AZ Havířov

​Letos to bylo trochu jako na funuse, říká Ondřej Kachyňa

05.04.2021 | Vít Káňa

H A V Í Ř O V - Ondřej Kachyňa začínal s hokejem v Hodoníně, už v dorosteneckém věku se stěhoval do Českých Budějovic. Pak si na dvě sezóny odskočil za moře. V sezónách 2015/16 a 2016/17 hrál nejprve kanadskou OHL za Hamilton Buldogs. Na konci druhé sezóny z Hamiltonu zamířil do americké USHL, kde nastupoval s gólmanem AZetu Alešem Stezkou za tým Chicago Steel. Ve městě u jezera Michigan se jim podařilo vyhrát Clark Cup (Trofej pro vítěze nejvyšší americké juniorské soutěže). Z USA zamířil zpět do Motoru. Za Havířov nastoupil poprvé v sezóně 2018/19. V mládežnických reprezentacích nastoupil do 63 mezistátních zápasů.

První věcí, která Vás na Ondrovi Kachyňovi (alias Kachnovi) zaujme je jeho výška, měří 195 cm a váží poctivých sto kilo živé váhy. V rozhovoru je klidný, nad každou odpovědí přemýšlí. Nohama stojí pevně na zemi. Ví, že štěstí je pro hokejistu vrtkavé a on musí sportu odevzdat vše. Snad nikdy jsem ho neviděl ve špatném rozmaru. Ne, že by po prohraném zápase nedal průchod emocím.

Ahoj Ondro, jaká to, pro Tebe, byla sezóna?

(Zklamaně) Sezóna v Havířově pro mě byla krkolomná. Nastalo hodně změn, nikdo nečekal, že dopadneme takhle. Měli jsme rozhodně vyšší cíle. Bohužel to úplně nešlo. Příčinou bylo více věcí, ale řekl bych, že z velké části za to mohla korona. Na konci jsme mohli nepříznivý vývoj ještě zvrátit, ale bohužel se nám to, v předposledním zápase, nepodařilo.

Korona ovlivnila ten tým na začátku, anebo se to táhlo celou poutí AZetu v CHANCE lize?

Podle mě hlavně ze startu soutěže, pak přišla velká řada přerušení. Zrovna já jsem byl asi třikrát v karanténě po letní přípravě. Tehdy akorát začínala příprava na ledě. Bylo to takové „rozlítané“, ale musím říci, že pro všechny.

Závěr sezóny Vás chytil v dobrém tempu, chyběli Vám však klíčoví hráči…

Závěr sezóny byl světlejší chvilkou naší sezóny. Všichni jsme si řekli, že sereme na to, jak se na to dívají fanoušci a všichni lidi okolo. Dali jsme do toho maximum. Začalo to výhrou v Prostějově, ta nás nakopla. Věděli jsme, že ta šance je velká. Potřebovali jsme do konce už jenom vyhrávat, semkli jsme se. Začali jsem hrát i týmověji, což bylo znát. No, hlavně i vidět na výsledcích. Kdybychom neměli tolik zraněných, možná by to dopadlo jinak a možná také ne. (smířlivě)

Tobě se ke konci dařilo. Dával jsi, pro AZ důležité góly, které tým nastartovaly…

Dal jsem gól v Prostějově i Havířově proti Benátkám, měl jsem tam i asistenci. Říkal jsem si, teď to můžeme utrhnout, ale pak přišel zápas v Ústí nad Labem… (chvilka ticha)

Na Slovanu jste vedli 2:0 a nastřelili pět tyček. Byl jsi pak ve 2. třetině vyloučen po, alespoň pro mě, sporném faulu za brankou a začaly se dít věci.

Bohužel, to byl zápas o všechno. Hrálo se o předkolo a do něj mohl jít jenom jeden manšaft. Přišel tam hloupý faul, sám hráč mi řekl, že to faul nebyl. Bohužel rozhodčí s tím nic neudělal. Pak jsme dostali gól v oslabení. Najednou jsme nebyli tím týmem, který dobře odehrál poslední zápasy. Tam přišel zvrat, který vedl k naší prohře.

Jak budeš trávit čas po sezóně…

Na jihu Čech máme v Budějovicích s přítelkyní bydlení, takže volný čas strávíme tady. Máme pejska, chodíme s ním na procházky. Navštěvujeme rodiče a podnikáme výlety v rámci okresu, jak na kole, tak i pěšky.

