AZ Havířov

Pokud chceme být úspěšní, musíme využít tlak ve svůj prospěch, říká Jakub Mrva

19.10.2020 | Vít Káňa

Pokud by se člověk díval jenom na čísla, tak by ze statistik Jakuba Mrvy, lehce nabyl dojmu, že je to průměrný produkt vítkovického hokeje. Takových hráčů, kteří udělají v nejvyšší juniorské lize bod na zápas, je jako máku. Opak je ale pravdou, hráčů jako Jakub, je jako šafránu. Na ledě nic nevynechá, pere se s hráčem o dvě hlavy větším, hodně toho v předbrankovém prostoru rozdá, ale i schytá od obránců. Pokud mužstvo ztratí touš, tak je prvním, kdo se vrací. Fyzický fond má neskutečný, je doslova jako pitbul. Devatenáctiletý útočník je jednou z nejnovějších akvizicí AZetu, která se v létě prokousala do Áčka. My Vám s ním přinášíme rozhovor.

Rozprava s Jakubem uteče jako nic, on je prostě plný elánu a energie. Chvíli neposedí, pořád musí něco dělat, pokud byste hledali někoho hyperaktivního jako příklad, tak Jakub je bezkonkurenční exemplář. On sám říká, že: „Na světě nemohou být jenom lidé, kteří se celý den dívají na mraky.“ Nezkazí žádnou legraci a laskavý čtenář promine, on je tou „solí hokeje“. Pokud mu vydrží zdraví a forma, tak tato sezóna pro něj bude průlomová.

Jakube, jak se Ti jako odchovanci kousalo, když se loni Vítkovice zachraňovaly na poslední chvíli?

Jelikož jsem trénoval s áčkem, poté co do týmu přišel pan trenér Trličík, tak jsem to měl takříkajíc z první ruky. Atmosféra na trénincích nebyla špatná. I když se nedařilo, tak kluci se snažili být pozitivní. Bohužel důležité zápasy se prohrávaly a body nám v tabulce chyběly. Doufal jsem, že bych mohl i do nějakého zápasu zasáhnout a pomoci týmu. I přesto, že jsem neodehrál nakonec ani jeden zápas. Tak jsem hrozně rád, že ve Vítkovicích nejvyšší hokejová soutěž udržela.

Když Karlovy Vary šetřily své hráče před začátkem play – off, tak se říkalo, že …

...že je to domluveno, to jsem slyšel od hodně lidí, ale nemyslím si, že tomu tak bylo. Karlovy Vary prý šetřily hráče před play off, což chápu. Myslím si, že by se Vítkovice zachránily i tak, protože ten tým byl dost silný. Mě to z osobního hlediska mrzí. No, chtěl jsem v posledním zápase, když už Vítkovice byly zachráněny, přičuchnout k Extralize a seniorskému hokeji.

Když teď řeknu, že Vítkovice by měly spoléhat na mladé hráče, tak se mnou budeš?

Souhlasit. Myslím si, že určitě by měly spoléhat na mladší. Hokej jde furt dopředu a ti co si to „zaslouží“ by měli dostat šanci. A teď nemluvím jenom za sebe. Díval jsem se na ty letošní zápasy v extralize. Hokej Vítkovic se mi líbil, ale bylo v tom málo efektivity. Nehraje se na krásu, ale na body. Myslím, že letos je k tomu nejlepší příležitost, když se z extraligy nepadá.

Co Ti hokej vlastně dává?

Dává mi úplně všechno, žiju tím. Dal mi vůli do života, morálku, naučil mě zodpovědnosti a díky němu mám radost ze života.

Jaký nejlepší zážitek Ti hokej přinesl?

(říká nadšeně) Když jsme s mladším dorostem Vítkovic skončili druzí v celé republice, ale nejlepší zážitek nemám z toho závěrečného turnaje. Ten nastal po rozhodujícím zápase v Hradci králové po tom, co jsme vyhráli. Tři hodiny cesty autobusem zpátky do Ostravy ve mně zůstanou napořád, byla to čistá euforie, prostě radost. Něco, co se podle mě nedá ani popsat. Z 18 zápasů jsme jich vyhráli 17, ale v posledním zápase se Spartou, jsme prohráli 1:2 a byly z toho stříbrné placky.

Bolí hokej moc?

Mě jako mladého hráče by ještě nemělo bolet nic, ale pak přijde nějaké hloupé zranění, které mě zastaví. Jsou zranění, která nejdou uspěchat, a ty mi pak neumožní hrát na sto procent.

Bolí Tě více zranění, anebo když se prohraje zápas?

