AZ Havířov

Odkaz na on-line ticketing pro nákup vstupenek na zápasy ZDE.

Aleš Flašar: Bez týmu a dobré party nejde udělat vůbec nic

05.12.2021 | Vít Káňa

H A V Í Ř O V - Nový hlavní trenér AZetu je odchovancem Vítkovic, s kterými si zahrál poslední Federální finále. V roce 1994 už jako elitní bek držel nad hlavou trofej pro vítěze Extraligy. S národním týmem bral tři medaile. Jako trenér působil v Prostějově, Porubě, polské Osvětimi a naposledy trénoval druholigový Hodonín. Dnes vám s ním přinášíme první část rozhovoru.

Vedle mě sedí bodrý kus chlapa, který hovoří s nenapodobitelným ostravským přízvukem. Své vyprávění doprovází emotivní gestikulací a když je přesvědčen o své pravdě, tak se nebojí zvýšit hlas. Před námi jsou poznámky k tréninku, sestavy a vše je psáno rukou. Na můj pohled mi hned z patra odpoví: „Ruka je ruka. Udělám si jenom takový nástřel, zbytek je, za těch dvacet let, v hlavě.“ Pan Flašar je opravdový, nebojí se peprnějších výrazů, když reaguje na aktuální problémy našeho hokeje.

Dobrý den pane trenére, než se začneme bavit o AZetu, tak bych se vrátil zpátky do minulosti. Vy jste posbíral s národním týmem tři medaile, že?

(Úsměv, pak se mu rozsvítí oči) Byl jsem na bronzový na ME18, na dvacítkách stříbrný a bronzový v roce 1993 na MS mužů. Na dvacítkách (sezóna 1984/85) jsme byli stříbrní a to jsme tam ani jednou neprohráli, hrálo se to v Helsinkách. Tenkrát byla jedna skupina a v ní jsme uhráli dvě remízy. Jedna přišla s Finy a druhá s Kanadou. Všichni tam měli našlapané manšafty. Jenom od Finů tam tenkrát pět hráčů vyletělo do NHL.

Ti tam měli tenkrát ročník, všichni si vzpomenou na Esu Tikkanena a jeho prsteny pro vítěze Stenley cupu.

Esa Tikkanem a celá ta banda. Esa byl takový bohém no a Leo Gudas ho tam trefil prdelí, že přes něho takhle přepadl (názorně předvedeno). My jsme spolu hráli na beku a roky se známe. No, my jsme s nimi tenkrát remizovali, protože jim skvěle zachytal Lehkonen.

A jak se upeklo stříbro?

V dalším utkání jsme s Kanadou vedli čtyři minuty před koncem 3:2. No a přišla zlatá česká klasika, vzali jsme puk, zatáhli ho a v nejblbější chvíli jsme jej ztratili a Kanaďané vyrovnali. Finům stačila remíza a nám ne, tak jsme brali stříbrné placky.

Většinou se vzpomíná na kluky…

Dodneška.... Byli tam Drahoš Kadlec, Robert Kron, Kamil Kašťák, Michal Pivoňka, David Volek, Hašan, ale ten ještě neměl osmnáct. Byl tam Leo Gudas, s ním a Drahošem jsme furt kamarádi, dodneška se potkáváme. Byli jsme dobrá partyja.

Jste rodákem z Ostravy, odchovanec Vítkovic. Nabízí se srovnání Vítkovice včera a dnes?

Strašně bych nerad někoho hodnotil. Myslím si, že se tam teď začalo více pracovat s dětmi. Takže časem by se mohly vychovat špičkové děti. Myslím si ale, že největším problémem bylo zrušení hokejových škol. To je můj názor, který nikomu prosím nevnucuji. Děti byly pospolu, mohlo se trénovat ráno i odpoledne. Trenér vás, když jste byli menší, převedl do školy a zpátky na trénink. Kluci, když byli pokupě, tak to byla jedna parta, jeden tým. No a když ten lepší vyskočil o rok výše, tak to vůbec nevadilo. I učitelé vycházeli vstříc, aby to fungovalo. Bez týmu a dobré party nejde udělat vůbec nic.

