Nespokojím se s prohrou, ani u společenských her, říká Dominik Groh.

Dvaadvacetiletý gólman je odchovancem Vrchlabí, v kariéře si prošel třemi extraligovými kluby. Loni se usadil ve Znojmě a chytal EBEL Ligu. V sezóně ovlivněné pandemií koronaviru se druhá liga přerušila a po zranění Aleše Stezky začal vypomáhat v Havířově. No a nevede si vůbec špatně, po devíti zápasech je na úspěšnosti 91,15 % a průměr má 2,23 obdržené branky na zápas. Dnes s ním přinášíme rozhovor.

Dominik je, pokud to tak mohu říci, pozitivním člověkem v negativní době. Ještě se mi ho nepodařilo zastihnout ve špatném rozmaru. Je upřímný, opravdu, co na srdci, to na jazyku. Nevyhýbá se ani nepříjemným otázkám, na které odpovídá s výrazným českým akcentem. Je na něm vidět, že chce uspět a udělá pro to všechno.

Ahoj Dominiku, ty jsi odchovancem Vrchlabí, jaké to bylo zahrát si v dresu Havířova proti svému mateřskému klubu?

Těšil jsem se na to. Už když jsem podepsal s Havířovem, tak jsem si říkal, že by bylo fajn se s nimi na ledě potkat. Tohle mi vyšlo a dopadlo to dobře. Byl to zápas, kde padlo málo gólů. Tím lépe, protože to bylo urvané vítězství.

V mládežnických kategoriích jsi reprezentoval. Jak na to vzpomínáš a jsi s kluky stále v kontaktu?

Každé utkání, do kterého jsem nastoupil, bylo skvělé. Nejvíce si cením, že jsem se dostal do brány na MS osmnáctek. Na dalším turnaji jsem vychytal vítězství proti Finům, to bylo o gól. To vítězství jsme urvali. Se spoustou kluků se potkávám v první lize. Když jsem trénoval v Mladé Boleslavi, tak i v Extralize. Mnoho jich hraje tuzemské soutěže, ti, kterým se to povedlo, jsou venku. Když víme, že proti sobě máme nastoupit, tak si před zápasem napíšeme.

Co je pro gólmana nejdůležitější? Jsou to rychlé reflexy, gymnastická průprava, dobrá rozehrávka, anebo hlava?

Určitě hlava, protože brankář může být váhově úplně nadměrný, vysoký, i nízký. Každý má svůj styl a ten piluje k dokonalosti. Takže to, jaký to je somatotyp, anebo jaké má fyzické zdatnosti, je, oproti hráčům v poli, nepodstatné. U gólmana je prostě důležitá hlava.

A Ty tu hlavu máš dobrou, vím, že Tě trénoval i Marian Jelínek (hokejový kouč, který spolupracuje s vrcholovými sportovci mj. Karolína Plíšková, Petr Mrázek)?

V Mladé Boleslavi jsem zažil, jako asistenta trenéra, pana Jelínka. S ním nějaká sezení proběhla. Párkrát jsme se spolu potkali, doporučil mi nějaké knihy.

Jak to na takovém „sezení“ vypadá, řekneš mu, že dneska mi to zase nějak propasírovali přes lapačku?

Zrovna u pana Jelínka jsme řešili situaci, že mi šly tréninky, byl jsem na nich skvělý. Najednou přišel zápas a tam jsem ztrácel koncentraci. Je to asi dva, možná tři roky zpátky. Do poloviny zápasu jsem chytal výborně, všechno šlo a potom se najednou něco stalo. Už jsem nebyl schopen být pořád v tom „drivu“, a tom zapojení. Nad tím jsme si spolu sedli a pomohlo mi to.

Jak si mám představit, tu ztrátu koncentrace, je to nějaká řeka…

Šlo jenom o tu ztrátu koncentrace, ať už to bylo po dvaceti minutách, anebo půlhodině. Doporučil mi knihy, které se zaměřují na tu práci s hlavou. Abych si to srovnal a uvědomil si to, co mě pohání dál.

No a v té chvíli Ti pomohla nějaká představa?

Máme si přestavit, že jsme jezdcem a hlava je jakoby rozum, a to tělo je takový slon. My ho nepřepereme a ani se s ním nemůžeme prát, ale můžeme mu poroučet a nějakým způsobem se naučit, jak s ním vyházet.

Když jsem fotil gólmanské tréninky, tak mi to chvílemi připadalo jako na nějakém „artistickém učilišti“. Trénuješ doma s míčky a zkoušíš s nimi nové věci?

