupit, tak jsem i něco žbleptnul, ale moc jsem ji naštěstí nepotřeboval. Jen si objednat jídlo a tak, maličkosti...
"Nepřeháním, když řeknu, že jsem někdy lidem nerozuměl, mluvili hrozně rychle..."
Když mluvíš o jídle, napadlo mě – je na jídelníčku na repre srazu poznat, že je to reprezentační sraz sportovců, u kterých se přeci jen hledí na nějakou výživu?
No, to Vám povím, to byl paradox. My jsme byli ubytovaní na nějakých vysokoškolských kolejích, stravovali jsme se v tamní jídelně a... To prostě byla typická školní strava, navíc strava v USA. Takže i když jsme tam přijeli sportovat, tak tolik smaženého, co jsme tam měli, to jsem hodně koukal... Na snídani často smažené, na oběd smažené, na jídelníčku by rozhodně nikdo nepoznal, že jsme přijeli hrát hokej...
A když zmiňuješ to smažené, nezdravé jídlo, vhodné a nevhodné jídlo, tak jak se Marek Štipčák stravuje během sezóny?
Ale jo, snažím se se nějak držet. Jasně, že když přijedu domů k našim, tak jsou nějaké oblíbenější jídla, na které mám chuť, které preferuju, které mám rád, ale většinou se snažím moc nehřešit..
Kyjov, Jižní Morava, zabíjačky, já to znám jako kluk od babičky. Co Ty?
No jasně, já taky, jako dítě jsem k babičce a dědovi na zabíjačky jezdil. Teď jsem sice už dlouho nic takového, jako třeba škvarky, neměl, protože babička s dědou už jsou starší, zabíjačky už nedělají, už jsem na žádné dlouho nebyl. Vlastně už si moc nepamatuju, kdy jsem zrovna třeba ty škvarky měl naposledy, ale dříve jsem je normálně jedl...
K Jižní Moravě se vrátím i na závěr. Ve Tvé řeči už tam ten přízvuk slyším docela málo. Jak dlouho jsi vlastně v Havířově?
Já tady přestoupil, když mi bylo čerstvě 15, takže jsem v Havířově už dost dlouho. Když přijedu domů, tak mi známí říkají, že už mluvím hodně zdejším dialektem. No ale řeknu Vám, když jsem tady tenkrát přišel, bylo to hodně těžké. Nepřeháním, když řeknu, že jsem někdy lidem nerozuměl, mluvili hrozně rychle, já třeba fakt skoro nerozuměl jednomu trenérovi, který mě tehdy vedl (říká skoro až s udiveným výrazem). Ty začátky fakt nebyly, i po této stránce, snadné...
Ví Marek Štipčák už nyní, v polovině února, kde bude působit v sezóně 23/24?
Neví, neví. Zatím opravdu neví...
Marku, díky moc, že sis našel čas, měj se a ať se daří!
Pocity autora? Nevím, zda se rozhovoru "bál" více Marek nebo já, ale nakonec vše proběhlo v pohodě. Téměř půlhodina povídání byla příjemná a i když šlo na Markovi vidět, že to není něco, co vyhledává, že nikdy nebude vypravěčem dlouhých příběhů a úsměvných historek, tak spolupráce s ním na tom, aby o něm fanoušci zjistili zase něco navíc, byla zcela pohodová. Každému fanouškovi bych přál, aby hráče, kterým fandí z tribuny, poznal blíže. Nejen jako hokejisty, ale především jako obyčejné kluky, kteří poté, co odjedou z ledu, mají své všední starosti. Člověk si během povídání s nimi často uvědomí, že kritizovat po porážkách je zcela legitimní fanouškův názor, však vždy by to mělo mít určitou kulturu, určitá "pravidla". Poznal jsem to i během toho sezení s Markem, kterému se ještě před pár dny na ledě příliš nedařilo. Jasně, fanoušci viděli spoustu gólů, které naši brankáři během dlouhé série porážek dostávali, ale už tak dobře neviděli a nevidí, že každý ten gól Marka hrozně mrzel, že dělal maximum, aby se vše otočilo k lepšímu, že si ty porážky nosil v hlavě i mimo stadion. Marek Štipčák, alespoň tak na mě tu půlhodinu ve VIPce působil, je dobrý, tichý a skromný člověk, žádný frajírek, který AZetu nejednou pomohl. I v době, kdy se zmítal v porážkách.