Také v Ostravě uměli vychovat skvělé hráče.

Když se tenkrát sešly silné ročníky, tak se přiznám, že jsem moc nehrál, protože jsem byl vůbec nejhorší. Naše třída se čtyřikrát stala mistry republiky. Se mnou tam chodili třeba Honza Vavrečka, Zdeno Moták, ten teďka trénuje Olomouc, Pavel Cagaš byl v bráně. Tam nebyl rok, co by nebyly medaile. Najednou se to sesypalo a pak přišla až éra Richarda Šmehlíka. Mezitím bylo pět let pauzy. Všechno se to tak nějak svezlo.

Nabízí se otázka, co vy a nové metody?

Jsou nové metody, přišly nové věci a trendy, ale myslím si jednu věc. A sice, zapomnělo se trénovat. To je moje základní krédo, protože my jsme přes léto dřeli daleko více, než trénují ti kluci dnes. Někdo mi tvrdí, že hokej je rychlejší. Ano, on je rychlejší, to vidí všichni. Tak si myslím, že o to více by se tedy mělo trénovat. A ne tam jenom trénovat takové hopky, hopky, borec se nám zapotí a je po tréninku.

Později narození si už nevybaví poslední federální finále, ve kterém se utkaly Vítkovice a Sparta. To byla největší šance Vítkovic na titul, že?

V Havířově působili nebo stále jsou i kluci, kteří tam se mnou byli  - Filip Konštacký, Patrik Rimmel, Petr Sikora. Manšaft byl dobrý. Tam byla velká škoda, že kluci gólmani, oni to byli a pořád jsou fajn kluci, ale tenkrát měli takovou kolísavou výkonnost. Oni jeden zápas zachytali skvěle a ve druhém to už bylo horší. Škoda, že už rok předtím z Vítkovic odešel do Olomouce Pavel Cagaš. On se tehdy nepohodl s vedením. To byla veliká smůla. Kdyby byl v brance, tak jsme udělali titul s Vítkovicemi. Rok na to jsem to zažil s Olomoucí.

To vás tam bylo z Vítkovic více…

Stříbro z federální a zlato z české Extraligy mám já, Smeták a Honza Vavrečka. Tam ten Cagy stál za námi a my jsme tenkrát udělali dobrou partu a tým, ale to samé jsme měli v těch Vítkovicích. Jenže tam to ztroskotalo na gólmanovi.

Vypadá to, že to je stále živé?

Tam se ukázalo, že gólman je vždycky stěžejní článek. A to, ať už hrajete o titul, play-off, anebo o sestup. Gólman je stěžejní bod, když vás podrží gólman, tak to nakopne celý tým. Nám obráncům se také lépe hrálo, když jsme věděli, že když uděláme chybu, tak za sebou máme tutovku.

Už jsem se o finále v roce 1993 bavil s vícero aktéry a vždycky se to nakonec stočilo na tu otravu z jídla…

(rázně) Tam na té Spartě, tam nás otrávili. Já jsem to tenkrát neods…, protože při té večeři jsem nepil džus, do kterého to nalili. Oni tam, podle mě, dali nějaké projímadlo. Já to nepil, protože to bylo příšerně sladké. Tak zlikvidovali i Trenčín ve čtvrtfinále před námi. Paradox byl ten, že jsme ten zápas na Spartě zvládli. Tam se to projevilo až potom. Miloš Holáň, ten vypadal fakt strašně. Ten byl z toho úplně rozbitý. Bylo to nefér, ale já se na to nevymlouvám. Prostě to tak dopadlo. V tom posledním zápase se Spartou jsme vedli a potom… No, škoda mluvit. My jsme jim měli dát góly, měli jsme vyhrát, jenže jsme dostali hloupé góly.

S odstupem se na to vzpomíná lépe?