Samozřejmě, že prohra bolí více. Ale pro mě je nejtěžší zkousnout konec sezóny, která skončí týmovým neúspěchem. Není to o té hořkosti prohry v jednom zápase, ale celé té války. Prohry, ač to nedávám najevo, alespoň se o to snažím, prožívám. Za ty roky jsem samozřejmě přišel na to, že se v tom nemá smysl v šatně patlat. Dokud nemůžu napravit to, co jsem spáchal. Anebo napravit dojem z posledního zápasu, tak mě to nenechá v klidu.

S Petrem Fridrichem jste propojení skoro jako dvojčata, ale co ostatní hráči vítkovické juniorky, hrají?

S Frigem jsme spolu od pěti let, ten hokejový osud máme společný. V Ostravě bydlíme kousek vedle sebe. V kontaktu jsme pořád, kluci hrají v Chance lize, druhé lize a pár jich šlo ven, zkoušet štěstí za hranicemi.

Vzpomeneš si na to, kdo Tě vzal poprvé na brusle?

Na to nejde zapomenout. Když mi bylo asi pět let, tak mě můj otec vzal do haly Ledňáček. Šli jsme se podívat na staršího kamaráda, on hrál ve třetí třídě za Vítkovice. Mně se to nějak zalíbilo. O týden později mi vzal brusle a palčáky a začal jsem hrát hokej ve Vítkovicích. Bydlel jsem kousek od haly, na stadión jsem to měl pět minut pěšky. Kolikrát jsem už šel rovnou navlečený do výstroje z domu (směje se).

Jak moc je pro Tebe důležité, být na ledě sebevědomý?

Sebevědomí ti na ledě pomůže maximálně, hlava je podle mě 70 procent výkonu hokejisty. Ono, jakmile se člověku povede první a druhé střídání, tak je to na něm znát. Pokud se ti naopak něco nepovede, můžeš se za to kárat, ale to je tak všechno. Hledáš něco, čím se nakopneš, pak to najdeš a máš hned větší sebevědomí. Hraje se ti uvolněněji. Když se nedaří, tak to svazuje ruce, dokud nepřijde pochvala.

Co udělá s hráčem taková pochvala?

Ono se to nezdá, ale strašně hodně, úplně to někdy změní výkon hráče i na tréninku. Všeho ale moc škodí, člověk rychle zpychne, obzvlášť v kolektivním sportu. Občas přijde druhý extrém, když se někomu dlouho nedaří tak mu pomůže, když na něj trenér zařve.

Řvaní tedy pomáhá a může být i pozitivní?

Jako jo, když si to ti kluci zaslouží, tak proč ne. Když tým nemaká, nejedou nohy, tak proč ty kluky nenabudit řvaním. Ono záleží i na té formě řvaní. Když Ti tím člověk pomůže, tak ano. Jak tě chce ale jenom „vydeptat“, tak to vůbec nepomáhá. Tím pozitivním řevem bude asi něco ve smyslu. Makej, bude to lepší.

Jaké máš v této sezóně osobní ambice?

Hokej je týmový sport a já doufám, že budu platný pro tým, alespoň to bych chtěl. Nechávám týmové úspěchy před těmi individuálními. Mám rád i černou práci a pokud ji budu muset dělat na úkor krásy, tak to bez mrknutí oka přijmu.

O Tobě vím, že jsi nedávno skládal maturitu, jak to dopadlo?

Studoval jsem na Sportovním gymnáziu Dany a Emila Zátopkových v Ostravě. Chodil jsem tam od šesté třídy a teď jsem odmaturoval. Momentálně studuji na VŠB (Vysokou školu Báňskou) v Ostravě na Ekonomické Fakultě obor Sportovní management. Hokej je pro mě to hlavní, chci být profesionál.

S kým si na ledě vyhovíš, jaká je Tvoje hra?

Asi s Frigem (Petr Fridrich), protože, spolu hrajeme od mala, rozumíme si, jsme jako bráchové. Hodně bodů jsme, nejenom, v juniorce dělali spolu. Dobře se mi hrálo v jedné lajně i s Honzou Marunou. Mařka je výborný kluk do lajny. Byl jsem zvyklý si ty puky uhrát a vybojovat. No a najednou jsme se o ty puky rvali ve dvou. Honza má hodně pozitivní přístup, to on vám zvedne to důležité sebevědomí do zápasu. Vždycky jsem byl více do obrany, mám tu vášeň pro hru a bojovnost. Bavilo mě clonit před bránou a vyloženě provokovat.