Jasně, že jo. Děláme to, co je třeba dělat. Neustále se učíme nové věci. Vlastně gólman, když vleze poprvé na led, tak by se měl začít učit žonglovat. Říká se, že dobrý gólman může mít svůj individuální styl. Musí udělat všechno pro to, aby zabránil puku v síti.

Na tom tréninku všechno vypadá lehce a přirozeně, je pro Tebe těžké naučit se nový prvek?

Je to těžké. Když vezmu jenom žonglování, se třemi míčky to není problém. Když k tomu však něco přidám, třeba stání na balónu, tak to už je na naučení hodně těžké. Jakmile tam člověk přidá nový pohyb, tak se to tělo učí v podstatě od začátku. Na příkladu toho žonglování, v něm jsem machr, ale kdyby po mně někdo chtěl nějaký nový prvek, například odraz o beton, tak se ho budu učit pěkně dlouho.

Teď bych se vrátil zpátky k té kleci, co Ti v ní jde?

V bráně mi určitě jde agresivita a rychlost v brankovém prostoru. (náhlá chvilka ticha)

Všiml jsem si, že máš dobře zažitou rozehrávku, což není pro všechny gólmany u nás rozhodně standart, je moc těžké najít hráče za modrou?

Díky, to záleží na tom, jaký je na mě tlak. Když vím, že za chvíli přijede soupeř a za ním je náš obránce, tak je to těžké. Hraje se to nakrátko, co je ale tady v Havířově úžasné, že obránci jsou naučení jezdit do rohů. Málokde jsem v Česku zažil, že když se to řekne, tak to Ti kluci v zápase i udělají. Tady to tak funguje. Takže když jdu za bránu pro kotouč, tak vím, že mám spoustu možností na rozehrávku, protože kluci se umějí uvolnit. Záleží samozřejmě na tom, kam kotouč hraji. Když se podívám v rychlosti, že ani ta poslední možnost není dobrá, tak ho holt přikryji.

Ono se to snadno řekne, ale to provedení je hodně složité?

Gólman v Česku to má složité, protože ne všude se to takhle praktikuje. Říká se, že v Kanadě se gólmani učí rozehrávat furt, koneckonců mi to potvrdil i Aleš Stezka. Tohle jde vidět v mládežnických soutěžích. Gólman tam stojí jako tvrdé y a čeká se, až obránci rozehrají. Ono je to samozřejmě složitější, oni ti trenéři nechtějí, ať gólmani chybují, jenže pak se to nikdy nenaučí.

Nechtěl jsi to někdy vyzkoušet v zahraničí?

Mě lákal vždycky sever, ať už je to Švédsko, anebo Finsko, možná i to Rusko. Pořád jsem mladý je mi dvaadvacet, tak se mi to snad možná jednou vyplní.

Jaké to bylo, když se Ti v kariéře nedařilo?

Hrozné, je to nepříjemné, ona stačí i jediná prohra. Když se nedaří, tak je to v podstatě znásobený smutek po jedné prohře. Když se člověku v životě něco nepodaří, má třeba hodně špatný den… Tak když se prohrají tři, čtyři zápasy, tak už je ta nálada otřesná. Ten špatný den, se tak nějak odehrává v tom týmu a kabině. Když se prohraje a ví se, že jsme to odmakali, tak stalo se, je to sport. Jede se dále. Ale když se ví, že ty chyby byly zbytečné a kvůli nim se pár zápasu prohraje, tak je to na prd.

No a když se vyhraje, usneš po výhře, anebo si to přemítáš?

Ne, to ne. Po vyhraném zápase ti to nesmí stoupnout do hlavy. Už se mi to mnohokrát v životě stalo po takových těch malých, titěrných, úspěších. Ono se to může ale během pár chvil zase otočit. A také se to vždycky otočí.

Člověk se vidí s Vezina Trophy a najednou přijde hořké vystřízlivění?

(smích) Přesně tak a je to obrovsky jednoduché. Takže je potřeba si to uvědomit a být furt v těch stejných kolejích. Jít do každého zápasu s pokorou.

Kdo Ti dal v hokeji nejvíc?

Určitě to byli trenéři brankářů. Samozřejmě musím zmínit Rostislava a Radka Haase (Oba trénovali gólmany v KHL). Jsou to bratři, od kterých jsem se naučil celý můj styl. Za nimi jsem jezdil na tréninky. S Radkem Haasem jsem pracoval i v Mladé Boleslavi, kde mě trénoval.

Gólmani jsou v bráně aktivní a už jenom neblokují střely. Trvalo hodně dlouho, než Ti to přešlo do krve?