Samozřejmě mě to mrzí, protože jsem Vítkovičák a my, když jsme vyhráli titul s Olomoucí, tak jsme byli šťastní. Tam to byl pro mě super rok, ale my tři Vítkovičáci jsme věděli, že ten titul mohl přijít už rok předtím. Bylo nás tam šest, Cagaš, Vavrečka, já, Tejkl, Martin Smeták a Aleš Pavlík. Ten byl mladý, ale dával rozhodující branky. Podával vždycky super výkony a vzal na svoje bedra i rozhodující gól s Pardubicemi při trestném střílení.

Většina lidí si přitom vzpomene na Jirku Dopitu a jeho první extraligový titul.

Ten dorazil do Olomouce později, tenkrát mohl tým takhle posílit jenom jednou před play-off. Jeli jsme na čtvrtfinále do Budějovic a za ně hrál třeba Jirka Lála a Fin Laukanen. Byl to nabouchaný manšaft jako svině a my jsme tam vyhráli 2:1 a 3:1. Cagy zachytal skvěle a bylo hotovo. My jsme to zavřeli a bylo po nich. Eda Turek byl tenkrát v brance Motoru. Jirka Dopita a Řezňa, to byli jediní dva hráči, kteří přišli k nám. Měli jsme nejmenší posily, všichni byli, jak se říká, nabouchaní.

Jaké pro vás bylo a MS v roce 1993?

Bylo to tam krásný, přál bych to zažít každému hráči, splnil se mi dětský sen. Jednak tam byli všichni, až na Miloše Holaňě, krajánci. On v tom roce získal Zlatou hokejku. Už to, dostat se do týmu byl, pro mě úspěch, protože...

(Chvilka ticha)

V patnácti letech mě vyhazovali z hokeje, v šestnácti jsem začal boxovat a více na sobě pracovat. Proto dneska tvrdím, že všechno je o dřině. Vím, kolik jsem musel dřít, abych to během roku a čtvrt zlomil. V sedmnácti jsem byl v áčku a juniorském reprezentačním výběru, což nikdo z mého okolí nechápal. Trenéři jenom kroutili hlavami. Škoda, že už nežije pan Kasper. Ten by vám k tomu řekl nejvíc, kde se to vlastně ve mně vzalo. Když jsem za rok a půl udělal takový progres.

Tomu se pomalu nechce věřit…

Když se zeptáte mých spoluhráčů, tak oni vědí, že v páté třídě jsem hrál tři zápasy za sezónu. Dva byly turnajové a jeden proti Hornímu Benešovu a tam se vyhrálo 32:0. Když se zeptáte Zdeňka Motáka a Honzy Vavrečky… Když přijel v mladším dorostu, v mém prvním roce, tým z Brna a zranil se nám obránce, tak Zdenek Moták říká trenérovi. Pane Návrat, zranil se nám obránce, budeme hrát na šest beků? Trenér mu říká, radši budeme hrát na pět. Ta dřina dokáže hodně, dokáže kluky pozvednout. Oni si to ale neuvědomují. Jim se prostě nechce. To je ale tou dnešní společností.

V čem je to v roce 2021 jiné?

Hodně dělají rodiče. Někteří kluci, kteří nejsou z movitých poměrů… Tak třeba někteří trenéři jim to znechutí už v deseti, dvanácti letech, protože je nestaví. U jiných tatínek pozve trenéra na panáka a protože ten druhý kluk je sám s maminkou, tak taková možnosti nemá. Netvrdím, že všichni trenéři jsou takoví, ale dost takových znám. Oblíbí si jednoho hráče a pak ho staví. Nic se neděje, bo jeho matka je samoživitelka a chudák na to dojede.

Stále je ale důležitý zájem o hokej. Tlačenky na to dojedou…

Někteří se kousnou, jedou přes mrtvoly a trénují. No a pak, jak říkám, to rozhodne v sedmnácti, osmnácti Stodolní ulice a první holka. Prostě ty kluky zválcují. Dneska si vezměte jednu věc. Pokud jste tehdy nebyl v devatenácti, ve dvaceti letech v áčku, tak vás ještě zachránila vojna. Dneska mají frajeři jednadvacet a hrají juniorku. No, to už jsou borci ve věku, kdy jsme my s Vavrečkou a Alešem Tomáškem hráli skoro tři roky Extraligu. No a my jim ještě děláme cestu, aby se do toho kádru vůbec dostali, to přeci není normální.

