Když jsem s kluky na střídačce, jsem jeden z nich a prožívám to stejně, říká manažer AZetu Pavel Zdráhal

H A V Í Ř O V - Po minulé sezóně, kdy druholigový HC Slezan Opava dovedl jako trenér ve skupině Východ na druhé místo tabulky, se Pavel Zdráhal stal manažerem a asistentem trenéra v AZetu. Zde nahradil Patrika Rimmela, který se přesunul do extraligových Vítkovic. Pavel si v 17 sezónách jako hráč prošel v nejvyšší soutěži Vítkovicemi, Jihlavou, Třincem, Vsetínem, Mladou Boleslaví a Havířovem. Sezóna 2020/21 je pro něj druhou, kdy do dění na ledové ploše může zasáhnout jenom pokyny ze střídačky. Nejen o tom, co obnáší práce manažera a asistenta trenéra v nejmladším městě v republice se dočtěte v tomto rozhovoru.

Pavel Zdráhal hokej miluje, ví že bolí, přináší bezesné noci i pocity naprosté euforie. To, že se nehraje, vytvořilo, nejen pro něj, vakuum. Neví, jak dlouho potrvá, ani co je za ním. Nejistá doba mu však neubrala nic z jeho pozitivní povahy. Dokáže se zasmát i sám sobě, nehledá viníky někde jinde a pokud se týmu nedaří, tak začíná od sebe.

Dobrý den, pane manažere. V Havířově jste prožil velkou část své aktivní hokejové kariéry, jak na toto období vzpomínáte?

Mně nejvíce těšilo hrát v Havířově, atmosféra tady byla vždycky skvělá. Mou poslední sezónu tady mě trénoval František Výborný, což byl skvělý trenér i chlap. Mám na něj ty nejlepší vzpomínky. Na místní zimák rád vzpomínám i proto, že se mi tady osobně dařilo, dal jsem tady spoustu gólů.

Loni jste vedl druholigový HC Slezan Opava. Jaký je vlastně rozdíl mezi druhou ligou a Chance ligou?

První liga je naprosto profesionální soutěž, kde není možné, aby v jejím průběhu hráč chodil do práce. Trénuje se dopoledne a jezdí se na zápasy přes celou republiku. Ve druhé lize se trénuje odpoledne, hráči mají svá občanská zaměstnání. Není to jednoduché, ale zvládnout se to dá. Kdo to chce hrát, tak to hraje a musí prostě zvládnout obojí.

Je veřejným tajemstvím, že během „koronakrize“ se přísun financí do klubů tenčí, dokážete si představit situaci, kdyby první liga byla poloprofesionální?

Pro český hokej by to byl krok dolů, protože hráči budou mít daleko více starostí a nebudou se moci soustředit jenom na hokej. Úroveň soutěže by šla rapidně dolů. Začali by ubývat i hráči pro extraligu. Ne každý je hvězdou ve dvaceti a hned se prosadí do extraligy. O tyhle kluky bychom případnou „neprofesionalizací“ přišli. Ono spojení práce a hokej, nezlobte se na mě, nemůže být nikdy stoprocentní.

Myslíte si, že časy nadbytku už jsou za námi? A to, že měly vypadnout z Chance ligy čtyři týmy, se už ani nebude muset řešit, protože se o to postará neviditelná ruka trhu?

Určitě si to nechceme připustit. Doba je taková, jaká je, ale je to jedna z variant, které mohou nastat. Ať už je to razantní snížení počtu prvoligových týmů, anebo se může stát, že kluby budou poloprofesionální. Nedokáži si představit, že by poloprofesionální klub mohl někdy hrát první ligu důstojně.

Havířovu se někdy říká “inkubátor extraligy“. Čím to, že dokážete s mladými hráči tak dobře pracovat?

Od znovuzrození AZetu, což bylo před deseti lety, se tady precizně začalo pracovat s vlastními odchovanci. Nastavila se tady dobrá práce s mládeží. Dbá se i na detaily, protože když si toho hráče vychováme, teď nemluvím přímo jenom o odchovancích, tak se nám to vrátí. Hráče si pak nemusíme kupovat. Pokud se tady vytvoří vazba mezi hráčem a klubem, tak je to ideální. Je to cesta, po které jdeme a vyplácí se. Na začátku sezóny se do extraligy dostali havířovští odchovanci Jan Bambula a Jakub Kotala.

Jak funguje nově utvořená spolupráce s extraligovými týmy Českých Budějovic a Olomoucí?

Spolupráce s Budějovicemi je fantastická, když je u nich hráč mimo sestavu, tak ho nechají v Havířově rozehrát. S Olomoucí je to podobné, ale mají tam aktuálně zraněné i hráče užšího kádru. Přesto tady máme hráče jako Tomáš Dajčar a Ludvík Rutar. Spolupráce s extraligovými týmy je pro nás jednoznačným přínosem.