Když jsem začínal já, tak se učilo krom bruslení, blokování. Tehdy se razilo, že gólman by měl být narovnaný a v bloku zastavovat střely. Vykrývat ty střely tělem, dorážky se až tak neřešily. Dneska je to tak, že bych měl být aktívní. Jít rukama i tělem za kotouči. Furt se to vyvíjí, většinou to probíhá tak, že gólmani si s trenérem domluví nějaký styl, který se jim zamlouvá a ten pak praktikují.

Co jsi na tom ledě zažil nejhezčího?

Nemám nějaký speciální moment. Od malička to pro mě byla výhra, rád vyhrávám. Teď nevím, jak to říci, že to je jedna z mých hlavních vlastností, že opravdu potřebuji vyhrávat. Nespokojím se s prohrou, ani u společenských her. Dělá mi to… Je pro mě hodně těžké prohrát, jdu si za každou výhrou. Každý zápas, který jsem vyhrál je pro mě nejhezčí.

Když tak rád vyhráváš, tak mě napadlo srovnání CHANCE a EBEL ligy. Když se hraje s Bolzanem, anebo Salzburgem, tak tam už je to trochu jiná káva, že?

Je to úplně jiný hokej. Tady první liga a Ebelka je neporovnatelná. EBEL liga je ulítanější, všichni se tam mlátí košťaty a je to daleko tvrdší soutěž. Hrají tam i větší hvězdy. V Salzburgu je Thomas Raffl, mají tam hráče, kteří si v NHL už moc nezahrají. Tak se stáhnou a něco si v Evropě ještě odehrají. V Rakousku peníze prostě jsou, i když byli vždycky za Českem, tak si můžou dovolit úplně jiné prostředky. Třebas v Salzburgu mají obrovský komplex, který je neskutečný. Hráči tam mají k dispozici veškerý komfort.

Co říkáš na zázemí v Havířově, Ty jsi poznal AZ i jako soupeře, nastupovalo se Ti tady lehce?

Je to tady úžasné, nic mi nechybí. Vždycky, když jsem nastoupil proti Havířovu v CHANCE lize, tak bylo vidět, že kluci jsou velice semknutí. Hrálo se tady nepříjemně, protože každý puk, který poslali na bránu, se rázem dorážel. Všichni se, jako vosy, sesypali do brankoviště a hledali odražené kotouče. V Boleslavi se mnou hrával taky Kuba Kotala a Radek Pořízek, ale ten je teď v Porubě. Vždycky když jsem tady hrál, tak jsem byl za ně rád, že dostávají šanci.

Jak je těžké pro mladého gólmana uspět? Ono být jenom šikovný, když každý rok je u nás 30 gólmanů připraveno naskočit do dospělého hokeje, je celkem oříšek?

Je to vždycky o šanci. Když je nějaký mlaďas opravdu talentovaný, tak je to na daném klubu, aby mu dal nějakou šanci. Pak je jenom na gólmanovi, aby tu šanci „chytil za pačesy“. Vždycky je to o těch malých detailech. Ať už je to u hráče, který má na ledě pět minut za áčko. Gólman dostane občas jeden zápas. Je třeba se ale do toho opřít a tu šanci využít.

Jak dlouho budeš ještě v Havířově, s druhou ligou to nevypadá dobře…

Uvidíme, ono to záleží na Alešovi, za jak dlouho se dá do kupy a bude připravený s kotníkem. Také to záleží na vzájemné dohodě klubů.

Co říkáš na svoji štaci v Havířově po devíti zápasech?

Po prvním zápase ve Frýdku – Místku, kde jsme prohráli 4:6, tak jsem z toho byl trošku nešťastný, protože Rysi pětkrát ujeli a já jsem z toho dostal tři góly. Na nájezdy jsem byl vždycky dobrý. To je taková „ministatistika“, s kterou jsem nebyl spokojený. Pak se mi chytalo výborně. Už jsme se o tom bavili u rozehrávky, pro oko fanouška to není asi zajímavá věc, ale tady ta práce mezi gólmanem a obráncem je skvělá. Na tréninku kluci neskutečně dřou. Opravdu do té brány jdou. Škoda v těch posledních zápasech nám ta bojovnost trochu chyběla, prohrávalo se o gól. To je vždycky takové nešťastné. Jsem rád za šanci, kterou jsem dostal v Havířově a doufám, že to půjde dál.

Dominiku, děkuji Ti za Tvůj čas a upřímnost, ať se Ti v bráně daří.

V článku byly použity fotografie z archivu autora.