Podle mě je to taky postavené na hlavu…

Ten borec, pokud chce hrát Extraligu, musí být cítit v první lize. Měl by být prostě vidět.

No a teď se dostáváme k AZetu, jaké to je, když jako nový trenér přijdete někam, kde se nedaří a všichni kolem říkají, teď přijde ten impulz, to oživení…

Mně… Tohle už zažívám pošesté, posedmé. Kdysi jsem přebíral Prostějov, který byl v 1. lize úplně na dně a přes baráž, ve které bylo potřeba vyhrát všechny čtyři zápasy, což jsme zvládli, se tým zachránil. Když jsem přišel do Osvětimi, tak byla poslední a měla šest bodů, nakonec jsme vyletěli do play-off. Já se toho nebojím, mám rád výzvy. Ale musím taky vidět, že ti kluci chcou. Nebojím se toho, mi je to jedno. Když se ten tým odlepí, tak to půjde. My musíme udělat dva zápasy po sobě.

Rozumíte vůbec dnešním mladým?

Někteří mají svůj svět. Mám starší děti, dceři je 36 a před dvěma roky skončila, po 14 letech, s basketballem v německé Bundeslize. Kluk je hokejista, hrál Extraligu v Polsku a na Slovensku. S matkou jsme je vedli k tomu, aby si udělali maturitu a školu. Říkali jsem jim, když budete hloupí, ať máte výuční list. Sport jsme brali jako třešničku na dortu. Oni ale chtěli, dřeli a pracovali.

No a vidíte to u havířovských mladých?

Uff, no u některých to nevidím. Já říkám, že všechno je o tréninku. (Emotivně) Celej ten propadák, který je v našem hokeji, je pouze a jenom o tréninku. Můžeme hrát takový systém, můžeme hrát makový systém, můžou nám rodiče vykládat, málem psát v knížkách, že máme dlouhé hokejky, že máme špatně nabroušené brusle, že ty brusle máme malé, velké. Když nebudeme trénovat, tak nezmůžeme nic. Když budete mít auto bez benzínu, tak taky nenastartuje a neodjedete nikam. No a, když kluk nemá našlapané nohy, tak nemá sílu a nikam na tom ledě neujede.

Takže se máme vykašlat na mentální kouče a sportovní psychology a začít pořádně dřít?

Samozřejmě, trénink je základ. Pak jsou typy hráčů, kteří se rozklepou. Vím, že dneska takoví jsou. Za mě to bylo tak - jsi labilní, nebudeš hrát. Buď se s tím vyrovnáš, anebo se s tím porveš, hodíš to za hlavu a nebudeš se třepat. Když jsem nastupoval k prvnímu zápasu, tak bylo na Kotasu deset a půl tisíce lidí. Na to nikdy nezapomenu. Staří borci byli v ribaně a já už jsem tam seděl ve výzbroji. To tam dupalo, kdyby do mě píchli nožem, tak by se ve mně krve nedořezalo, ale člověk se s tím musí vyrovnat. Musí se s tím tlakem vyrovnat. Pokud se s ním nevyrovná, tak je to průser a nemůže prostě hrát.

Jak se s ním dá vyrovnat?

S tlakem se určitě vyrovnám hned. Určitě tím, že si to z kraje hry zjednoduším. Prostě dneska ti hráči začnou vymýšlet ty nejtěžší nahrávky. Ty nejkomplikovanější, které vypadají dobře. Ona vyjde jedna z třiceti.

No právě…

Já zastávám názor, že v jednoduchosti je síla, mně stačí, když ten obránce rozehraje na křídlo, anebo na centra. Nepřestane hrát, dostane to zpátky, a nahraje na beka. Jednoduchost, ne krása, na tu se umírá.

Pane Trenére, díky za váš čas a upřímnost, ať se vám v AZetu daří.

(pokračování rozhovoru připravujeme)

Instagram Youtube
×
Dnes v 17:30 | Muži
AZ Havířov
LHK Jestřábi Prostějov