Je něco, co Tě v sezóně překvapilo?

Mě osobně, a zřejmě všechny kluky, překvapil začátek sezóny. Přípravu jsme měli dobrou. Vypadalo to, že budeme patřit k těm nejlepším týmům CHANCE Ligy, alespoň tak jsme to cítili. To je to překvapení, že jsme nenaplnili očekávání. Týmy ze špičky nám odskočily a my jsme tu naši snahu nebyli schopni proměnit v body. Ne, že bychom přestali hrát, ale nešlo nám to, nohama, ani hlavou.

Přitom před sezónou to vypadalo nadějně…

Porazili jsme Vítkovice, tým z nejvyšší soutěže, který do Havířova přijel s tím nejlepším, co měl k dispozici. Hráli jsme s nimi dobrý a naprosto vyrovnaný hokej. Porazili jsme i budoucího mistra Polska. Pak přišel ten zvrat a zaskočení.

V lednu jste z deseti zápasů vytěžili jenom pět bodů. Kde jsi bral sílu, jít dál?

Bylo to těžké, v lednu jsme se trápili asi nejvíce. Věděli jsme, že se nám nedařilo. Museli jsme začít jednoduchými věcmi a pak přidávat. Pomalu si zase vybudovat sebevědomí. Každý hráč se musí, co nejlépe připravit na utkání, nehledě na to, s kým ho odehraje.

Kde Tě uvidíme příští rok?

Dostal jsem několik nabídek. Nic není jistého, protože jsem stále hráčem Českých Budějovic. Po sezóně mi končí smlouva a uvidím, jak se to vyvrbí. Všechno je otevřené, nic není jistého, ale v dohledné době by se to mělo vyřešit.

Z Motoru do Havířova přišlo různými cestami mnoho hráčů. Jaké je to se spolu potkat na východě republiky?

Potkáváme se hodně často. Člověk to za ty roky, už tak nevnímá a ani to neřeší. V Prostějově se nám povedlo, že jsme všichni kluci z Budějovic dali v jednom zápase tři góly. Bylo to srandovní, ještě jsme se tomu smáli, ale pak už jsme to neřešili.

Loni MOTOR od stolu postoupil do Extraligy a ty jsi byl součástí toho týmu. S odstupem dvanácti měsíců to je pro Tebe, jako na horské dráze...

V Česku vlastně tehdy začínala korona, postup jsme ani nemohli oslavit. I když lístek do Extraligy nám byl „odklepnut od stolu“, tak tým byl v Českých Budějovicích na to, aby vyhrál play-off. Rozpoložení týmu bylo skvělé, vyhrávalo se. V další sezóně přišel zvrat, jak pro fanoušky, tak i pro odbornou veřejnost. Z prvního fleku se šlo na ten poslední, jako tobogánu.

Hokej se sice letos hrál, ale bez fanoušků. Hrálo se Ti dobře v prázdných halách?

Je a bylo to na hovno. Každý hráč je rád za podporu od fanoušků. Když jsou fanoušci na ledě a povzbuzují tebe a celý tým, tak je to hned o něčem jiném. Letos to bylo kolikrát jako na funuse. Byla to pro mě trochu i taková, jak to říci, deka. Museli jsme se sami namotivovat. Hodně zápasů nám trvalo, než jsme se, možná to bude znít divně, přizpůsobili prázdné hale.

Posledně jsi mi řekl, že chceš zlepšit všechno, tak co se Ti za sezónu podařilo zlepšit?

(smích) Tak… to se mi asi podařilo zlepšit úplně všechno. Zapracoval jsem hlavně na své aktivitě na modré čáře, uvolnění, střele přes hráče soupeře. Na těch věcech asi nejvíce. No a podle mě to bylo i zápasech vidět. Třeba při domácím zápase s Benátkami nad Jizerou.

Je pro Tebe těžké se na ledě nezbláznit a zachovat si potřebný klid?

Myslím si, že jsem ten typ hráče, co zachová chladnou hlavu. Kolikrát mám pocit, že bych se na ledě měl trošku zbláznit a „vydivočit“.

Jak to, prosím Tě, myslíš, chceš se cpát více do brány?

To ani ne, ale třeba při šarvátkách bych chtěl být více „emotivní“. Ale ne těmi emocemi, to možná vyznělo špatně… Ale chtěl bych zvýšit agresivitu, pokud se to tak dá říci.