Jak dlouho Vám trvalo, od odchodu Patrika Rimmela do Vítkovic, se zorientovat v manažerské práci?

No, jak dlouho mi to trvalo.... (smích). Nechci o sobě říkat, že už jsem manažer. Myslím si, že ten proces ještě stále není u konce a že bych všechno zcela zvládal. Samozřejmě první dny nebyly jednoduché. I za pomoci vedení a lidí kolem, jsem se dostával do své role a doufám, že to bude lepší a budou se mnou spokojeni, což je i mým skromným přáním.

Pro práci manažera je nejdůležitější mít přehled, lásku k hokeji, anebo kontakty?

Za mě na prvním místě musí milovat hokej. Měl by mít docela velký přehled o hráčích v soutěži a pak musí získat kontakty a naučit se oslovovat hráče. Ale nejenom to, protože práce manažera je i oslovování partnerů a sponzorů pro klub.

Co předchází tomu než toho hráče, o kterého máte zájem, oslovíte?

Když je to hráč z první ligy, tak si ho okoukáme. Pak jsou na řadě reference lidí, kteří s tím hráčem pracovali, co na případnou posilu říkají. Samozřejmě prim hraje zájem trenéra Jirky Režnara. Následně probereme situaci a možnosti financování s vedením klubu. Pak už zbývá, si se samotným hráčem jenom plácnout.

Vrátil bych se v čase do prázdnin. Jak se Vám podařilo nalákat Martina Adamského do Havířova?

My jsme v tu chvíli zbystřili, protože Martin byl k mání i s Poldou (Jiřím Polanským). Oni byli volní, tak jsme je oslovili s tím, že Jirka si vezme čas na rozmyšlenou. Martin se s námi sešel hned, chtěl slyšet o naší klubové vizi a čeho chceme dosáhnout. Řekl nám o své případné roli v týmu. Pak se oběhlo to kolečko, o kterém jsme se před chvílí bavili a Martin se stal součástí týmu AZ HEIMSTADEN Havířov. Osobně mě velmi potěšilo, že nám dal důvěru.

Co říkáte na pět odehraných zápasů Havířova v Chance lize?

K tomu abychom byli, a teď nechci říct spokojeni, tak nám z těch pěti zápasů chybí tři body z prvního utkání se Sokolovem, které jsme prohráli. Baník hrál velmi dobře, na nás sedla krize. My jsme byli po dobře odehraných přátelských zápasech. V nich jsme měli velmi dobrou formu. Tak mi přišlo, jako kdyby ten koronavirus v nás už byl. Pořád jsme neměli nějaké velké příznaky, ale ten tým neměl šťávu.

V dalších zápasech už Vám chyběly opory, mimo hru byl Martin Adamský, Roman Szturc a zkušený bek Antonín Bořuta...

V Šumperku jsme získali dva body, doma jsme porazili Prostějov. Pak se jelo na led favorita Chance ligy Kladno. Tam už jsme byli dost oslabení, chyběli nám Adamský a Szturc v útoku, v obraně Bořuta a Mrowiec. Jeli jsme tam s jednou juniorskou formací, nastoupili za nás perspektivní hráči Vašenka, Petriska a Horváth v útoku a na soupisce byl i obránce Kočí. Věděli jsme, že to tam bude těžké, ale nejeli jsme tam odevzdaní. Kladno nicméně potvrdilo roli favorita.

Na Lapači to pro Vás už vypadalo lépe…

Trošku mě mrzí zápas na Vsetíně, tam jsme to neměli taky jednoduché, ale už jsme se postupně uzdravovali. Ve třetí třetině jsme s Valachy hráli na Lapači 2:2, měli jsme i šanci na vedení. Paradoxně jsme ji neproměnili, po zbytečném vyloučení jsme inkasovali v oslabení a Vsetín byl na koni.

Váš syn hraje extraligu za Litvínov, mluvíte spolu o něčem jiném než o hokeji?

O hokeji se spolu bavíme opravdu hodně. Samozřejmě spolu mluvíme i o něčem jiném (směje se). Tím, že vyrostl, oslavil 25 let a je samostatný, tak se bavíme i o životě. Samozřejmě hokej je na prvním místě. Řešíme, jak se cítí, jak se mu daří v Litvínově. On se zase zajímá o to, jak si vede Havířov. Fandí nám a vzájemně si držíme palce, ale teď se nehraje, a to je takové smutné. Bavíme se spolu i o budoucnosti českého hokeje.

Myslíte si, že manažera může dělat někdo, kdo má svědomí?

(Pauza na smích.) Teď nevím, co na to odpovědět.