No ale nějakou ránu u toho schytáš, v pozdějším hokejovém věku už Ti chybí i nějaký zub?

Teď jsou to spíše rány do zad, není to příjemné, ale já jsem zvyklý. Zuby mám svoje, musím to zaklepat na dřevo. V prvním zápase Chance ligy proti Sokolovu, jsem ale měl namále. Chyběla odehrát snad minuta do konce. Proběhla šarvátka u jejich gólmana, odjížděl jsem od brány k naší střídačce a jejich frajer mi dal krosček do obličeje. Pak jsme za ten zákrok hráli přesilovku v šesti. No ale byla to taková rána, že jsem si ty zuby raději přepočítal. Dostal jsem takové pozdravení do Chance ligy.

Čím si čistíš od hokeje hlavu? Vím, že jsi hrával hokejbal...

Hokejbal už hrát nemůžu. Když mám volnou chvíli, tak si zapnu herní konzoli a hraju na XBOXU. Více mě ale baví přítelkyně a kamarádi. Potřebuji být neustále s někým v kontaktu, protože jsem strašně ukecaný. (smích)

Co Ti na ledě nejde?

Ne, že bych je neměl, ale trochu mi schází technické dovednosti. Musím zapracovat na technice hole, kličkách a střelbě. Možná je to jenom tím, že na ledě zmatkuji, trochu mi chybí chladná hlava a klid.

Hokejky a hlava, to je takové vděčné téma…

Teď se mě zeptáš na to, jestli jsem někdy nezkoušel mentálního kouče? Ne, nezkoušel jsem ho. Dělám ale různá dechová cvičení. Prodýchávám se do břicha, zkouším jógu, různá videa na procvičení a zklidnění.

A funguje to?

Člověk to má hodně v sobě. Na mě zabírá, když si v hlavě promítám různé herní situace a přemýšlím nad tím, jak jsem v nich postupoval. Chci se prostě v ideálním případě vyvarovat chyb, které jsem na ledě předvedl. Imaginární přemýšlení pomáhá, lehneš si a přemítáš nad různými herními situacemi. Příště ti to pomůže. Hlava si to ukládá.

Takové klišé je, že přechod do mužů je pro mladé hráče těžký, jaký byl ale pro Tebe?

Já jsem se na něj vyloženě těšil, chtěl jsem hrát hokej za muže. Poslední rok v juniorce už byl hodně ulítaný. V Havířově mi dali šanci si jej zahrát. Doufám, že v nejbližší době všem ukážu, že mám na to, hrát v profesionální soutěži.

Jaké bylo pro Jakuba Mrvu, když do kabiny přišel tak zkušený hráč jako Martin Adamský?

On je především perfektní chlap. Měl jsem z něho obavu, jaké by to mohlo být, přeci jen on je ta hvězda. Každopádně obavy byly liché, jsem z týmu nadšený. Žádný věkový rozdíl nepociťuji. Mám respekt ke všem hráčům v kabině, jsou to fajn kluci na pokec. Je to úplně jiné než v těch mládežnických kategoriích, kde se hrálo na rozdíl dvou let. To se mi nikdy nelíbilo.

Jaké může mít Havířov ambice s takovým manšaftem, který právě má?

Po těch minulých sezonách, kdy tady kluci hráli výborně, máme s týmem jenom ty nejvyšší ambice. Všichni čekají, že bychom měli hrát jako loni, ale výše. Nemám rád ty kecy, že jsme favoriti. Ono se každému hraje lépe, když na něm není vyvíjený žádný tlak. Jenže pokud člověk, tým, chce být nejlepší, musí umět ten tlak využít ve svůj prospěch. Chci být prostě ve všem první.

Povídáš mi o tom, že chcete hrát na špici, ale vstup do sezóny se Vám dvakrát nepovedl?

Stalo se to, že první zápas v lize jsme prohráli, pak jsme měli dvě vítězství. Přišly dvě prohry na Kladně a na Vsetíně, což jsou Top soupeři. Myslím si, že nám pauza pomůže a budeme už jenom vyhrávat. Věřím v sílu našeho týmu. Doufám, že budeme moci brzy hrát i s diváky.

Víra ve výhru Ti pomáhá?

Věřím a o to více jsem pak zklamaný, ale prohry nepočítám, to bych asi nemohl hrát hokej.

Jakube, děkuji Ti za upřímnost, ať se Ti v sezóně daří, doufám, že Tě brzy uvidíme na ledě.

V článku byly použity fotografie z archivu autora.

Instagram Youtube
×
Odehrané v 16:00 | Muži
AZ Havířov
HC Stadion Litoměřice