Když ty emoce přijdou dokážeš je ukočírovat a neoplácet? Pamatuji si, že v Kadani jsi šel předčasně z ledu, i když soupeř tomu pádu „přidal“.

V těch věcech se, většinou, dokáži ovládat. Občas se ale neovládnu a může mi ruka vyletět nahoru. Což se stalo i v Kadani. Bylo to podle mě potřeba, protože s některými hráči se musí jednat trochu jinak.

Vytočí Tě spíše řeči, anebo oplácení do citlivých míst?

Obojí, ale ne nutně pokaždé. Jsou zápasy, kdy to potřeba je, takže to není na škodu.

Když se řekne havířovská kabina?

V kabině to bylo super. Za tři roky tady byla spousta dobrých momentů. Byl tady skvělý kolektiv. I když se to každý rok prostřídalo, tak v Havířově se sešla vždycky super parta.

Vím, že máš dobrý vztah s Alešem Stezkou, s kterým jsi hrával i americkou juniorku…

Aleš Stezka byl vždy mým dobrým parťákem, se kterým jsem spal i na pokoji při tripech. V americké juniorce jsme hráli v týmu CHICAGO STEEL. Než jsme se minulý rok potkali, tak jsme byli v kontaktu. Psali jsme si, že bychom se mohli v Havířově zase po letech shledat. Spolu jsme si to užili.

Co Ti angažmá za mořem přineslo a je něco co Ti chybí?

Spoustu zkušeností, zdokonalil jsem se v cizí řeči. Zjistil jsem, jak to funguje jinde. Jediné, co mi chybí a stýská se mi potom, je CAESAR salát. Na tom jsem si pochutnal, ale v Česku jsem tak dobrý ještě nejedl.

Když potřebuješ před zápasem vypnout, tak jdeš ven, anebo chceš chvilku pro sebe?

Pomáhá mi kvalitní spánek. V noci spím normálně, ale před zápasem jsem rád, když si můžu na chvilku „zdřímnout“. Někdy to může být deset minut, někdy půl hodina. Šlofík mi pomáhá, takový „dvaciáš“… Když se nehraje, tak nespím přes sen vůbec. To se jdu projít ven se psem a přítelkyní.

Obranné dvojice se letos střídaly, s kým Ti to na ledě sedlo?

Letos se s nasazením obranných dvojic hodně točilo. Improvizovalo se i kvůli zraněním. Nejvíce mi to sedlo asi, ne asi, ale určitě s Tondou Bořutou. V zápasech jsme spolu sbírali dva a někdy i tři plusové body. Oba jsme měli i kanadské body, závěr sezóny s Tondou jsme měli skvělý. Loni jsem byl na tom dobře se Sanchézem (Davidem Chrobočkem).

S Tondou Bořutou jste se skvěle doplňovali, on byl velmi prudký a ty jsi na mě působil přesně opačně....

Asi je to dobře, protože každý na tom ledě by měl být agresivní, výbušný a na ledě neznat kamaráda. No a mimo led být klidný a naprosto vyrovnaný.

No a nejsi v zápasech až moc hodný?

Někdy mám pocit, že jsem na ledě, jak říkáš, hodný. Někdy bych měl být větší zmrd. Hlavně před naší bránou.

Když někdo zajel do Aleše Stezky, tak jsi reagoval jak?

Jsou situace, kdy to ten hráč udělá bez toho, aniž by chtěl dorážet na gólmana a omluví se, tak jsem v klidu. Pak jsou ale i případy toho, že do něj zajel schválně. V tom případě už nastoupím a myslím si, že ten člověk pozná strach (proneseno hrozivě).

Podle Aleše Stezky jste se v Americe hlavně procházeli…

To je pravda, tím že nás spoluhráči vozili do stejné rodiny a my jsme byli bez auta, tak jsme měli spoustu společného volného času. Buď jsme hráli na XBOXU, anebo jsme šli ven. Tak jsme se procházeli a přitom jsme spolu objevovali Ameriku. (smích)

Ondro, díky za Tvůj čas, upřímnost. Ať už Tě hokejová cesta zavede kamkoliv, tak Ti přeji všechno dobré.

V článku byly použity fotografie z archivu autora, Evy Suchánkové a Martiny Nanjašové. 

Instagram Youtube