Ony to nejsou jenom příjemné starosti. Jaké to pro Vás třeba je, když hráči oznamujete, že už není pro tým přínosem?

Nevidím do hlavy jiným manažerům, ale je to vždy nepříjemné a těžké. Patří to k hokeji. V kariéře jsem to sám také zažil, když jsem ztratil formu. Klub se se mnou rozloučil a musel jsem jít jinam. Určitě to není příjemná situace pro manažera, ale je to nezbytné. Pokud se hráč trápí, tak on sám musí nejlépe vědět, že mu to nejde. Já jsem to štěstí měl. Problém je, když to hráč vnímá jinak a necítí to tak. Začne protestovat a „odporovat“. Doufám, že se propouštění vyhnu.

Rozumíte tomu, když osmnáctiletý hráč řekne, že ho hokej nebaví a půjde raději studovat? Změnila se doba nebo jsou na vině známí „žrouti času“ a sice internet a mobily?

Rozumím tomu, že v osmnácti kluci přestanou hrát hokej a už se k němu nevrátí. Řeknou si, že prostě nemusí jít těžší cestou, když nemají potřebnou výkonnost. Nerozumím tomu ale ze svého hlediska, protože my jsme ty „žrouty času“ neměli. Ráno jsme absolvovali trénink, pak se šlo do školy. Pokud nebyly úkoly, tak jsme vyrazili ven. Možná to vyzní špatně, ale nám ke štěstí stačil fotbalový balon, hokejka, puk a tenisová raketa. Díky tomu jsme byli i pohybově nadanější. Doba se změnila, kdo ví, jak bychom s těmi moderními žrouty času vyšli my. 

Doba hokejových obojživelníků, jakým byl třeba legendární Vlasta Bubník, už je dávno pasé, ale vy jste byli určitě univerzálnější, než dnešní mladíci?

Oproti dnešním hráčům rozhodně ano. Dnes se kluci jednostranně zaměřují na hokej, to je podle mě škoda. Trocha všestrannosti by se jim hodila. Nedokáži si představit, že bych jako mladík přes léto nekopl do balónu a nevzal do ruky tenisovou raketu. Počítače a telefony nám žerou čas, kteří mladí mohli využít na to, aby byli pohybově nadanější, to se na ledě vždycky hodí.

Jaké jsou ambice Havířova? Na tiskové konferenci před startem soutěže prezident klubu Mrowiec zmínil, že Extralize byste se nebránili...

Nemyslím si, že by to tak bylo přímo řečeno. Všichni chceme urvat co nejlepší výsledek, ať to jsou lidi z vedení, já, anebo hráči. To nám bylo trochu podsunuto. Start nám úplně nevyšel, máme odehráno málo zápasů. Nevíme, kdy se soutěž znovu rozběhne. Chceme se dostat do play – off a pak co nejvýše. Vše ostatní je v situaci, která teď momentálně v hokeji panuje, předčasné.

Vím o Vás, že jste jako aktivní hráč prohry nesnášel, zlepšilo se to po přesunu do zadních řad střídačky?

(upřímně) Je to ještě horší, opravdu. Když jsem byl hráč, tak ano prohra bolela, ale tak nějak jsem, když se mi hodně nedařilo, ji vzal na sebe. Věděl jsem, že ale přijde další zápas. Už na tom následujícím tréninku jsem se oživil. Z těch loňských zkušeností, když jsme třeba s Opavou hloupě prohráli, tak se mě to drželo až do dalšího zápasu. Tři, čtyři dny jsem byl jako tělo bez duše a kamarád můj „spolutrenér“ z Opavy Aleš Tomášek mi řekl: „V klidu, neprožívej to, to si zvykneš.“ (smích). Ještě jsem si nezvykl. Vždycky jsem byl hráč, který chtěl mít úspěch za každou cenu.

To ale někdy nejde, píchá Vás pýcha?

To máte pravdu, pořád na to myslíte. Jedete v autě, anebo klubovém autobuse a pořád se Vám to vrací. Musíte na to prostě pořád myslet, v noci vás to vzbudí. Říkáte si do prkvančic (bylo použito expresivnějšího výrazu), my jsme prohráli. Naopak když máte v kapse vítězství, tak se probudíte a je vám fajn. Je to pro mě v podstatě takové, jako když jsem hrál. Když jsem s kluky na střídačce, jsem jeden z nich a prožívám to stejně. Problém je, že se nemůžu fyzicky „vymlátit“, o to je to horší.

Děkuji Vám za upřímnost a Váš čas. Doufám, že Vás i Vaše svěřence brzy uvidíme v soutěžním zápase.

V Článku byly použita fotografie Sarah Ráblové, serveru hcslezan.cz a autora.